Jan

Příběh malého Honzíka nám poslala maminka.

Když jsem v srpnu 2017 otěhotněla a v září to oznámila mému příteli o jeho narozeninách, neváhal a do týdne mě požádal o ruku. Svatba byla krásná a ještě krásnější bylo těšení se na nový přírůstek, který měl na svět přijít v polovině května 2018. Zda to bude holčička nebo chlapeček jsme nevěděli, chtěli jsme se nechat překvapit a řešili jsme pouze jména. Bylo několik variant: Ondrášek, Kubík, Elenka, Eliška,… 
Můj předčasný porod, který byl o 8 týdnů dříve, ale všechno změnil. 
15.3.2018 jsem v Praze u Apolináře ve 32+3tt podstoupila akutní císařský řez pro těžkou preeklampsii, narodil se nám syn Honzík s porodní váhou 925 g a 34 cm. Jaké to bylo pro všechny překvapení, nikdo nevěděl, že to bude chlapeček, že se bude jmenovat po svém otci a mém muži a už vůbec nikdo netušil, že to vše přijde takhle brzo. Ve chvilce se nám změnil život a začalo nám velice stresující období. Měla jsem jen strach, strach a strach. Bála jsem se o svého syna a pořád dokola jsem si říkala, že to nezvládnu. 
Ihned po porodu byl Honzík na ARO a já na JIP. Když jsem se ráno probudila, nevěděla jsem, co bude. Neměla jsem břicho, neviděla jsem svého syna a nikdo mi nedokázal říct, zda bude v pořádku. Takové zoufalství… Když jsem byla převezena na oddělení šestinedělí, moje první kroky vedly na ARO za Honzíkem. Jakmile jsem ho uviděla, rozplakala jsem se. Jediné, na co jsem se dokola ptala, a co jediné mě zajímalo, bylo, jestli bude v pořádku. Obdivuji personál, který pořád musí poslouchat otázky typu „Bude to dobrý?“, protože já se na to ptala několikrát denně. Nic jiného jsem nechtěla slyšet, když jsem to neslyšela, za chvilku jsem se ptala znovu. 
Najednou se toho v člověku odehrává tolik… 
Druhý den Honzíkovi sundali kyslík, dýchání zvládl sám a už se mu vracet nemusel. Začali jsme klokánkovat a třetí den po porodu jsem byla propuštěna domů.
Každý den jsme za Honzíkem dojížděli, každé tři hodiny jsem odsávala mateřské mléko, které se po malých dávkách Honzíkovi podávalo. Klokánkovali jsme, ze začátku pořád já, pak už mohl i manžel. Jak těžké pro nás bylo první přebalování… Měla jsem strach, abych mu neublížila nebo nepovytáhla nějakou hadičku. 
Nebudu psát všechny ty věci okolo. Lidé, kteří si toto období neprožijí, si to nedokáží představit. Když jsem dřív četla nebo slyšela podobné příběhy, neuměla jsem se úplně vcítit. 
Teď už vím, co znamená boj o každý gram a život. 
Po dvou týdnech byl Honzík z ARO a JIP předán na intermediární péči a za další dva týdny byl převezen blíž našemu domovu do Havlíčkova Brodu. V době převozu měl Honzík 1500 g. Moc si chválíme rodinné pokoje, které v Havlíčkově Brodě mají. Každý den tam s námi přespával manžel a byli jsme tam všichni tři pohromadě. Po třech týdnech, 7.5.2018, jsme byli propuštěni domů. V té době měl Honzík 2080 g. 
Doma to bylo chvilkami náročné. Každá rodina to má náročné, péče o nedonošené děti je ale ještě náročnější. Vše jsme překonali, nejhorší je za námi a už se z mateřství umíme radovat. 
Do dvou let věku dítěte se počítá bio věk a korigovaný věk. Korigovaný věk je datum termínu porodu, u nás tedy půlka května. Honzík umí vše, co by umět měl, je to usměvavý človíček a dělá nám radost. Vojtovu metodu cvičit nemusíme. Když se ohlédnu zpětně, měli jsme opravdu štěstí v neštěstí. Teď mu budou korigovaně 4 měsíce a blížíme se hranici 6 kg. Je to náš velký bojovník a šíleně ho milujeme. 
Děkujeme všem přátelům, hlavně rodině a rodičům za podporu a trpělivost s naší, respektive mojí náladou, která byla dlouho pod bodem mrazu, a přes to všechno dokázali být stále pozitivní. Také moc děkujeme lékařům a celému zdravotnickém týmu. Bez nich by naše rodina nebyla tak šťastná.

Fotky vznikly v listopadu 2018, tj 7 měsíců po Honzíkově předčasném narození. Fotila paní fotografka Marika Machková