Aneta

Na naše vytoužené mimiko jsme s manželem čekali 3 roky. Cesta byla dlouhá a kvůli diagnostikované endometrióze nebyla moc jednoduchá. Nakonec se zadařilo po umělém oplodnění a my jsme konečně na ultrazvuku viděli bijící srdíčko našeho miminka.

Až na počáteční nevolnosti bylo moje těhotenství bezproblémové. Na ultrazvuku ve 20tt byla naše holčička trošku menší, nicméně nebyl důvod se znepokojovat, jak řekl pan doktor. Tak jsme se těšili na naši malinkou holčičku. Neměli jsme ani tušení, jak malinká nakonec bude.

Na občasné tvrdnutí břicha zabíralo magnezium, ale když jsem se jedno ráno (14. 12. 2016) probudila s bolestmi, bylo to jiné. Raději jsme jeli k mé doktorce, která nás poslala na kontrolu do nemocnice. V nemocnici si mě přehazovali jako bramboru, neřešili tvrdnutí břicha, ale jen vysoký tlak (syndrom bílých plášťů).

Následně mě sanitkou převezli do Hradce Králové. Na příjmu jsem strávila asi 3 hodiny. Vyšetřovalo mě několik lékařů, objevili hematom na placentě, který dráždil dělohu a vyvolával kontrakce. Z odběru plodové vody, kvůli zánětu, jsem byla hodně vystresovaná. Dostala jsem prášky na vysoký tlak, na zjištěný zánět v krvi antibiotika a okamžitou dávku kortikoidů na podporu plic pro miminko.

Ještě ten večer jsme měli pohovor s neonatologem, který nám sdělil všechna rizika. S odhadovanou váhou 500 g a 24tt má miminko malou šanci, aby vše zvládlo. Psychicky jsem byla na dně, manžel mi byl velkou oporou. Měla jsem velký strach, že o naši holčičku přijdeme. Dvě noci jsem trávila přímo na porodním a poslouchala ostatní maminky a jejich miminka. Bezesné noci, zkrácený čípek, bolesti. Po dvou dnech se děloha uklidnila a přeložili mě na oddělení těhotných, kde jsem měla skvělou „spolubydlící“. Díky jejímu pozitivnímu přístupu jsem se snažila jinak uvažovat. Další rána přišla v pondělí (19. 12. 2016). Holčička v bříšku vůbec nevyrostla, placenta téměř nefunkční. Přála jsem si, aby už se „něco“ začalo dít. Čekání bylo nejhorší. Každá kontrola srdíčka, kdy ji dlouho hledali, byla nekonečná. Maličké jsem do bříška domlouvala, věřili jsme, že vše, co přijde, zvládne, že se na ni moc těšíme. Kolem půlnoci mi začaly bolesti. Při ranní kontrole už jsem byla otevřená na 5 cm, volala jsem manželovi, aby co nejdříve přijel. Holčička chce na svět.

Porod probíhal rychle, bez komplikací a přirozenou cestou. Anetka vykoukla na svět, půl hodiny po příjezdu tatínka, v 25tt s váhou 430g a 29 cm. Pravda, čekali jsme alespoň 500g.

Manžel dcerku viděl, hned po porodu ji odnesli, ale vůbec jsme nevěděli, jak na tom je. Čekali jsme několik dlouhých minut na příchod dětské lékařky.

Po chvíli přišel pan doktor Štěpán, který byl u porodu. Řekl nám, že se na ni byl podívat a že to vypadá příznivě. Spadl nám první kámen ze srdce. Následně přišla dětská lékařka. Sdělila nám, že je předčasné dělat závěry, nic nám slíbit nemůžou, ale začátek zvládla daleko lépe, než čekali, nemuseli ji do startu moc pomáhat. Pro nás první malé vítězství a obrovská úleva.

Nejprve šel za dcerou manžel, já mohla až po několika hodinách, až mi dovolili vstát. Pak pro mě přišel a já jsem po cestě skoro nedýchala, neuměla jsem si představit, jak malé miminko uvidím. Bála jsem se, že budu brečet, ale nebrečela. Když jsem přišla k inkubátoru a viděla jsem to malinké miminko, plné života, jak hýbe ručičkama a nožičkama, věděla jsem, že to vše zvládne. Rozhodla se, že tu s námi chce být, žít a bojovat.

Druhý den mě propustili domů, za Anetkou jsme každý den jezdili. Rozjela jsem laktaci a vozila mlíčko.

Poprvé jsme klokánkovaly po dvanácti dnech, Anetka vážila 470 g a byla bez jakýchkoliv vstupů.

Kvůli chřipkové epidemii zakázali návštěvy všem, kromě maminek, které odsávají mléko. Manžel Anetku neviděl 43 dní, když si ji poprvé od porodu mohl pochovat vážila už 1100 g.

V době hospitalizace potřebovala Anetka jen minimální dechovou podporu, párkrát ji potrápilo nafouklé bříško. Báli jsme se prasknutí střev. Retinopatie očí 1. stupně se postupně srovnala po propuštění.

Poslední týden jsme spolu byly na pokoji a konečně domů jsme šli po 113 dnech s váhou 2480g a 45cm (12. 4. 2017).

Kontroly očí, neurologie a rehabilitace probíhají s dobrými výsledky. Jen přibývá pomalu. Jsme na Anetku pyšní a nikdy nepřestaneme děkovat za zázrak.

 

Fotografie pořídila na sklonku roku 2017 paní fotografka Lucie Černá.

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k