fotografování dětí zdarma

Nelinčina maminka sepsala tento příběh:

Po předchozích rozhovorech a plánech o dítěti jsem najednou cítila, že je ten správný čas…. Bylo to tu, toužila jsem po dítěti. Přítel chtěl miminko už dříve, ale já se na to ještě necítila.

Na  pár měsíců jsem vysadila hormonální antikoncepci a pak se hned zadařilo. Že jsem těhotná, jsem se dozvěděla v 7tt. Termín vycházel na 23. června, byla jsem šťastná a už přemýšlela, jak budeme spolu slavit narozeniny a navíc v ten den má zrovna přítel svátek. Celá jsem se roztřepala a nevěděla, jestli se víc bojím, abych to zvládla a nebo se tak moc těším.

Vše probíhalo v pořádku, neměla jsem žádné nevolnosti, bolesti, problémy, nic. Dál jsem opatrně jezdila na koni a cítila se parádně. Pan doktor byl spokojený, jak miminko pěkně roste a vše drží, jak má. Pak ale přišla další kontrola a diagnóza zkráceného čípku. Přestala jsem jezdit a snažila se víc odpočívat a po práci ležet. Na další kontrole se čípek zase natáhl a já zase začala fungovat normálně. Pak ale přišel stres v práci, shon a nervy a někde se to muselo odrazit, bohužel to odnesl zase čípek. Doktor už mi nekompromisně napsal neschopenku a naordinoval klidový režim. Od 22. února jsem tedy byla doma. Na začátku to pro mě bylo psychicky náročné, ale pak jsem si  řekla, že to dělám pro Nelinku. Čípek se pořád tak nějak držel, nezhoršovalo se to a já si říkala, že to musíme zvládnout až do termínu. To jsem se ale spletla. Poslední kontrola 2. dubna s diagnózou zlepšení a protažení čípku, parádní. O týden později jsme se jeli fotit. Ráno už se mi něco nepozdávalo, pobolívalo mě břicho, ale nic hrozného. Odjeli jsme na focení s tím, že když mi pořád nebude dobře, zajedu si pak do nemocnice. Nakonec jsem jela hlavně pro klid a ještěže tak.

Byla sobota a já kolem 19 hod přijela do porodnice, namalovaná, načesaná z focení a připadala jsem si jak maškara. Počkala jsem až zavolají nějakého lékaře. Na vyšetřovně se mě zeptali na základní informace, prohlídli těhotenskou průkazku a pak mě paní doktorka vyšetřila. Nic neříkala a najednou, že mě zavezou na jipku na porodní sál. Nevěděla jsem, co se děje, tak se zeptala, co mi je a ona, že se mi rozjel porod. V tu chvíli jakoby do mě někdo bodl a začal strach o malou. Na porodním už se mnou sepsali všechny informace, co se vyplňují před porodem a zavedli mě na pokoj. Napíchli kapačku na zastavení děložní činnosti, vzali krev, stěry a vycévkovali kvůli odběru moči. Výsledkem byl zánět nebo infekce, nikdo mi pak nebyl schopný pořádně nic říct. Ležela jsem napřed na porodním a kolem mě rodily ostatní maminky, pak na gynekologii a čekalo se, co bude, ve středu mi začala prosakovat plodová voda, čípek už žádný a vše drželo silou vůle. V pátek ještě odběr plodové vody, ta byla naštěstí čistá a Nelinka v pořádku. V sobotu už začaly bolesti v křížích, hlásila jsem to, ale prý to tak maminky mají, když leží. Nezdálo se mi to a v neděli to bylo zase horší, chodila jsem za sestrou a prosila a vyšetření nějakým lékařem, ale byla neděle, doktorů bylo málo a kdo byl, tak rodil. Dostala jsem ještě kapačku magnézia, ta večer v 8 dokapala a hned začaly bolesti břicha. Znovu jsem chodila za sestrou ať přijde doktorka, ta přišla a převezli mě na porodní sál, bylo půl 10 a já byla otevřená na 6cm.

Rychle jsem zavolala příteli a 22:41 se nám narodila krásná holčička s váhou 1660g a 41cm.

30+2 tt.

Chvíli mi ji dali na břicho a já byla hrozně šťastná, měla spoustu vlásků a byla docela velká :-). Pak si ji hned odnesli. Dýchala si prý sama, ale pak dostala přístroj na podporu pohánění vzduchu, to měla dva dny a pak už jen trochu kyslíku v inkubátoru. Já dostala na porodním sále fotku, pořád jsem se na ni dívala, večer později, když jsem už mohla vstát už mě tam ale nepustili, že mám dojít ráno. Bohužel jsem ale měla komplikace a poprvé jsem se za ní dostala až po poledni, a to na invalidním vozíku.

Ten pohled nikdy nezapomenu, byla tak krásná a přitom malinká a hubeňoučká, neměla ještě skoro žádný tuk, jen v tvářičkách. Další den už mi ji vyndaly sestřičky na klokánkování a já si mohla poprvé pochovat svoji krásnou holčičku. Nosila jsem jí každý den mlíčko a byla celé dny s ní. Nejhorší bylo pro mě přijet domů bez ní, večery kdy jsme nebyly spolu jsem probrečela. Měla jsem aspoň možnost sledovat asi do 20hod Nelinku na internetu díky připevněné kameře na inkubátoru. Přítel, rodina a přátelé pro mě byli velkou oporou, i když i tak to hrozně bolelo.

Člověk se obviňuje a neustále se ptá proč zrovna jim se to stalo. Moc mi také pomohlo sdružení Nedoklubko, kde jsem si mohla přečíst různé příběhy předčasně narozených dětí a jejich rodičů. Pomáhalo mi to věřit, že vše zvládneme.

Naučila se přebalovat v inkubátoru a mazat tělíčko. Každé pípnutí ale ve mně zatrnulo a hned jsem koukala odkud přichází. Nelinka měla po porodu ne moc příznivé apgar skóre 3-5-8. Jinak ale byla veliká bojovnice a neměla naštěstí žádné komplikace. Jen dlouho špatně snášela potravu, mlíčko dlouho netrávila a většinu vyblinkala, proto musela být pořád na kapačkách. Každé píchnutí mě strašně zabolelo, byla tak křehká. Vždy když dostala papání, doslova jsem tu stříkačku hypnotizovala a prosila, aby to zvládla, pak se ale začal její hrudníček zvedat a za chvíli bylo mlíčko venku. Pak se to ale zlomilo a Nelča začala rychle zvyšovat dávky. Po 14-ti dnech ji převezli na intermediální oddělení a asi za tři dny už byla na postýlce. Chodila jsem ji chovat, krmit, koupat. Vše už bylo veselejší. Poté mě přijali na pokojík, kde už jsme byly spolu a vše už jsem dělala sama. A pak tu byl den D. Čtvrtý den po mém přijetí už nás propouštěli s váhou 2130 g a délkou 47cm. Bylo to 33 dnů po narození, tudíž ještě víc jak měsíc před plánovaným termínem, ten byl dle UZV 24. června. Všichni Nelinku moc chválili a říkali, jak je hrozně šikovná a jak vše krásně zvládla.

Nelinka byla moc hodné miminko a zvládly jsme i po měsící doma přechod od krmení z láhve na plné kojení a kojím ji dodnes. Vše to bylo hodně náročné, ale ona byla tou největší odměnou a její úsměv nahradil vše a dodal zase sílu. Nemusela ani cvičit Vojtovu metodu, odmalinka byla pohyblivá a mrštná. Na vlastní žádost ale docházíme k fyzioterapeutce, která hlídá její vývoj. Ze začátku jsme ji jen trošku vyrovnávali a k něčemu jen popostrčili. Pak už vše dělala sama, a i s předstihem. Teď, v jejích bio 10,5 měsících si sedá, stoupá, plazí se a řádí na čtyřech, říká MAMA, TATA, BABA a její velmi oblíbené NE NE NETeď je z ní doslova ďáblík, kterého nemůžete nechat chvíli bez dozoru. Krásně baští vše, co jí připravím a je velký jedlík.

Moc bych chtěla poděkovat všem sestřičkám a doktorům z olomouckého novorozeneckého oddělení JIRP a intermediálu. Vážně jsou to andělé, kteří pomáhají nejen našim drobečkům, ale i nám. Vděčíme jim za naši krásnou holčičku.

Přeji všem rodičům předčasně narozených dětí a dětí nemocných, ať to nevzdávají a bojují a dodávají těm našim prckům sílu, oni jsou totiž obrovští bojovníčci.

Fotografie k příběhu doplnila paní fotografka Gabriela Tichá