Alexandr

IMG_0290_web-d

Alexandr – narodil se 25+5 tt s porodní váhou 990 g. Nedávno oslavil svoje první narozeniny a je to neskutečně moc šikovný kluk!

IMG_0322_web-d

IMG_0269_web-d

 

Jeho maminka nám napsala:

Příběh Alexandra (Velikého) Hlacha-bojovníka

Celé těhotenství jsem si u maminky v bříšku vedl skvěle, krásně jsem rostl a přibíral. Maminka byla šťastná. Byla šťastná, že je vše v pořádku. Od začátku jsem věděl, že je maminka hodně chudokrevná a trpí nemocí, která se jmenuje portální hypertenze. Měla také v bříšku hóóódně, ale opravdu hóóódně velikou slezinu, která měla 20 cm. Připadalo mi to, jak kdybych v bříšku měl brášku nebo ségru. Věděl jsem, že na slezinu musím dávat pozor, aby se něco nestalo. Já byl šikulka, dával jsem na ní pozor , aby to mamince nezpůsobilo nějaké problémy.

10.12.2013 mamince celý den bylo dobře, mně taky. A tak ten den probíhal, jako každý den. Bez problémů. Ale něco se večer stalo, maminka začala zvracet krev. Už věděla, že bude zle. Tatínek ji odvezl na gastroenterologické oddělení v Českých Budějovicích, kde byla pravidelně sledována. Po chvíli, kdy krvácení nechtělo ustoupit, museli jí zavézt do jícnu sondu, která měla krvácení zastavit. Ale bohužel ani to nepomohlo.

Brzy ráno 11.12.2013 byla převezena na ARO ČB. Tam jí uvedli do umělého spánku, aby si tělo odpočinulo a mohli jí zastavit krvácení. A pak to přišlo. V půl desáté ráno se rozhodlo, že musí okamžitě na sál a mě vytáhnout ven. Byl to náročný porod. Maminka ztratila hodně krve. Bojovalo se každou minutu. Na sále byli špičkoví lékaři, primáři.

Nakonec jsem byl na světě v 10 hodin s porodní váhou 990 g ve 25+5 týdnu těhotenství. Okamžitě jsem šel do inkubátoru, byl dán na plicní ventilaci, všude byly samé hadičky, všude to pípalo, houkalo. Já ležel v pelíšku, ale i tak jsem musel stále ještě dost bojovat. Věděl jsem, že maminka je daleko. Spinká v umělém spánku a nikdo nevěděl, jak vše dopadne. Musel jsem bojovat i za ní. A tak jsme bojovali každý den.

Nejhorší byl první týden, ale stále jsme bojovali. Maminka i já jsme se začali dostávat z nejhoršího a tak se tatínek a celá naše rodina dokázala aspoň na pár minut pousmát. Maminku po týdnu začali probouzet z umělého spánku. Já jsem začal pomalu dostávat mlíčko sondou rovnou do bříška. Ještě jsem neuměl sát a také by mě to velmi vyčerpávalo. Stále jsem byl napojen na plicní ventilaci. Jelikož mamince nestihli před porodem podat kortikoidy na posílení mých plic, tak jsem musel bojovat o to víc. Bylo to namáhavé. Každý den u mě byl tatínek, babičky s dědou a tak mi to moc pomáhalo. Ale maminka mi stále chyběla. Maminka neměla dost sil, aby mohla být u mě. Stále jsem za nás oba bojoval a přál si, abych měl maminku co nejdříve u sebe.

30.12.2013 jsem poprvé ucítil, uslyšel maminku. Byl jsem neskutečně šťastný! Moc mi to pomáhalo a já bojoval ještě víc. Každý den se zlepšoval. Cca po měsíci mi sundali plicní ventilaci a zkoušeli jsme, zda bych to zvládl sám. Ano, byla to fuška, ale zvládal jsem to! Za týden jsem musel zpátky na ventilaci. Hrozně mě to unavovalo a tak jsem byl vyčerpaný a slabý. Po pár dnech jsme to zkoušeli znova. Už to bylo mnohem lepší a mně stačil kyslík v inkubátoru. Měl jsem tam 30% a po pár dnech se to snižovalo a snižovalo. Začali jsme s maminkou klokánkovat . Maminka za mnou docházela z vedlejší budovy dvakrát denně, abych u ní mohl spinkat na bříšku a cítit její srdíčko. To bylo nádherné! Miloval jsem ty okamžiky! Přibíral jsem krásně na váze a blížil se den, kdy jsem mohl být převezen z JIP na IMP(intermediární péče). Tam jsem už nebyl na přístrojích. Jen jsem spinkal v teplíčku a měl jsem ještě kyslík. Koncem ledna maminka ke mně nastoupila do nemocnice a já mohl být každý den jen s ní.

Začal jsem rychle nabírat váhu, snižovali mi kyslík v inkubátoru. Za chvíli jsem se učil baštit z lahvičky. Hlavně, když jsem věděl, že už budu mít každý den maminku u sebe, neměl jsem důvod nebojovat. Bojoval jsem a bojoval. Občas mi zkoušeli vypnout kyslík, ale ještě jsem potřeboval čas. Potřebovala jsem občas pomoct. Lékaři věděli, že tohle se nesmí uspěchat a já si řeknu sám, kdy chci být bez kyslíku navíc.

A ano, za chvíli jsem si řekl, že už jsem i dost velký i na inkubátor a chtěl jsem ven. Po pár dnech jsem konečně poprvé ležel v postýlce a to bylo mňágo! Oba s maminkou jsme cítili, že se blíží den, kdy půjde celá rodinka domů společně.

28.2. 2014 nastal ten den, den, kdy nás s maminkou tatínek odvezl domů.

Byla to dlouhá cesta! Cesta radostí, cesta smutku, cesta velikých úspěchů a hlavně velká a dlouhá cesta boje a my jsme s maminkou tu největší bitvu vyhráli!

 

 

 

 

 

Příběh maminky

S Alexem všechno zvládáme krásně, dvakrát jsme se vraceli zpátky na operaci tříselné kýly. Alex je opravdu bojovník a tak i ty operace zvládl bez větších problémů. Teď mu je půl roku (2,5měsíce korigovaně) váží cca 5,5kg. Jezdíme pravidelně na kontroly jako je oční, ušní, plicní, neurologie, pediatrie, Vojtovka. Vojtovu metodu cvičíme 4 krát denně. Je to pro oba jak fyzicky tak i psychicky namáhavé, ale musíme. Alex nemá zatím žádné problémy! Trošku je o pár dní opožděnější, ale to se dalo předpokládat. Všechno doháníme. Ale i když to byl tak velký boj a stále je (teď je to hlavně psychický boj), tak ho Milujeme a nikdy si nebudu vyčítat, že jsem do toho šla i s rizikem hlavně pro mě.

Jsme z Českých Budějovic a také jsem tu i rodila. Výborní lékaři,kteří veděli,co dělají. Zbytečne nemažou med kolem pusy, jednalo se s námi narovinu. A za to jsem ráda!

 

 

 

 

Fotografie pořídila Eva Albrechtová.

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k