fotografování dětí zdarma

Adélčina maminka nám napsala:

Když  mi lékař oznámil, že čekám miminko, byla jsem hrozně šťastná. Po tomto zjištění, mě dokonce požádal o ruku můj přítel, nyní už manžel. Bylo to krásné období. Těšili jsme se jak z miminka, tak ze svatby. Ovšem týden před svatbou, jsme se dozvěděli nepříjemnou zprávu. Špatné genetické, krevní testy. Následoval odběr plodové vody a nekonečné čekání na výsledky. Stresy, strach a úzkost nás provázely ve dne, v noci. Nakonec se ukázalo, že šlo o falešně pozitivní výsledek a že je vše v pořádku. Oddechli jsme si.

14. 7. 2014 se nám narodila holčička. Adélka se zdála být spokojené miminko, ovšem jeden háček to mělo. Její dýchání byla zcela odlišné od ostatních dětí na oddělení. Takové hlasité, nedokážu to popsat lépe než „chrčení“. Slova doktorů však byla přesvědčivá – může za to plodová voda, časem se to zlepší. Chrčení stále přetrvávalo, zlepšení nebylo, ba naopak. Ve třech měsících dostala Adélka rýmu a její dýchání se natolik zhoršilo, že si její stav vyžádal hospitalizaci na JIP. Po pár dnech sledování jejího stavu zaznělo, že se pravděpodobně bude jednat o astma. A tak jsme vyfasovali plno léků. Ovšem ani přes řadů léku se nám nepodařilo zlepšit její chrčení a každý infekt dýchacích cest jsme zvládali stejně těžko. V 7. měsíci jsme byli už poněkolikáté v nemocnici, kde se divili, že se nic nelepší. Následovala cesta do jiné nemocnice, k podrobnějším vyšetřením. Z ostravské nemocnice jsme odcházeli s dietou a závěrem, že se nejedná o astma, ale pravděpodobně to bude alergie na mléko. Bohužel ani speciální mlíčko a dieta  Adélčino chrčení nezlepšila.

Nastal den, který nikdy nevymažu z hlavy. V ten den se její dýchání během chvilky natolik zhoršilo, že jsme museli okamžitě, zase na JIP. Nezapomenu, jak těžce zatahovala svůj maličký hrudníček, když jsem ji měla v náručí a taky nezapomenu na mladou lékařku, která nám řekla, že se obává, že ji už nedokážou více pomoct. Nakonec, po konzultaci s jinými lékaři byl dán Adélce adrenalin, který jí, alespoň trochu ulevil. Po tomto pobytu na JIP následovalo vyšetření ve FN Motol. V pražské nemocnici, jí po bronchoskopii (kamera do průdušek), zjistili zúžení průdušnice a anomální větvení průdušek, ale s celkem pozitivním závěrem – růstem by se to mělo lepšit. Po půl roce kontrola.

Uběhlo 6 měsíců a Adélku čekala další kontrolní bronchoskopie. Musím se přiznat, že po prvním závěru lékařů z motolské nemocnice, jsem byla, dá se říct, v relativním klidu a čekala pozitivní výsledky. Bohužel opak byl pravdou. Lékařka nám sdělila, že u Adélky došlo ke zhoršení a bohužel nedokázala pořádně nic vyšetřit, jelikož kamerka, kterou se naposledy do průdušek dostali bez problému, teď zúžením neprojde vůbec. Okamžitě následovaly další vyšetření k odhalení příčiny. Kardiologie a CT vyšetření pak měly jasný výsledek. Pulmonální sling. S manželem jsme absolutně nevěděli, o co jde a snaha načíst něco na internetu byla bezvýznamná, protože o této vadě nebylo nikde nic napsáno. Každopádně je tato vada velice, velice výjimečná a u Adélky to znamenalo, že její plicní tepna, nevede tam, kdy by měla jít, ale krouží kolem průdušnice, kterou škrtí. Ve skutečnosti to bylo tak, že čím víc Adélka rostla, tím byla průdušnice škrcena více, a proto se průdušnice zužovala čím dál rychleji. Opravdu si nechci představovat, co by se stalo, kdyby včas tato příčina nebyla odhalena.

První obrázek – normální větvení dolních dýchacích cest

Druhý obrázek – anomální větvení průdušek naší Adélky + tužka ukazuje místo největšího zúžení (průdušnice by měla být široká jako nahoře)

Následovala operace, museli jsme čekat na verdikt ze zahraniční, kde se motolští lékaři museli poradit o postupu provedení operace, jelikož průměr průdušnice byl opravdu minimální. Čekání bylo nekonečné, strach nepopsatelný. Dočkali jsme se, přišlo zhodnocení. Adélka měla před sebou vážnou operaci, kde ji měli udělat plastiku průdušnice, opravit plícní tepnu a drobnou operaci srdíčka.

Operace nakonec dopadla dobře, avšak pro nás dost náročné období. Adélka byla 5 dní v umělém spánku, pocit opravdu nepopsatelný. Nastal den, kdy se podařila probudit. Na tu chvíli často vzpomínám, protože se slzami v očích plných strachu se mi, ta naše malá bojovnice, snažila něco říct, ale bohužel ji nešel vydat ani hlásek. S divným pocitem jsem se lékařů ptala, proč nemluví. Bylo mi řečeno, že operace byla taková rarita, že mi nedokážou s jistotou říct, jestli vůbec začne mluvit. Což nás s manželem dost zaskočilo. Naštěstí tomu tak nebylo a po pár dnech hlásek, díkybohu, naskočil.

Po náročných dnech strávených na JIP nás konečně dali na společný pokoj, kde jsme museli doladit odkašlávání a nabrat hlavně sílu, protože malá nebyla schopna se sama posadit, přetočit, držet hlavu, natož sama chodit. Všechno se učila znova a to jí byly dva roky. S velkým nadšením jsme ji tleskali, když zvládla konečně sama pět minut sedět a kousnout si do rohlíku.

Všechno zvládla. Svoje místo tady, si opravdu vybojovala. Je neuvěřitelné, jak se člověk dokáže během chvilky ocitnout v takové těžké životní situaci. Budoucnost pro nás zůstává stále s otazníkem, ale my všichni pevně věříme, že to zlé už máme za sebou. Děkujeme Bohu a všem, kteří se podíleli na záchraně naší holčičky. Je opravdu nesmírně důležité vážit si zdraví.

Fotografie pořídila paní fotografka Lada Dobiášová