fotografování dětí zdarma

Maminka roztomilých dvojčátek nám napsala:

Ráda bych se s Vámi podělila o „náš příběh“… Ten nám osud začal psát na jaře 2016, kdy jsme se s manželem pokoušeli už nějakou dobu o miminko. Nakonec se po nějakém čase zadařilo a rovnou dvojnásobná radost.  Těhotenství neprobíhalo moc ukázkově, prožila jsem si pár zakrvácení, museli jsme podstoupit odběr choriových klků ve 12. týdnu, protože vyšel pozitivní screening v I. trimestru na genetické vady, od 15. týdne mi začalo tuhnout bříško, v 16. týdnu mi poprvé odtekla plodová voda…naštěstí jen jednorázově a miminkům, holčičce a chlapečkovi, se dařilo dobře. Bohužel se také postupně začal zkracovat děložní čípek, ale my doufali, že vydržíme co nejdéle. Doteď si pamatuji, když manžel říkal, ať to hlavně není do roka a do dne od svatby.  Kdyby tak tehdy tušil… 31.10.2016 jsme večeří oslavili první výročí svatby a v noci mi odtekla plodová voda, byla jsem teprve ve 24tt.

V nemocnici jsme vydrželi dalších pět dní a alespoň nám stihli aplikovat kortikoidy. Bohužel se po těch pěti dnech porod rozběhl, takže jsem musela podstoupit akutní císařský řez v celkové anestezii, protože ještě k té vší smůle bylo jedno z dětí špatně otočené. Dne 5. 11. 2016 se v 18,23 narodila Maruška s 620 gramy a o minutu později František se 720 gramy. Na JIPce jsem probděla a probrečela celou noc a myslím, že manžel na tom doma nebyl o hodně lépe. Možná, že kdybychom oba nebyli zdravotníci, kteří si uvědomují, co se stalo a co to může mít za následky, byli bychom na tom lépe, nevím. Dalších pár dní si pamatuji jako ve snu, pohled na naše dvě děti, miminka do dlaně, která byla celá zahalená v hadičkách a na  přístrojích, strašná lítost nad tím, že k nim nic necítím, na to nikdy asi nezapomenu. Ještě teď se občas rozpláču, když si vzpomenu na ty dny a s pocitem selhání bojuju dodnes.  Odjezd domů bez dětí byl hrozně smutný, myslím, že v té době jsem si já osobně sáhla na úplné dno.

Za dětmi jsme denně dojížděli, doma jsem pravidelně odstříkávala mléko, kterým jsem nakonec zásobovala i část JIPky. Postupně jsem k dětem hledala cestu a zvykala si na pocit, že moje děti nejsou v bříšku, ale v inkubátoru. Děti pomalounku rostly, Maruška byla na CPAP, ale hůře tolerovala moje mléko, František byl pro změnu dobrý jedlík, ale s dýcháním byl línější a zůstával zaintubovaný. Zlom k horšímu nastal 17. listopadu, ve Dni nedonošených dětí, kdy jsem poprvé klokánkovala Marušku. Byl to neuvěřitelně krásný pocit, kdy mi konečně došlo, že tohle jsou moje děti, i když se nám vejdou sotva do dlaně.  Bohužel naše radost netrvala dlouho a mělo to být na dlouhou dobu naposled, kdy jsme klokánkovali malou.  Její oslabené tělíčko začalo bojovat s nozokomiální nákazou, museli ji zaintubovat, dávali několik druhů antibiotik, ale infekce byla tak silná, že začal Maruščin boj o život. Začínali jsme být zoufalí, zánět neustupoval a pomalu nebylo co dalšího z antibiotik dát. Zabraly až ty poslední z posledních, naštěstí. Tehdy jsem pomalu ztrácela víru v cokoliv, bylo mi líto vidět dceru, která byla na pokraji sil. Pořád jsem si říkala, proč ona, proč to dítě, které tak bojovalo po narození a neuěřitelně prokázalo svou vůli žít. Naštěstí svoji bojovnost ukázala znovu a vyhrála. Postupně začali zase s extubací a snižováním kyslíku a Maruška proplouvala svou nedonošeností opět lépe než brácha. Ten si papal svoje mléko, hověl si v teplíčku, ale dýchat sám nechtěl. Musely mu být podány další kortikoidy a párkrát se ze CPAPu vracel zpět k intubaci, protože měl poklesy saturace. Někdy v polovině prosince to konečně vypadalo, že se na nás usmálo štěstí…obě děti na podpoře CPAP, obě relativně dobře tolerovaly mléko a přibíraly na váze. Klokánkovali jsme oba s manželem a když manžel nemohl kvůli práci, klokánkovala jsem oba najednou. Konečně pocit, že je zase mám oba u sebe byl neuvěřitelný a udělal mě nesmírně šťastnou. Vánoce byly sice smutné doma bez miminek, ale vědomí, že jsme na dobré cestě nás uchlácholilo natolik, že jsme dokázali udělat starší dceři krásné svátky.

Nový rok pro nás ale neměl samé dobré zprávy…Marušce při kontrole očním lékařem zjistili retinopatii neodnošených v takové formě, která si vyžádala okamžitý zásah. Takže jsme museli s těžkým srdcem dceru nechat jet do Brna na aplikaci Avastinu a doufali, že se opět ukáže jako bojovnice a bude to dobré. Bohužel byl v té době zákaz návštěv kvůli chřipek, takže dcera tam byla celých 14 dní sama, což si myslím nebylo dobré ani pro jednoho z nás. Mezitím jsem se alespoň snažila pečlivě střádat mlíčko a poctivě klokánkovat a kojit Františka, za kterým jsem naštěstí díky kojení mohla i přes zákaz návštěv v celém Moravskoslezském kraji. Další mezník byl, když přivezli Marušku z Brna, protože šla rovnou na intermediál, krásně totiž přibírala, byla i po anestezii bez dýchací podpory a neuvěřitelně šikovná. No a další krásný dárek byl ten, že k ní přidali i Fanouška, což jsem teda nečekala, protože ještě ten den ráno mi říkali, že zatím zůstane na JIP.  A třetí dárek byl, když se mě paní doktorka zeptala, jestli k nim chci za 4 dny nastoupit. A pak už to šlo ráz na ráz. Neříkám, nebylo to jednoduché. Bohužel nás neminula ještě laserová operace očí Marušky, kterou naštěstí opět zvládla na jedničku, od operace samotné, přes intubaci a opětovné dýchání bez podpory, až po statečnost, že zůstala zase sama bez nás. Po 11 dnech pobytu s oběma dětmi jsme si odvezli s váhou 2350 gramů Fandu a o týden později se stejnou váhou i  Marušku. Oba kojení, což byl teda veliký úspěch. Doma jsme si všichni nějakou dobu zvykali na tuto novou situaci, poctivě navštěvovali spoustu doktorů a radovali se z každého nového pokroku.

Dnes je bobanům, jak jim říkáme, celých 10 měsíců biologicky a skoro 7 měsíců korigovaně. Oba plně kojím, Maruška s chutí baští příkrmy, Františkovi zatím moc nejedou, ale oba dělají pokroky. Maruška i František se krásně přetáčejí, Maru vypadá, že brzy bude lézt a na rehabilitacích ji jen chválí, prostě bojovnice od samého počátku. Fanoušek je buclatý chlapeček, na čtyři se mu zatím nechce, ale pilně na tom pracuje. Zatím alespoň vše vynahrazuje svým neustálým úsměvem a dobrou náladou.

A co nakonec?  Chodíme na všechny ty kontroly, zatím naštěstí bez špatných závěrů… a snad to tak i do budoucna zůstane. Aktuálně jsou naším největším problémem infekty močových cest a ledvin, které s nedonošeností souviset ani nemusejí.  Asi nebudou mít nejlepší zrak a vrcholoví sportovci z nich nejspíše nebudou. Ale jsou tady s námi a my jsme vděčni celému týmu Ostravské fakultní nemocnice, který se podílel na péči jak o mě, tak hlavně o ty naše dvě štěstíčka.

Nebudu se rozepisovat, jak na tom jsem já…bylo to peklo a kdo nezažil, nepochopí. Ještě teď mám někdy pocit, že mě spoustu lidí nechápe, nerozumí mi, ale…asi jim je třeba odpustit, protože mě pochopit nemůžou, myslím, že plně se chápeme pouze s manželem, my dva, kteří jsme každou sekundu z těch týdnů stresu v těhotenství a po porodu prožívali spolu. Ale i tak jsem vděčná všem, kteří nás podporovali a drželi nad vodou, celé rodině, od rodičů, přes sourozence, až po naše téměř devadesátileté prarodiče.  Jsem vděčná také starší dceři, že to s námi vydržela, i když na ni nebylo tolik času. A nakonec jsem vděčná manželovi, že to ustál a dětem, že bojovaly … a vyhrály.

Mám tři děti, a to je největší dar…

Fotografie pořídila paní fotografka Michaela Sklarčíková