Eliška je sedmiměsíční holčička, která se narodila ve 30tt s porodní váhou 1.340 g. Přišla na svět dřív, ale se vším se vypořádává s velkou elegancí. Je to prostě strašná šikulka a bojovnice!
Její maminka nám napsala:
ELIŠKA je nyní 7.měsíční zdravá a velice usměvavá holčička u které by nikdo nepoznal , že se narodila v 30.tt s váhou 1 340g.
Vůbec jsem si nepřipouštěla, že bych měla porodit dřív,osud si to přál ale jinak…
Po 5 letém vztahu jsme se rozhodli , že založíme rodinu…vyšlo to napoprvé..
Vše bylo v naprostém pořádku, těhotenství probíhalo bez komplikací až do osudného rána 19.2.2012…probouzím se a dostávám šok…v
obličeji jsem strašně nateklá, že ani oči mi skoro vidět nejsou….za chvíli splaskávám ale stejnak mě to nedá a jedem na pohotovost…i kdyby zbytečně tak aspoň pro můj klid…
Na pohotovosti naměřen tlak 200/190, následuje odjezd do nemocnice. Tam je mi po 2 hodinách oznámeno, že pokud by mimčo přišlo na svět tak oni na to nejsou vybaveni. Následuje převoz rychlou do Brna na Obilňák. Jedinou zprávu jsem poslala přítelovi: „Vem si dovolenou. Jedu do Brna. Zavolám.“
Večer, přesně v 18:30, mě převezli do Brna. Proběhlo vyšetření. Naštěstí miminko bylo v pořádku. Uložili mě na JIPku, napojili na tlakoměr, který mě monitoroval co půl hodiny. Podle toho mě dávkovali práškama a samozřejmě kapačky s magnéziem a prášky na dozrání plic miminka.
Další den ráno( pondělí 20.2.) se u mě vystřídalo strašně moc doktorů. Verdikt zněl, udržet těhotenství, co nejdéle a srazit tlak.
Úterý 21.2. opět moc doktorů, tlak neklesá a je mi řečeno, že do čtvrtka se uvidí a když se to nebude zlepšovat tak akutní císař.
Ve 13:00 za mnou dojel přítel, aby mě dovezl věci a donesl neschopenku do práce. Najednou se objeví doktorka, že o půl 3 jdu na sál, že tlak se nezlepšuje a nechtějí ohrozit miminko. Celou dobu jsem nevěděla co čekáme a ani kolik mimčo váží. Sestřička mi aspoň řekla, že miminko má 1300g.
(Když mě propustili, přítel mi řekl, že když volal do nemocnice, tak mu řekli, že můj stav je kritický a že nemusím přežít. Vše mi prý docházelo -játra, ledviny…)
Přítel byl po celou dobu se mnou. Kdyby se mě někdo zeptal zde jsem se bála, řeknu že ne. Vůbec jsem nebyla nervózní. Nevím, jestli mě něčím nadopovali nebo mě uklidňovala přítelova přítomnost..
Nabrali mi další odběry, jméno kluka, jméno holky, souhlas s císařem, zavázali nohy a už mě vezli na sál. Přítel mě celou dobu doprovázel.
Pusu a jde se na to. Další kapačka, další rozpíchané žíly, šílený fofry na sále.
A dál už nic nevím. Ani nevím, za jak dlouho jsem usnula…
Připadalo mě jak kdybych spala 5 minut (ale bylo to prý 20.minut). Najednou slyším „Paní Sedláková, probuďte se, máte holčičku…“ Jediný co si pamatuji je, že mi tekly slzy. A ještě jednu věc si pamatuji, jak na mě mluví přítel že máme holčičku..
Někdy v noci se probouzím na ARU, ihned ale usínám a spím dále…pak se znovu budím k ránu…než se stačím rozkoukat, tak mě tahají z postele, že musím aspoň dojít k umyvadlu a zpátky..no řeknu vám udělat 10 kroků tam a zpět byl pěkně nadlidskej výkon. I přes prášky na bolest, tak mě jizva strašně bolí. Jak se dostanu do postele, tak nacházím na stolečku kartičku kdy se malá narodila, v kolik a kdo asistoval u porodu.
Elišku jsem viděla den po porodu 22.2.2012 odpoledne. Přijel přítel a jeho rodiče.
Malá ležela na novorozenecké Jipce. Moje pocity byly strašně smíšené. Nevěděla jsem co mě čeká a co uvidím. Přítel byl velkou podporou. Vezl mě na vozíčku , chodit jsem ještě nemohla.
Naštěstí mám kamarádku co si prožila o půl roku dřív to samé, takže mě do všeho zasvětila co a jak mě čeká..
První pohled na Elišku byl nádherný! Ležela tam a na sobě spoustu hadiček. Čekala jsem, že bude malinká. Ale nebylo to tak hrozné. Poprvé jsem se jí mohla dotknout. Neměla kůžičku, jak všechny narozený miminka, ale měla ji hodně červenou a hodně hrubou. Nesměla jsem ji hladit, protože ji to budilo ale jen na ní položit ruku, aby vnímala moje teplo.
Přes noc jsem ještě byla na ARU. Další den, když mě převáželi z ARA na šestinedělí, se mi začalo dělat mlíčko. Na šestinedělí jsem začala co 3 hoďky odstříkávat.
Jenže si představte, když vás dají na pokoj se dvěma maminkama, co mají miminka u sebe a to vaše leží o patro víš a nevíte jestli přežije nebo ne. Na rovinu řeknu, že se to psychicky nedalo vydržet.
I přes MP3 přehrávač bylo slyšet miminka, jak pláčou. Nejen přes den ale i v noci. Noc ze čtvrtka na pátek jsem nespala, během dne taky a slzy tekly pořád. I když jsem chodila za Eliškou bylo mi to strašně líto a hormony pracovaly.
To se samozřejmě podepsalo na mém tlaku. Nevyspalá, nervy, stres… tlak mě neustále lítal vysoko…V noci z pátka na sobotu mě tlak strašně vyletěl, že mi ho srazili asi 3 práškama..no a srazili ho tak, že jsem zkolabovala….ještě tu noc jsem byla přeložena na oddělení gynekologie, kde jsem byla celou noc monitorována…
Přes víkend se tlak ustálil na hodnotách, kdy jsem mohla být v pondělí 27 .2. propuštěna domů.
30.2. byla Eliška přeložena z JIPky na Neonatologické oddělení 11.
Nechtělo se mi domů pryč od Elišky, ale zase jsme věděla, že se k ní vrátím a že budeme spolu a navíc doma finišovala rekonstrukce bytu a pro Eli jsem to doma neměla nachystané.
Doma jsem odstříkávala co 3 hoďky a každé ráno mlíčko vozila sanitka od nás do Brna aby měla maličká papání. 1.3.jsem začínala na 70 ml,15.3 jsem už posílala 350 ml i více.
Každý den jsem odstříkávala a každý den jsem volala do nemocnice, jak se vede Elišce. Doktoři ji strašně chválili a přibírala každým dnem.
O víkendech jsem jezdili za Eliškou a dovést mlíčko, protože sanitky o víkendu nejezdili.
5.3. jsem si Elinku poprvé pochovala.
17. a 18.3. byla poprvé Eliška přiložena k prsu. Povedlo se jí vytáhnout 5 ml!
22.3. jsem nastoupila za Eliškou do nemocnice. Dopoledne byla Eliška ještě v inkubátoru při 33°C a odpoledne už byla u mě na postýlce. Ten den měla 1840 g.
S Eliškou jsme v nemocnici spolu strávili 26 dní. Za těchto 26 dní jsem strašně vděčná. Byli jsme spolu 24.hodin denně a bylo to krásný! Konečně jsem si uvědomila že mám dítě.
Eliška byla a je stále zlatíčko, pořád jen spinkala a ani moc neplakala. Začínali jsme se spolu sžívat a zvykat si na sebe. Byla strašně droboučká a nevěděla jsem jak s ní zacházet, ale sestřičky mě vše ukázali.
Papání nám zatím moc nešlo a tak dostávala jídlo přes sondu, já jsem pravidelně odstříkávala.
Jedna sestřička poradila kojit přes klobouček a ejhle náhle to šlo! Den ode dne se to zlepšovalo. Malá už se dávkám čím dál víc přibližovala a bylo vidět že sílí čím dál víc.
Od 2.4. jsme začali cvičit Vojtovku
5.4.malá dostala transfuzy krve.
Abychom mohli jít domů tak jsem nesměli mít 3 dny sondu a museli jsem být schopni se nakrmit buď lahví nebo stříkačkou..10.4.jsme přešli na lahev.
16.4. si odvážíme Elišku domů..váží 2 500g a měří 46 cm
Jelikož jsem ještě doma neměla váhu, tak jsem malou jednou kojila a jednou dala láhev. Najít tu správnou lahvičku s dudlíkem byl boj. Nakonec vzala jedinou lahvičku a to od Tommee Tippee.
17.4.nás navštívila dětská lékařka. Vše bylo v pořádku.
Hodně dostávám otázky jak to zvládám. S Eliškou si to moc, moc užíváme!! Je to zlatíčko. Ze začátku hodně spinkala a myslím si, že jsem to měla v začátku hodně ulehčený. Po porodu jsem se mohla zotavit.
Dnes 17.9., kdy jí za 4 dny bude 7.měsíců (4,5.korigovaně) je z Elišky velká slečna. Je neustále usměvavá a na každého se směje. Je to náš miláček, co se o vše zajímá nejradši z mojí náruče, kdy vše vidí a pozoruje. Den ode dne dělá neskutečné pokroky. Hrkací hračky to je pro ni nejlepší zábava. A když si spolu povídáme je ve svém živlu…
Nevěřila jsem, že si to mateřství budu takhle moc užívat. Než jdu spát, tak se na ni chvíli dívám
a nedokážu pochopit, jak se může zrodit něco tak krásného.
Opravdu si to moc užívám, i když věřím, že bude hůř, až porostou zoubky a až bude lézt a chodit, ale momentálně si to fakt užívám.
Jediný, co mě strašně mrzí je, že jsem nezažila velkej pupek, pocit porodit přirozeně a pochovat si malou ihned v náručí. To jediné mě opravdu mrzí…
I přesto, že to nebylo ze začátku lehké, tak jsem to všichni zvládli a těšíme se z každého nového dne..
.
.
Fotografie pořídila Hanka Blahová.
