Adam

 

Adámek se narodil 31.12.2017 ve 27. týdnu. Nikdy by mě nenapadlo, že by se mohl narodit dříve, a to i přesto, že moje mamka pracuje na oddělení nedonošených a často mi říkala, ať jsem na sebe opatrná a nic raději nedělám. Jakoby měla tušení..

Těhotenství na začátku bylo rizikové, 3 měsíce jsem si poležela, ale pak se vše spravilo a já se mohla vrátit do práce.

Tak jsme se v klidu dostali až k Vánocům. Pamatuji si, že 22.12. večer jsme dorazili na Vánoce k rodičům. Musela jsem oddychovat, jak mi tvrdlo břicho, ale jelikož mi tak nějak tvrdlo od začátku, nepřikládala jsem tomu větší pozornost. V noci jsem cítila, jak se malý obrátil a od té doby břicho tvrdlo více a častěji. Kamarádka, porodní asistentka, mi doporučila magnesium a hodně pít. To mi opravdu pomohlo a svátky jsem přečkala v odpočinku. Po svátcích 27.12. jsem raději zašla na kontrolu k doktorce, která mi sdělila, že takto břicho tvrdne často, ale občas se stane, že je to už problém. Když mě prohlédla, řekla, že jsem ta jedna z mála a musím ihned do nemocnice.

V tu chvíli jsem nevěděla co dělat, co si myslet. Cestou do nemocnice jsem jen brečela. V nemocnici mě uložili na JIPku a řekli, že musíme čekat. Někdo vydrží měsíc, někdo hodinu. Na zašití již bylo pozdě. Dostala jsem kapačky s různými léky na zastavení porodu a kortikoidy pro Adámka. 5 dní jsme to spolu zvládli, ale pak praskla voda a na Silvestra večer jsem porodila. Vše bylo najednou hrozně rychlé. Adámka jsme slyšeli zakřičet a pak ho už odnášeli rychle pryč. Naštěstí mohl být manžel celou dobu s námi. Doktor řekl, že Adámek vypadá momentálně dobře a že dýchá sám, ale nemůže nic slíbit. Vážil 1020 g a měřil 36 cm.

 

Za Adámkem jsme mohli až druhý den ráno. V inkubátoru byl tak malinkatý, ležel a nehýbal se. Občas otevřel očičko nebo nám chytil palec. Z takových maličkostí jsme byli hrozně nadšení. Nosila jsem mu odstříkané mléko, jedinou věc, kterou jsem pro něho v tu chvíli mohla udělat. Dny utíkaly a my byli šťastní z každého deka, co přibral. Musím říct, že hormony pracovaly na plné obrátky, protože nedokážu pochopit, jak v klidu jsem byla. Tedy až na momenty, kdy jsem odjížděla domů s manželem. Málokdo dokáže pochopit, jak je těžké jet z porodnice bez miminka.

Lékaři nikdy nemluvili o budoucnosti, vždy jen řekli, že je momentálně v pořádku. Asi jako každý takto předčasně narozený si prošel CPAPem, novorozeneckou žloutenkou, jednou transfuzí, operací kýly apod. Největší problém měl právě s CPAPem. Trvalo dlouho, než si dokázal sám dýchat, v tom mu hodně pomohla transfuze. A po dlouhých 76 dnech jsme šli konečně společně domů.  

Adámek je neuvěřitelně šikovný kluk. Rychle dohání svůj biologický věk. Všichni lékaři, ke kterým docházíme, ho moc chválí, jak je šikovný. 

 

Když jsem tehdy byla v nemocnici, moc mi pomáhalo číst příběhy nedonošených dětí se šťastným koncem a tak doufám, že i ten náš příběh někomu pomůže.

Za zdravého Adámka jsme vděční lékařům a sestrám z JIP/IMP/nedonošených v Hradci Králové. Ještě jednou moc děkujeme za Vaši skvělou práci.

 

Fotografie pro Adámka a jeho rodinu pořídila paní fotografka Lenka Bartáková.

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k