Jakoubek je jedenáctiletý kluk, který nesedí, nechodí. Má diagnostikovanou DMO. A ačkoliv to má hodně těžké, nevzdává se a je to príma kluk, co se nádherně směje…
Jeho maminka nám napsala:
Jakub se narodil 4. října 2001 v 8:28 ráno a minutu poté se narodila naše dcerka Tereza. Bylo to mé první těhotenství, rodila jsem předčasně ve 29. týdnu těhotenství císařským řezem. Kubíček vážil 1100 g a Terezka jen 430 g. Ani jednomu z nich nedávali doktoři velké šance na přežití. Kubík musel po šesti dnech na operaci kvůli perforaci střeva – byly mu vyvedeny stomie. Terezka nám 12. října, po 8 dnech života, umřela…
Veškerou svoji sílu jsme směřovali ke Kubíkovi. Jelikož jsem ale nekojila, přijali mě za Kubíkem do nemocnice až začátkem prosince, abych se naučila vyvedená střeva ošetřovat. Toto období bylo hrozné, lékaři Kubíkovi dělali jedno vyšetření za druhým. Už tehdy mi řekli, že se nebude vyvíjet tak jako jiné děti, že se s ním bude muset cvičit Vojtova metoda a vzhledem k tomu, že na rentgenu mozku zjistili mírné poškození, takže se třeba nikdy nenaučí lozit nebo chodit. Tehdy jsem k tomu nepřikládala velký význam, přece i lékař je jen člověk a někdy se ve svých předpovědích může splést. Opak byl však pravdou, hned při vyšetření u neurologa v Brně nám bylo řečeno, že syn má dětskou mozkovou obrnu, že se s tím nedá nic dělat, jen cvičit Vojtovu metodu! S tím jsme se nechtěli smířit, tak jsme změnili neurologa a samozřejmě jsme zkoušeli všechno možné, nejen cvičení.
Kubík během 2 let podstoupil další 4 operace na spravení střev, bohužel první uzavření se nepodařilo, takže následovaly opět stomie a po nějaké době opět jejich spravení, následně pak ještě jednu operaci kýly, která se mu neustále v jizvě objevuje a má ji bohužel dodnes.
Vojtovu metodu jsme cvičili 3 roky. Nic se nezlepšilo, Kubík cvičení hodně těžce nesl a byl na tom psychicky hodně špatně. Teprve ve svých dvou letech se začal přetáčet, a to jen díky tomu, že jsem s ním začala jezdit na hipoterapie.
Od té doby jsem hledala pro Kubíka spíš alternativní metody léčby a tak se stalo, že jsem při hledání narazila na jednu slovenskou paní doktorku, která léčí děti s dětskou mozkovou obrnou a k ní už jezdíváme od Kubíkových 5 let. Díky její léčbě se syn neustále zlepšuje fyzicky i psychicky, hlavně se naučil mluvit. Pro mámu zdravého dítěte je mluvení samozřejmostí, ale pro mě je to něco neuvěřitelného. Není nic krásnějšího když mi Kubík řekne: „mami, mám tě rád!“
4. října oslavil Kubík už 11 let. Vím, že máme před sebou ještě dlouhou cestu a stále mi v uších zní ta věta: „Nikdy nebude chodit.“ Ale i tak doufám, že se těch krůčků snad jednou dočkám! Naději máme pořád …
Pokud byste chtěli sledovat Jakubův příběh, můžete
navštívit jeho soukromé stránky.
Jakuba také můžete podpořit tím, že přispějete prostřednictvím Konta bariéry na speciální rehabilitační pobyt v Piešťanoch a třeba i díky Vaší pomoci jednou Jakub ty první krůčky udělá… Předem děkujeme všem.
Fotografovala Veronika Mlýnková.
