Anička je nyní čtrnáctiměsíční slečna, která se narodila předčasně – 29+2 tt s porodní váhou 920g. Její start do života nebyl jednoduchý, ale je to veliký bojovník, nádherné, usměvavé sluníčko, které umí rozzářit každý prostor, kde se vyskytne.
Její maminka nám napsala:
Vůbec nevím, jak bych měla začít psát tento příběh. Snad tím, že naše děťátko bylo zplozeno z čisté lásky.
Nečekali jsme příliš dlouho a já k mému překvapení otěhotněla celkem rychle.
Manželovi (který tenkrát ještě mým manželem nebyl) jsem tuto krásnou novinu chtěla prozradit na Valentýna 2012, ale nevydržela jsem to a řekla jsem mu to téměř hned. Ono, i kdybych mu to neřekla, tak by to na mně stejně poznal.
Když jsem manželovi ukázala těhotenský test se dvěma čárkami, měli jsme oba velkou radost a na miminko jsme se moc těšili.
Tipovali jsme – nebo spíš to bylo takové naše přání, že to bude chlapeček Honzík…
Těšila jsem se na pohodové a krásné těhotenství, protože moje předchozí těhotenství, až na nevolnost a občasné zvracení, bylo nádherné.
Jenže při tomto druhém jsem měla hned ze začátku problémy. Ještě jsem neměla ani těhotenskou průkazku, byl to myslím 7tt a já byla hospitalizovaná na interním oddělení kvůli dušnosti.Tam po různých vyšetřeních nezjistili žádnou příčinu a dokonce paní doktorka řekla, že to bude nejspíš od páteře. Druhý den jsem byla propuštěna domů. Já měla pocit, že mám astmatický záchvat, protože jsem se dříve s astmatem léčila, ale při vyšetření na spirometrii mi pan doktor řekl, že astma to není. Příčina, proč jsem se nemohla nadechnout, nucení ke kašli až skoro k zvracení a náhlé zahleněnosti, se nenašla.
Asi o 14 dní později jsem začala silně krvácet, odjeli jsme tedy s manželem do porodnice (byla neděle), kde k našemu uspokojení zjistili, že se miminku nic neděje, že je v pořádku. Dostala jsem na zmírnění krvácení léky a odjela jsem zase domů.
Tenkrát jsme s manželem oba brečeli, protože jsme mysleli, že je po všem…
Další šok přišel o pár týdnů později, když mi sestřička z gynekologie volala, že mi výsledky krevních testů vyšly špatně a že je velká pravděpodobnost, že se mi narodí dítě s Downovým syndromem.
Na doporučení ošetřujícího gynekologa a na mé rozhodnutí jsem podstoupila odběr plodové vody.
Samozřejmě, že jsem se bála následků a zároveň i výsledků, ale podstoupit jsem to prostě musela. Nebyla jsem si jista, jestli bych si postižené dítě byla schopna nechat…
Po 3 týdnech jsme se s manželem dozvěděli, že je naše miminko v pořádku a že budeme mít zdravou holčičku.
Termín porodu jsem měla stanovený na 18. září.
O prázdninách jsme s manželem chtěli předělávat byt, ale já jsem 1. 7. (den po naší svatbě) brzy ráno (v podstatě o svatební noci) začala mít pravidelné kontrakce po 5 minutách. Odjeli jsme tedy do porodnice (opět byla neděle), kde zjistili, že se otevírám.
Okamžitě mi dali kapačku s lékem na oddálení porodu a převezli mě do porodnice v Mostě, kde mě hned převezli kousek od porodního sálu a téměř nepřetržitě monitorovali naši holčičku.
Byla jsem tehdy ve 28tt a otevírala jsem se! Celý den 1.7. jsem měla až do podvečerních hodin kontrakce, které se postupně ze 2 minutových intervalů prodloužily na 2 hodinové a pak ustaly úplně.
Druhý den, kdy jsem už neměla žádné kontrakce, mě přeložili na gynekologii, kde jsem dostávala pořád ještě infuze s lékem na oddálení porodu a antibiotiky.
Ještě jsem také zapomněla dodat, že první den, který jsem byla převezena do porodnice, jsem dostala několik injekcí na dozrání plic miminka.
Ráno 3. 7. jsem se probudila a hrozně mě bolela záda a od pasu dolů jsem se cítila, jako kdybych předtím několik hodin posilovala. Nijak zvlášť jsem tomu nevěnovala pozornost, protože jsem se domnívala, že jsem celá polámaná z ne zrovna pohodlné postele, která tam byla.
Jenže to jsem se mýlila, ale na to jsem přišla až večer, když mi začaly opět kontrakce a to hned po 5 minutách.
Zašla jsem tedy za sestrou a ta mě poslala na lůžko, že mě přijde vyšetřit.
Pak šlo všechno hrozně rychle. Sestra, která mě vyšetřovala řekla, že cítí hlavičku a plodové obaly. Tak jsem se jí zeptala, jestli mi tím chce říct, že rodím. Což bylo pro mne nemyslitelné a nepředstavitelné. Ano, rodila jsem a byla jsem plně otevřená, takže příchodu děťátka nestálo téměř nic v cestě.
Až na jeho věk – 29. týden a 1 den!
V rychlosti mě převezli na sál, kde se mi přirozenou cestou ve 20.50 hodin, 3. 7. 2012 narodila holčička ANIČKA, která vážila 920 g a měřila 37 cm a její Apgar skóre bylo 4, 6, 7. Což myslím bylo slušné.
Po přestřižení pupeční šňůry jsem ji na malý moment uviděla.
Tedy – ji – bylo to takové malé nafialovělé stvořeníčko, které se projevovalo pláčem, který zněl, jako když píská myška…
V tu chvíli jsem se rozbrečela.
Ještě na sále malou zaintubovali a převezli na JIRP. Tam jsem jí po 4 hodinách po porodu šla s paní doktorkou, která ji hned po porodu ošetřovala, poprvé navštívit.
Ležela v inkubátoru s hadičkami všude na sobě a s kyslíkem v nosánku. Měla kanylu v ručičce, kudy jí dávali léky a vitamíny. Zaintubovaná už nebyla.
Později měla zavedenou sondu do bříška, nejdříve nosánkem, pak když vážila přes 1 kg, tak ji měla zavedenou pusinkou. Mlíčko tolerovala dobře, takže jí postupně přidávali množství. Já se snažila odstříkávat každé 3 hodiny, ale mléka bylo málo. Ani první dceru jsem nekojila plně, i když jsem se o to moc snažila.
V nemocnici byla Anička 11 týdnů a po těch 11 týdnech jsme konečně mohly jít domů.
S Aničkou jsem byla v nemocnici prvních 14 dní, pak jsem byla propuštěna, ale za malou jsem každý druhý den dojížděla, i s tím málem, co jsem odstříkala. Jak já záviděla maminkám, které plnily lahve až po okraj…
Anička přibírala dobře, dokonce jsme zkoušeli, jestli se přisaje k prsu. Ona se sice přisála vždy, ale jak byla slabá a také chudokrevná, vždy u prsu usnula. Takže úspěch v kojení žádný nebyl. A to jsem moc chtěla kojit.
V září, jen co jsem svou starší dceru vypravila do 1. třídy, jsem nastoupila za Aničkou do nemocnice. Hned první den jsem ji dostala k sobě na pokoj. Byla jsem moc šťastná, ale problém nastal hned u prvního krmení z lahve. Maličká neuměla pít z lahvičky, nebo se jí nechtělo, protože ji to vždy brzy unavilo a ona usnula. Více mlíčka bylo vždy v plínce, kterou měla kolem krčku, než v jejím bříšku. Ten den jí totiž teprve vyndali sondu a hned se naplno začínalo s lahví s dudlíkem, i když sála velmi špatně.
Ještě ten večer ji vzali zpět na nedonošenecké oddělení, kde ji opět zasondovali. Takže jsem za ní opět chodila každé 3 hodiny, starala jsem se o ni, přebalovala, převlékla, koupala, chovala a pak zkoušela dát mlíčko z lahve.
Vždy vypila jen trošku a pak u toho usnula, nesála a nedařilo se ji probudit a hlavně krmení trvalo moc dlouho, takže mlíčko bylo studené a dětiček moc, takže ohřívání mlíčka kolikrát nepadlo v úvahu, protože sestřičky neměly čas.
Po týdnu bojování s krmením na nedonošeneckém oddělení jsem malou dostala opět k sobě na pokoj.
Mrzelo mě tehdy to, co řekla sloužící paní doktorka na nedonošeneckém oddělení, že si Aničku museli vzít znovu na nedonošence, protože z mé strany byla nervozita. Nebyla, já byla trpělivá, ale když jsem si šla ohřát po půl hodině mlíčko, kterého bylo jen 60 ml a já si ho šla ohřát a bylo v něm upito sotva 20 ml, tak se to samozřejmě sestřičce nelíbilo a chtěla si krmení vyzkoušet sama. A sama také zjistila, že moje holčička opravdu papat z lahve nezvládá.
Na pokoji to s krmením nebyla žádná sláva, ale protože jsem si sebou vzala ohřívač kojeneckých lahví, mohla jsem si mlíčko ohřát, když vystydlo a pokračovalo se v krmení. Trvalo nám třeba i hodinu, než spapala 40 ml, které měla každé 3 hodiny papat.
Nicméně jsme dosáhly – možná i zázrakem – požadované propouštěcí váhy 2500 g a 18. září jsme mohly jet domů.
Doma jsme pokračovali ve stejném režimu jako v nemocnici s tím, že malá začala o něco lépe papat. Nejvíc hlad mívala večer a to zvládla spapat i 150 ml. Dostala svoji dávku 90 ml, ale hlady křičela dál, takže se jí přidalo a pak byla spokojená.
Ovšem od ledna tohoto roku jsme se vrátili zpět k fázi odmítání jídla. Jsem ráda, když do ní dostanu 100 ml na jedno krmení a v těch lepších chvilkách (většinou když spí), do ní dostanu i 130 ml. Ještě donedávna jsme se u mlíčka vyloženě praly.
Anička se vztekala, odmítala dudlík v puse, vždy u toho řvala, až byla rudá a mlíčko jsem do ní dostávala pomalu a v podstatě násilím. Nepomohlo ani to, když ji krmil někdo jiný. Vyzkoušela jsem různé fígle, vyměnit dudlík, udělat menší nebo naopak větší otvor, vyměnit lahev, mléko, dát ho teplejší – studenější, nic neúčinkovalo.
Nyní mlíčko vypije, maximálně ovšem jen 130 ml a to lžičkou.
Asi před dvěma měsíci jsme začali s příkrmy, také to není žádná sláva, stejně jako s mlíčkem. Dám jí jídlo do pusinky a ona si ho tam schovává jako křeček, když ho tam nechá delší dobu, zvedá se jí žaludek, občas se i pozvrací. Jídlo je u nás třeba i hodinový boj, takže si připadám, že nic jiného nedělám, jenom ji krmím.
Prostě máme doma nejedlíka, s tím se asi musím hlavně já smířit.
Každopádně podvyživená není, má 9 měsíců od narození, skoro 7 měsíců od doby termínu porodu, měří 63 cm a váží 5900 g. Psychomotorický vývoj má přiměřený. Je pravda, že musíme téměř od začátku propuštění z nemocnice cvičit metodu podle doktora Vojty, ale výsledky jsou dost znát.
Už se přetáčí i na bříško a zpět na zádíčka, krásně pase koníčky. Má snahu si sednout. Už má dokonce i první zoubek :-).
Každopádně já jsem ráda za to, že je tak, jak je, i když možná dle tabulek o něco pomalejší. Ale no a co, podle mne je dost šikovná a paní neuroložka také nemá nějaké zásadní výhrady k jejímu psychomotorickému vývoji.
Nejhezčí na Aničce je její úsměv, ten miluji. Je pořád usměvavá, pohodová a skoro nepláče (občas jen u jídla, protože nechce papat a když se jí chce spinkat, ale nejde jí zabrat). Jsem moc ráda, že i když přišla na svět o tak moc dříve, dopadlo vše takto dobře. Doufám, že se později neobjeví nějaké komplikace…
Každopádně teď si s ní užívám ty nejkrásnější okamžiky a jsem nejšťastnější máma pod sluncem…
Fotografovala Marcela Pirožková.
Fotografie z domácího archivu:
