Vojtíškova maminka nám poslala tento příběh:

Moje těhotenství probíhalo normálně a poté, co jsem překonala první tři měsíce únavy, tak jsem se cítila velmi dobře. Přesto při kontrole ve 24tt bylo zjištěno, že mám otevřené děložní hrdlo na 1 cm. Okamžitě jsem nastoupila do hořovické nemocnice s tím, že pravděpodobně zbytek těhotenství odležím na nemocničním lůžku.

O tři dny později došlo uprostřed noci k nečekanému porodu, který už nebylo bohužel možné zastavit. V tomto nešťastném začátku jsme měli štěstí, že u porodu byla i paní primářka Milena Dokoupilová, která má velké zkušenosti s takto předčasně narozenými dětmi. 30.7.2016 (24+6tt)  se nám tedy normální cestou narodil syn Vojtěch s porodní váhou 740 g. Ihned začal plakat a snažil se dýchat. Jeho boj začal. Vojtu jsem na chviličku zahlédla, ale samozřejmě ihned putoval do inkubátoru a za hodinu si pro něj přijela sanitka, která ho převezla do ÚPMD Podolí na resuscitační oddělení.  Mne za dva dny propustili a já tak mohla za synem začít dojíždět.

Dojížděla jsem každý den a celý den jsem proseděla u inkubátoru, manžel jezdil za synem obden. Začal kolotoč s odstříkáváním mateřského mléka, které naštěstí syn snášel velmi dobře. Vojta během prvního měsíce na RESu (resuscitační oddělení) prodělal dvě infekce, jedna byla ohrožující na životě. Byl připojen na CPAPu, bez kterého by nedokázal sám dýchat s tím, že během infekcí potřeboval umělou plicní ventilaci. Neustále ho postihovaly dýchací apnoe, někdy to bylo i třeba třikrát do pěti minut, kdy jsme ho museli šimrat na chodidlech anebo masírovat na žebrech, aby se opět nadechl. Dýchání bylo pro jeho nedozrálé plíce velmi obtížné. Každý nádech byl pro něj velký boj.

Vojta byl také anemický, takže 2x potřeboval transfuzi. Bohužel u něj byla též zjištěna retinopatie nedonošených (3. stupeň), následovala operace očí. Vojta měl cca 2,5 měsíce zavedenou sondu do žaludku. Zkombinovat dýchání a pití z lahve popř. injekční stříkačky, bylo velmi obtížné. Nikdy nezapomenu na to, když poprvé dostal mléko ochutnat z injekční stříkačky, byla to kapička, ale ihned zmodral a nedýchal. Z krmení se stal na další dva měsíce ,,stresující zážitek“. Přes zlepšující se zdravotní stav stále potřeboval kyslíkovou podporu. Každodenní dojíždění a hlavně odcházení od syna bylo jak fyzicky, tak hlavně psychicky namáhavé a tak, když nám paní primářka Dokoupilová z neonatologického oddělení v nemocnici Hořovice nabídla, že můžeme syna převézt a já mohu k němu nastoupit do nemocnice, neváhali jsme ani chvíli a souhlasili jsme.

Poslední měsíc jsem tedy s Vojtou strávila v nemocnici v Hořovicích, kam za námi manžel už mohl každý den, protože to měl jenom kousek z domu a při cestě z práce. Zde Vojtu ještě čekala operace tříselných kýl. Operace ho ,,nakopla“ a začal po ní dýchat již úplně sám. A tedy i my se dočkali a po 122 dnech hospitalizace jsme mohli odvézt Vojtu domů. V tu dobu už vážil 3,6 kg a ušel tu nejtěžší část cesty. Vojta od začátku cvičí hlavně podle Bobatha, pouze občas nějaké prvky od Vojty.  Nicméně teď už skoro necvičíme. Dělá vše podle korigovaného věku. Miluje jídlo, takže zažil nejen ,,počáteční výkrm“ ale i ,,dietu“. Přibíral moc a to ho zpomalovalo v pohybu. V kalendářním roce vážil 10,5 kg. Nyní je mu 15 kalendářních měsíců, ale 12 měsíců korigovaně. Krásně leze, sedí a stoupá si. Jak mu pořád říkáme, je to náš šikulka, ale občas hlavně velký raubíř. Ještě je před ním dlouhá cesta, ale my pevně věříme, že má šťastný cíl.

Celé toto období jde stěží popsat, jak se říká, kdo nezažil… I dnes se ještě občas přistihnu, že ho kontroluji, jestli dýchá.  Myslím, že já i manžel to teprve sami v sobě zpracováváme a snažíme se s tím, co se stalo, sžít. A to se Vojta řadí mezi ty děti, které měly obrovské štěstí v neštěstí.  Velmi nám také pomohl fakt, že máme skvělou rodinu a přátele, kteří při nás po celou dobu stáli. Snad z toho jednou pro nás zůstane jen těžká zkouška na začátku.

Zároveň děkujeme všem sestřičkám a doktorům, kteří se o Vojtu starali. Většina z nich často obětuje část svých osobních životů na úkor této práce, která má pro nás ale ten největší smysl a zachraňuje to nejcennější, co v životě máme.

Fotografie pořídila paní fotografka Michaela Zaňková