Dorotka

IMP-56-d

Dorotka je maličká princeznička, která se narodila ve 32+1 tt s porodní váhou 1610 g a délkou 39 cm. Pomaličku, za podpory svých rodičů dohání vše.

IMP-62-d

IMP-46-d

 

Její maminka nám napsala:

 

Byla jsem 22letá slečna, která právě zjistila, že otěhotněla se svým 24letým přítelem. Byla jsem neskutečně šťastná, i když jsem věděla, že mi chybí poslední tři semestry školy a že to bude asi velmi náročné. Všechno probíhalo pohádkově a my si s přítelem plánovali, jak tu horkou novinku sdělíme rodičům. Navrhla jsem, že jako vánoční dárek by to bylo stylové, neboť jsem otěhotněla začátkem října, tak tříměsíční nejistota do Vánoc pomine.

Během října jsem dostala zánět močového měchýře. Lámala jsem si hlavu, jak to řešit. S gynekologem jsme se domluvili, že to vyléčíme pouze čajíčky, protože na antibiotika je plod ještě moc maličký. Po týdnu čajíčkování jsem byla zase zdravá jako rybička.

Pak přišel listopad a já jsem začala krvácet. Byla jsem v šoku, ale neřešila to (stalo se to jen jednou). Když jsem zakrvácela podruhé, byla už jsem vystrašená. Jela jsem na pohotovost. Jen tak pro jistotu, aby mi doktor řekl, že se nic neděje. Dělo se. Okamžitě mě hospitalizovali pro hematom. Pět dnů ležení v nemocnici se čtyřmi „těhulkami“, z nichž ani jedna své miminko neudržela, bylo vysilující. Byla jsem propuštěna s diagnózou – hrozící potrat, tzn. – do porodu doma. Byla jsem ve 2. měsíci těhotenství a doktoři se nakonec shodovali, že krvácení způsobilo odumření jednoho ze dvou plodů. Pobyt v nemocnici jsme s přítelem samozřejmě neutajili, takže prasklo to obrovské tajemství a zároveň největší dárek pod stromeček – mé těhotenství.

Doma to bylo dlouhé. Měla jsem sice vycházky, ale přesto jsem se nudila. Nuda však rychle vyprchala, když jsem byla v lednu gynekologem odeslána do Gennetu na 1. screening. Rozjel se maraton stresu a neustálých potoků slz. Výsledky z krve nebyly dobré, ale čekali jsme ještě na Tripple testy. Ty bohužel dopadly také špatně a já byla nucena podstoupit odběr plodové vody. Po neuvěřitelném strachu trvajícím asi 2 týdny, neboť se dělalo spoustu vyšetření, jsme si s přítelem a rodinou oddechli. Všechno bylo v pořádku a my měli stoprocentní jistotu, že čekáme holčičku.

Už ani nevím, za jak dlouho po této etapě stresu se rozjela další hrozná etapa. Na ultrazvucích se zdálo, že naše holčička má kratší ručičky a nožičky. Následovalo dojíždění do Gennetu každý týden na přeměřování kostiček toho malého drobečka. Každá návštěva Gennetu  mi způsobovala žaludeční potíže ze strachu, co mi řeknou o mojí holčičce negativního. Pokaždé přišli s něčím novým. Řešil se i nedostatek plodové vody. Navíc mě v březnu začala bolet má zduřená Bartholiniho žláza. Už jsem nemohla ani sedět, tak mě gynekolog odeslal k Apolináři na ošetření. Bylo nutné mě operovat, respektive vypustit žlázku a zadrenovat ji. Bála jsem se narkózy, aby nepoškodila miminko. O bolesti, kterou jsem prožívala po operaci, jsem mluvila jako o tréninku na porod. Bolelo to šíleně – sedět jsem nemohla vůbec. Za tři dny jsem však mohla oddělení rizikového těhotenství opustit.

Vždycky jsem trpívala na migrény. Ale takové, jako jsem měla poslední tři měsíce těhotenství, jsem neznala. Migrénu jsem měla každý týden a vždycky pomohlo vyzvracet se. Seděla jsem před záchodem, přítel za mnou. Moc mi pomáhal. Držel mi bříško a hladil mě.

Té holčičce rostoucí ve mně jsme říkali Dorotka. Pravidelná prohlídka v poradně pro těhotné 7. května ukázala, že mám tlak 130/90. Nikdo to však neřešil. Já však ano! V noci ze 7. na 8. května se mi zdály ošklivé sny a bylo mi špatně. Ráno jsem přijela k mamce a všechno jí řekla. Přemluvila mě, ať si přeměřím tlak. Měla jsem 160/100. Totéž i po změření za hodinu i za dvě. Takže jsme opět vyrazili za lékaři.

8.5.2014 u Apolináře mě přijímali s tlakem 220/180! Divili se, že jsem přišla po svých. Neměla jsem žádné příznaky, nebyla jsem ani oteklá. Ležela jsem na porodním boxu upoutaná na tlakoměr a monitor pohybů miminka. Tlak se nedařilo snížit, proto mě doktor poslal na rizikový porodní sál k porodu. Tam moc milá paní doktorka rozhodla o píchnutí kortikosteroidů na dozrání plic (byla jsem 30+2 dny) a podala mi maličký prášek. Okamžitě se mi tlak začal snižovat, až se dostal na 130/90. Celou noc na porodním boxu jsem protrpěla, ale ráno se na mě usmívala sestřička se zprávou o přesunu na oddělení rizikového těhotenství.

Tam už jsem to znala. Stále jsem doufala, že mě pustí domů, že mě žádná preeklampsie nehrozí, že mi jen vylétl tlak z toho všeho stresu, co jsem si prožila. Dostala jsem za úkol sbírat moč do nádob pro zjištění bílkoviny v moči. I přes to, že se v moči bílkovina vyskytovala, dávali nám doktoři pár dní k dozrání miminka. V pondělí 12.5. mi tlak začal zase zlobit i přes velký příjem prášků. Měření tlaku o páté bylo špatné – přes 160/100. Mířila jsem zase na porodní box, přítel se mnou. Brečela jsem, nechtěla jsem ještě rodit. Znovu jsem byla upoutaná na tlakoměr a monitor ozvů miminka. Tlak se snižoval, takže v brzkých ranních hodinách jsem se vrátila na pokoj. Druhý den se to opakovalo. To se mnou šla na box mamka, brečely jsme tam spolu, byla už jsem zoufalá a vyčerpaná. Za každou cenu jsem ještě nechtěla rodit! V noci jsem se opět vrátila na pokoj. Další den opět stejný scénář, opět mě vezli ubrečenou se stejnými slovy: „Sestři, já ještě nechci rodit!“. Pro změnu se mnou šel jako podpora přítel. V noci jsem se opět vrátila na pokoj.

Ráno přišla paní doktorka s pro mě nepředstavitelným verdiktem – „dneska budete rodit, už nic nejezte, nepijte. Není možné, aby byl tlak tak vysoký po tak dlouhou dobu.“ Tenkrát vlastně rozhodl i druhý sběr moči, v kterém bylo velké množství bílkoviny. Klepala jsem se jako ratlík, nepřemýšlela jsem vůbec nad ničím, jen nad tím, jak jsem špatná ženská. Nenáviděla jsem se. Na svoji holčičku jsem ani nepomyslela. Takhle jsem to nechtěla, chtěla jsem rodit 15. července, ne o dva měsíce dříve!

Doktoři mě přemluvili na epidurál, napíchnutí se však nedařilo, ale prý jsem jednu dávku do páteře dostala. Všechno mi bylo jedno, nechtěla jsem ani žít, přála jsem si, aby se něco stalo, abych se už neprobudila. Na nic jsem nemyslela, jen na to, jak jsem špatná matka. Nedokázala jsem pochopit, proč. Když Dorotka ještě ven nechtěla, tak proč mi ji ti zatracení doktoři násilím vyndavají?! Snažili se mě rozveselit a jeden z nich mi řekl: „Jé, vy jste včera měla narozeniny, to máte krásný dárek.“ Odsekla jsem: „Radši bych, aby tam ještě zůstala“.  Šlo se na řez, bolelo to, šíleně moc. Ta píchnutá dávka asi nestačila a připíchnout další nebylo možné, neboť jsem měla katetr vytrhnutý. Řvala jsem bolestí. Pak už jsem jen viděla přítele, vezli mě z operačního sálu na JIP.

Okamžitě jsem se ptala po Dorotce, přítel se usmíval a říkal, že je moc krásná a má hodně vlásků. To mi prozatím stačilo. Na JIPce jsem ale chtěla vědět víc, strašně mě sžíral pocit, že nic nevím, že jsem ji ještě neviděla. Maminkám ležícím vedle mě nosili miminka na přisátí, přemýšlela jsem nad tím, jestli mi ji nepřinesou aspoň ukázat – netušila jsem, že se to nedělá. Bylo mi hrozně. Jiná maminka vedle mě prožívala štěstí z prvního přisátí svého drobečka a já trpěla, že ani nevím, jak na tom moje dcerka je. Pořád jsem se po ní ptala, ale doktoři měli hodně práce, takže jeden z nich dorazil až za dlouhých 6 hodin po porodu! Řekl mi, že je moc šikovná, že je sice na kyslíku, ale že to nevypadá na dlouho a zda-li to půjde, můžu se na ní následující den jít podívat. Narodila se s váhou 1.610 gramů a délkou 39 cm. Nemohla jsem se dočkat druhého dne.

K mé smůle však přišla komplikace, se kterou jsem se nemohla zvednout z postele. Jakmile jsem se posadila, přestávala jsem slyšet, vidět a nemohla jsem dýchat. S obklady mě převezli na oddělení šestinedělí. Neuvěřitelně jsem se na ni těšila, ale nemohla jsem vstát a jít za ní. Ten pocit bezmoci už nechci nikdy zažít. Plakala jsem a plakala. Když odpoledne přišel přítel, řekla jsem, že to prostě musím zvládnout. Jela jsem na vozíčku za svým pokladem na ARO s hlavou až u kolenou, abych se nedostala do stavu neslyšení a nevidění. Byla tak neuvěřitelně malinká, hubeňoučká, s maskou na obličejíčku, zamotaná do spousty hadiček. Přítel mě vyzval, abych ji pohladila. Tak moc jsem se bála! Nakonec jsem ji pohladila po ručičce, ale k mému úžasu jsem necítila žádný zvláštní pocit. Pak už jsem musela zase na pokoj, šly na mě mdloby. Pořád jsem nad tím okamžikem prvního doteku přemýšlela, ale těšila jsem se na další den.

Následující den jsem se naučila svou dcerku konečně milovat. U inkubátoru stála doktorka a dala mi jí k prsu. Na tenhle pocit jsem čekala, plakala jsem štěstím. Přítel mi říkal, že je moc rád, že mě konečně vidí šťastnou. Byl to zázrak, protože se Dorotce podařilo přisát se a napít se. Ten den jsem začala s odsáváním mateřského mléka, moje beruška ho potřebovala. Milovala jsem ji! Dva dny jsem odsávala pouze jednou denně, neboť jsem čekala na návštěvu, která mě za mojí nejkrásnější holčičkou doveze, protože jsem stále nemohla chodit.

Dorotka byla tak neuvěřitelně šikovná, že se už 4. den po porodu stěhovala na JIP. Tam už jsem chodila po svých, ale pořád jsem čekala na návštěvy, které mi byly oporou. Jedinou chybičkou bylo, že Dorotka měla novorozeneckou žloutenku. Naštěstí ale nebylo nutné dávat ji pod solárko, sama si pomohla. Klasický úbytek na váze měla také, zhubla asi 100 gramů. A jako většina nedonošeňátek, měla bradykardii, která se léčila kofeinem. Postupně jsem se o ni začala starat každé tři hodiny. Těšila jsem se, až budu moct zase jít ji přebalit, dát jí moje mlíčko sondičkou.

Došlo i na klokánkování. To byl nepopsatelný okamžik. Zprvu jsem se bála, jak vydržím tři hodiny nepít, jen sedět s Dorotkou na prsou, ale uteklo to tak strašně rychle. Užívala jsem si každou minutu. Prohlížela jsem si jí, jak spinká a myšlenkami jsem byla někde doma. Už jsem ji chtěla domů, už jsem ji nechtěla nikomu dát. Na JIPu nebyla ani týden.

Dostala se na IMP3, byla pořád ve vyhřívaném inkubátoru, vůbec nic jí nechybělo! Jen jsme měly velký problém s vyrážkou, kterou měla na zadečku. Ty ošklivé pupínky se nakonec objevily všude po těle. Začala jsem plašit, ale sestřičky mě uklidnily, že to vůbec nic není. Koupala jsem ji v hypermanganu. Za dva dny se opět stěhovala – na IMP2. Tady už se pořádně zkoušelo přikládání miminka k prsu. Nešlo nám to, byla jsem z toho tak zoufalá, protože mléka jsem měla na rozdávání. Dokonce jsem zaplnila svým mateřským mlékem všechny mrazáky v nemocnici u Apolináře. Doktorka se mi smála, že jsem chodící mlékárna. Ale Dorotka se prostě nechtěla přisát. Já ale měla radost z každých vypitých 5 ml. Pořád mi dokola opakovali, že má ještě čas, ať si z toho nic nedělám.

Za pár dní se opět stěhovala, už na IMP1! Rychle jsme se přibližovaly domů, ale Dorotka se stále nechtěla přisát. Byla jsem nešťastná, plakala jsem. Když jsem přišla na krmení a přebalování, seběhl se na mě roj sestřiček a pomáhaly mi s kojením. Už jsem ztrácela veškerou naději, když paní doktorka přišla s nápadem, že Dorotku několikrát nebudou sondičkou dokrmovat, aby vyhladověla. Vyšlo to, měla hlad a nakonec se naučila papat ode mě! Na IMP1 jsme strávily 20 dní a to jen kvůli nepřisátí, byla úplně zdravá! Nakonec jsem měla i strach jet domů, aby se něco nestalo, v nemocnici přece pořád někdo byl, kdo umí pomoct.

V nemocnici Dorotka byla dohromady 30 dní. Odcházely jsme s váhou 2.160 gramů.

Pak jsme byly v nemocnici ještě jednou od 27. 9. do 3. 10. Tentokrát pro zánět ledvin a pneumokoka. Vše se naštěstí podchytilo v úplném začátku. Dorotka dostávala dvoje antibiotika žilou, ale dostala se z toho a už se zase usmívá!

      Moc bych chtěla poděkovat celému týmu doktorů u Apolináře. Nejen neonatologům, ale i gynekologům. V okamžik porodu jsem jim sice příliš nedůvěřovala, ale pomohli mně i mému malému štěstíčku. V tu chvíli jsem si neuvědomovala, že nám chtějí pomoct. Také sestřičkám patří obrovské díky!

      Jestli i Vás čeká předčasný porod, nevěšte hlavu. Já jsem se nejvíc bála toho, že budeme dlouho v porodnici a Dorotka bude na hadičkách. Byla. Ale obě jsme to zvládly. A o to víc své dítě budete milovat !

 

Fotografie pořídila Kateřina Svobodová.

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k