Denisa

Náš příběh začal 23. ledna 2019, byla jsem v 22+6 tt. Bylo to moje druhé těhotenství. Doma už jsme měli dvouletou holčičku Terezku. Těhotenství probíhalo bez větších komplikací. Sice jsem zhruba od druhého měsíce špinila, ale doktoři mě ujistili, že se nic neděje a občas se to stává. Trochu mě to znervózňovalo, ale snažila jsem se tím nestresovat. Občas mě ještě trápila mykóza, která se mi vracela. Dostala jsem vždycky globule a na pár týdnů byl klid. A právě když se mykóza opět vrátila, šla jsem pro jistotu na kontrolu, i když do pravidelné prohlídky mi zbývalo 14 dní. Nechtěla jsem nic podcenit. Paní doktorka mě prohlédla, mykózu mi potvrdila, ale pak řekla: „Tohle se mi nelíbí.“ Zjistila, že se otevírám a je vidět vak blan. Ihned mě nechala lehnout na lehátko a že musím do nemocnice. Zároveň se mě snažila uklidnit, že to ještě nic neznamená, že mi v nemocnici asi udělají cerkláž a všechno může být v pořádku.

Nejdřív jsem jela do Thomayerovy nemocnice, kde jsem rodila i poprvé a byla jsem tam registrovaná k porodu. Tam mě paní doktorka docela vyděsila, když mi začala vysvětlovat, že od 22. do 24. týdne je tzv. šedá zóna a že pokud bych začala rodit, tak se musím rozhodnout, jestli se miminko má zachraňovat nebo ne. Vůbec jsem si to nedokázala představit. Měla jsem pocit, že se přece nedá rodit takhle brzo. Z Thomayerky mě nakonec poslali k Apolináři, protože na tak malá miminka tam nebyli zařízení. Znovu jsem byla poučena o šedé zóně a pan doktor navrhl cerkláž. Na tu jsem šla druhý den. Potom jsem ležela na oddělení rizikového těhotenství a vypadalo to, že by mě mohli pustit i domů. Přeci jen tam na mě čekala Terezka. Bohužel jsem měla i infekci, takže si mě tam radši nechali. Nakonec jsem tam byla týden. 

Brzy ráno 31. ledna mě začalo bolet břicho. Byla jsem přesně ve 24+0 tt. Bylo to jen občas a ne nějak moc, ale jak se ukázalo, byly to kontrakce. Dostala jsem kortikoidy na dozrání plic a kapačku na oddálení porodu. Přes den mi přišlo, že je to docela dobré a doufala jsem, že stihnu dostat všechny 4 dávky kortikoidů. Nakonec se stihly jen dvě. V jedenáct večer jsem najednou začala mít kontrakce po 5 minutách. Zazvonila jsem na sestru a pak už to šlo docela rychle. Převezli mě na porodní sál, ještě jsem stihla zavolat manželovi, ale porod už nestihl. Stejně by ho ke mně nepustili, protože jsem musela rodit císařem. 

Deniska se narodila 9 minut po půlnoci 1.2., vážila 760 g a měřila 34 cm. Byla hned odvezena na ARO a zaintubována, protože sama nedýchala. Já jsem ji mohla vidět až druhý den, ale dostala jsem aspoň její fotku. Když jsem ji konečně viděla poprvé, tak jsem se rozbrečela. Byla tak strašně malinká, vůbec jsem na to nebyla připravená. Navíc měla ještě žloutenku, takže na ni svítili modrým světlem. Kromě toho měla na těle různé modřiny, a navíc krvácení do hlavičky. Naštěstí to bylo jen na povrchu, takže jsme doufali, že se to vstřebá. Krmená byla sondou do žaludku, prodělala i infekci, ale 8. den po porodu jsme mohli poprvé klokánkovat. Byl to neskutečný pocit mít ten malý uzlíček na těle alespoň na dvě hodiny.

V nemocnici mě nechali 10 dní, což bylo maximum, co po porodu mohou. Na jednu stranu jsem se těšila domů za Terezkou, přeci jen jsem byla pryč skoro tři týdny, ale na druhou stranu je divné jít z porodnice bez dítěte. Každý den jsem pak za Deniskou dojížděla. Protože jsem se doma starala o Terezku, tak jsem tam jezdila až odpoledne, kdy jsem měla hlídání a vracela se pozdě večer. Když na to vzpomínám, tak nechápu, jak jsme ten kolotoč mohli zvládnout.

Přesně 30 dní byla Deniska na ventilátoru, dvakrát se ji snažili převést na CPAP, ale povedlo se to až na třetí pokus. Na CPAPu byla 38 dní, pak na vapothermu a nakonec jen na kyslíku. Mezitím se u ní objevil reflux, který zhoršoval dýchání, tak zkoušeli krmení rovnou do střev. Výrazné zlepšení nenastalo, takže se po týdnu zase začala krmit sondou do žaludku. Začátkem května jsem mohla nastoupit k Denisce do nemocnice, aby se naučila pořádně sát a mohly jsme jít domů. Vzhledem k problémům s dýcháním bylo krmení docela náročné a já pořád musela kontrolovat, jestli u toho i dýchá. Bohužel jsem navzdory vší snaze měla málo mléka, tak musela být krmena i umělým přes stříkačku. Což bylo ještě horší, protože u toho se s dýcháním dost zapomínala. Nakonec jsme to ale všechno zvládly, společně jsme strávily v nemocnici 5 týdnů, z toho poslední dva jsme prakticky jen čekaly, až nám pojišťovna schválí kyslík na doma. Ten jsme nakonec doma potřebovali už jen na noc. Po 134 dnech jsme mohli jít konečně domů s váhou 3 850 g a 51 cm délky.

Doma na nás už čekala Terezka celá nadšená pomáhat se staráním se o mladší sestřičku. Občas pomáhala, občas se spíš pletla, ale myslela to dobře a snažila se sestru napodobovat v dýchání, nalepování čidýlek a občas se i hlásila o kyslík. Postupně jsme se zbavili kyslíku i na noc a Deniska nám dělala radost, jak se učila přetáčet, lézt a dnes, když je jí 11 měsíců (7 korigovaně), sedí, leze, začíná si stoupat o nábytek a vůbec nevydrží chvíli na jednom místě. Doktoři ji chválí, jak je šikovná. Je to usměvavá holčička a se ségrou se mají moc rády.

 

Fotografie pořídila paní fotografka Lucie Pařízková

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k