Anita

Příběh jedinečné Anitky sepsala její maminka :

Když jsem proplouvala maminčiným těhotenstvím, bylo všechno v pořádku. Jediné, co lékaře trošku zaráželo bylo, že jsem byla o chloupek menší, než jsem měla být. Na svět jsem se mrkla ve 34. týdnu mámina těhotenství a hned jsem na týden zamířila do inkubátoru. Vážila jsem rovné 2 kg a měřila 43 cm. Lékařům se na mě pořád něco nelíbilo (moc to nechápu, protože si myslím že jsem byla roztomilé miminko;-)), tak mi dělali různá vyšetření, která ale většinou dopadala dobře. Narodila jsem se s rozštěpem měkkého patra a na spoustu dalších výsledků jsme ještě dlouho čekali. Ukázalo se však, že rozštěp byl to nejmenší, co nás potkalo.

Strašně moc jsme se těšily z porodnice domů. Tam na mě čekal bráška, který se na mě taky moc těšil. Po měsíci jsme se maminka a já dočkaly a byly jsme konečně z nemocnice propuštěny. Lékaři nám naznačovali, že to asi budeme mít těžší, než ostatní. A měli pravdu. První 3 roky jsme se z nemocnice skoro nedostaly a pořád nikdo nemohl přijít na to, co mi vlastně je. V neustálém stresu jsme střídavými pobyty v nemocnicích a doma propluli k první vážnější operaci (nepočítám-li tak „banální“ operace jako je operace měkkého patra a odstranění zubů), a to operaci žaludku, kdy mi byla do žaludku zavedena přes břišní stěnu sonda (Gastrostomie). Docela jsem si oddechla, protože žádné jídlo jsem v sobě neudržela a všechno šlo po každém jídle zase ven. Nic mi nechutnalo, a tak není divu, že jsem v prvním roce vážila 4,30 kg. Zároveň mi provedli zúžení žaludku (fundoplikaci), abych už tolik nezvracela. Poté následovala operace srdce v Motole, a to přesně v den mých 3. narozenin. A dále neustálá různá vyšetření, opakované záněty močových cest a jiné nemoci, které vždy vyžadovaly hospitalizaci. Takže jsme byly více v nemocnicích než doma.

V mých 5 letech konečně na genetice v Brně zjistili, co mi vlastně je. Vada na 11. chromozomu zapříčinila všechny moje trable, které tolik ovlivnily můj a maminčin život. Nedokázali ale můj zdravotní stav zařadit k žádnému syndromu, protože nikoho se stejným problémem v celé naší republice nenašli.

Dneska už je mi 14 let. Sice mi nejde chození, ale dostanu se, kam potřebuji, poskakováním po zadečku. Když se pořádně držím, dokážu ujít okolo nábytku. Neumím ani mluvit, nejvíc si rozumím se svou ručkou, kterou taky dávám najevo, zda něco chci nebo ne. Máma už mě prokoukla a tak ví, co po ní chci. Jenom když mě něco bolí, tak to ještě nedokážu ani ukázat. Čůrám pořád do plenek a máma mě krmí hadičkou, kterou mám zavedenou v břichu.

Navštěvuji 8. třídu v rehabilitačním stacionáři. Moc se mi tam líbí, a hlavně jsem moc ráda, že kolem sebe mám plno kamarádů. Pořád se tam něco děje, a když tety vytáhnou hudební nástroje, tak to je ze všeho nejlepší. Velice ráda se k nim taky přidám a pomáhám třeba bubnovat.

Na jaro a na podzim jezdíme na koníky, a to se mi taky moc líbí.

Ve škole máme logopedii a pracujeme na tabletu. To mě baví asi ze všeho nejvíc. Hledám si tam písničky a pohádky, které mě zajímají.

Každý den se mnou teta cvičí, aby se mi protáhlo celé tělo a nekulatila se mi záda. Ten korzet, který musím kvůli skolioze nosit, je pěkná otrava.

 

S Anitkou se sešla a fotografie pořídila paní fotografka Simona Bláhová

 

 

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k