Jeníček a Eliška

IMG_8768-dIMG_9026-d

Jeníček a Eliška – jsou dvojčátka, narozená 27+5 tt s porodními váhami 1220 g a 1045 g. Start do života měli sice ztížený, ale krásně vše dohánějí a jsou to šikovní a úžasní malí bojovníčci.

IMG_8839 kopie-d

IMG_8902-d

IMG_8915-d

 

Jejich maminka nám napsala:

 

O miminko jsme se s manželem snažili dlouho, nakonec se nám vše povedlo až za pomoci doktorů a aby naše radost byla ještě větší, povedlo se dvojnásobně.

Od začátku jsem věděla, že těhotenství s dvojčaty je hodně rizikové i přesto do dvacátého týdne probíhalo vše bez komplikací. Já jsem si užívala rostoucí bříško a pořizovala výbavičku. Všechna vyšetření i testy byly do té doby v pořádku. Dokonce jsme již věděli, že čekáme páreček, jména jsme měli také vybrané a strašně jsme se těšili na další velký ultrazvuk.

V den vyšetření, mi pan doktor zjistil, že se mi velice zkrátil čípek a poslal mě ihned na hospitalizaci do nemocnice. Kde jsem nakonec ležela 4 týdny. Po překonání kritické hranice 24 týdne, jsem byla propuštěna domů, ale musela jsem dodržovat přísný klidový režim a celý den ležet s nohama nahoru.

I když jsem vše dodržovala, jak nejlépe jsem uměla, nakonec mi stejně 10. prosince odtekla plodová voda, a protože bylo ještě velmi brzo, převezli nás z naší nemocnice do Prahy na porodnickou kliniku, kde se 11. 12.2013 v 27 plus 5 narodili naši dva přenádherní bojovníci Jeníček a Eliška. Jenda vážil 1220 g a Eliška 1045 g, oba ještě pár dní po porodu zhubli, Jeníčkova nejmenší váha byla 1005 g a Elišky 905 g.

Již od prvních minut se naše zlatíčka zdatně prala o svoje právo na život. Nedokážu si přesně vybavit naše první setkání. Na ARU bylo hrozné horko, v inkubátoru dvě maličká tělíčka samá hadička. Sestřičky mi dovolily si drobečky v inkubátoru pohladit. Strašně se mi klepaly ruce a nedokázala jsem udržet svůj pláč, i když jsem si slzy před zlatíčkama zakázala, nešlo to. Asi ani nedokážu přesně popsat, co se odehrávalo ve mně, ten neuvěřitelný pocit bezmoci, strachu a hlavně sebeobviňování, co vše jsem mohla udělat jinak. Na druhou stranu obrovská láska, štěstí i radost z každého sebemenšího pokroku a gramu. Nejhorší pocit ze všeho bylo odloučení, dlouho jsem se nedokázala cítit jako máma. Copak to vůbec šlo? Když jsem vedle sebe neměla svoje děti? Se vším jsem se musela poprat a hlavně fungovat. Po propuštění z oddělení šestinedělí pro mě bohužel nebyla možnost ubytování v nemocnici a já musela od svých broučků odjet domů. To byla má nejhorší cesta v životě.

Od té doby jsme s manželem obden jezdili autobusem přes 160 km do nemocnice. Vozili jsme mlíčko, které jsem pravidelně odsávala. A postupně se čím dál více zapojovali do chodu oddělení a starali se o naše pusinky. Když to šlo, našli jsme si v Praze hotýlek a zůstávali u nich. Jedny z nejkrásnějších vzpomínek jsou, jak se manžel zapojil do péče o miminka, jak velmi něžně děti převlékal, krmil a choval. Vždy mě svou vírou a láskou k dětem dodal hodně síly. Už v nemocnici jsme tak fungovali jako každá jiná rodina, jen jsme nebyli doma v obýváku, ale v nemocničním pokoji.

Svoje děti jsem mohla chovat, přesněji řečeno klokánkovat, již třetí den po jejich narození. A bylo to nádherné!!! Od toho dne jsme na střídačku klokánkovali nebo chovali s manželem oba dva.  Dětem jsem zpívala, vyprávěla o domově a všech příbuzných, tetičkách a kamarádech, co se na ně moc těší a Jeníček i Eliška mě kolikrát pozorovali a vypadlo to, jako by chtěli říct, že to všechno vědí. Mamko neboj se, my to zvládneme a za chvíli spolu půjdeme všichni domů!

Jeníček i Eliška si na oddělení JIRP pobyli 10 dní, jeden den na JIP a dalších 40 dní na IMP1. Pak, když jsme byli natolik stabilní a mohli nás převézt do Jihlavy na novorozeneckou JIP, jsme to domů měli již jen kousíček. V Jihlavě jsme byli 12 dní a po všemožných vyšetření, které naštěstí dopadli krásně, jsme konečně mohli domů.  Dne 11.2.2014 po obídku jsme se vydali na tu zatím nejhezčí společnou cestu.

 

Za životy svých dětí chci velice poděkovat lékařům a sestřičkám z gynekologicko-porodnického oddělení Jihlavské nemocnice, za skvělou péči a neuvěřitelnou podporu, během rizikových týdnů, kdy hrozilo, že o svoje zlatíčka přijdu.

Děkuji také samozřejmě všem lékařům a sestrám z neonatologického oddělení gynekologicko-porodnické kliniky VFN v Praze u Apolináře. Za jejich neuvěřitelně obětavou a dokonalou péči o naše dvě děti. Již napořád Vám budu vděčná za jejich záchranu.

Děkuji celému kolektivu novorozenecké JIP v Jihlavě za velice laskavé přijetí, péči o děti i maminku a ochotu vždy vše vysvětlit.

A aby toho děkování nebylo málo, děkuji svému manželovi, rodině, kamarádům a známým za ohromnou podporu.

Avšak mé největší děkuji, patří mojí mamce, za vše, co pro mne během těhotenství, porodu a po něm udělala, za to, že vždy dodala sílu a odvahu bojovat. Celé to náročné období, jsi mi pomohla překonat, mám tě moc ráda mami. Děkuji

Za rodinu Biskupovic mamka Věrka

 

 

 

Fotografie pořídila Michala Pavlíková.

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k