Jiří a Ondřej

Vždycky jsme manželem chtěli dvě děti – nutno podotknout, že pro nás byly dvě děti taky tím pomyslným „maximem“ vzhledem k našim možnostem, ale jak už to tak bývá – člověk míní a život mění…

Máme ještě desetiletou dceru, která je těžce postižená – diagnóz má posbíraných více, ale tou, která u ní dominuje, je hluboká mentální retardace, takže máme doma miminko na celý život. Je třeba ji krmit, přebalovat a obstarávat všechno za ni. Nicméně jsem moc vděčná za to, že je v pořádku fyzicky a chodí – to je vydřené cvičením. 

Když jsme se tedy po letech konečně odhodlali k druhému dítěti, začali jsme se na to těšit. Dlouho jsme se báli, aby to nedopadlo jako s dcerou, ale po genetických testech, kdy vyšlo vše naprosto v pořádku i u ní, jsme do toho šli, protože byl předpoklad, že další miminko by mělo být naprosto zdravé.

Povedlo se to v podstatě napoprvé a já si dodnes pamatuji, jak velkou radost jsem z toho měla. Nicméně na první kontrole mi paní doktorka sdělila, že ty „tečky“ jsou tam dvě – moji reakci radši ani psát nebudu, protože slušná nebyla.

Byla jsem z té informace tak vyděšená, že mi trvalo snad 4 měsíce, než jsem to nějak vstřebala. Manžel se z toho vzpamatoval asi až po porodu, ale říkala jsem si, že když už se obě srdíčka udržela, tak to tak mělo být. Hrozně jsem se bála, jak to budeme při dcerce zvládat – přeci jen dvě miminka a k nim třetí velké, které potřebuje úplně stejnou, ne-li větší péči než novorozenci, bylo pro mě nepředstavitelné.

Celé těhotenství probíhalo naprosto v pořádku, bez jediného problému, ani cukrovku jsem neměla a všechno bylo tak, jak má být. Až mě to po každé kontrole překvapilo, jelikož jsem z předchozích let byla zvyklá spíš na samé nepříjemné jobovky, než aby všechno bylo v pořádku.

Problémy začaly cca v 28. týdnu, kdy se doktorce nelíbil nález na běžné kontrole a pro jistotu mě poslala do nemocnice na píchnutí kortikoidů na dozrání plic miminek, kdyby náhodou chtěla vykouknout na svět dříve. Vyděšená jsem byla teda pěkně, nicméně tohle prcci ještě ustáli a za 2 dny jsem byla doma a musela jsem měsíc dodržovat přísný klid na lůžku.

V 31. týdnu jsem šla na běžnou kontrolu k doktorce a opět ten samý nález a znova hospitalizace s tím, že nejspíš do 14 dnů určitě porodím. „OK,” říkám si, „14 dní je super, na dvojčata by byl 33. týden pěkný“. To bylo v pondělí…  Den na to, co mě do nemocnice přijali, mi odpoledne začaly bolesti a vzali si mě na porodní sál s tím, že nemají místo. Rodila jsem v provizorních prostorech, celá porodnice se předělávala a na JIP neměli pro naše dvojčata místo. Byla jsem vyděšená, že mě měli převážet do Brna a měla jsem strach, že bych tak dlouho neviděla dceru. Vzhledem k naší situaci skvělý pan doktor, který vedl můj porod, zařídil, abych mohla zůstat já i dvojčata v místě bydliště! To mě uklidnilo. Dali mi kapačku na oddálení porodu, která ale nezabrala, a já jsem se nakonec  1. srpna v 31+4tt, kdy byl v létě ten rok nejteplejší den a přes 40°C ve stínu, dostala v 6 hodin večer na porodní sál. Doktor mě prohlédl a řekl, že teda kapačka nezabrala a rodíme. Kolem bylo najednou spoustu lidí, hlavně sestřiček a doktorek z novorozenecké JIP a vše proběhlo tak rychle, že v 18:13 byl na světě Jirka s váhou 1600g a 39cm a v 18:17 vykouknul na svět Ondra s váhou 1470g a taky 39cm. Vůbec jsem nečekala, že to bude tak neskutečně rychlé. Kluci se narodili v den výročí 13 let našeho vztahu s manželem – dárečci.

 

Ještě ten den večer jsem šla za nimi na JIP a podle prvních informací se zdáli být oba naprosto v pořádku, ale sami nedýchali – to ještě dlouho po porodu, trvalo jim to cca měsíc, než byli schopni dýchat bez přístrojů. Mě po 4 dnech propustili domů, protože jsem byla naprosto v pořádku a začal kolotoč každodenního dojíždění za miminky na klokánkování.

Každé ráno jsem odvedla dcerku na příměstský tábor, který pořádala pro postižené děti její speciální škola a neskutečně mi to v té době pomohlo, že ona tam byla spokojená s dětmi a já tak mohla jezdit za prckama a v klidu klokánkovat každý den. Kluci v inkubátoru prodělali pár infekcí, měli oba hned po porodu antibiotika. Jiříček měl slabší žloutenku a na to, že byl větší, byl od začátku se zdravím na tom hůř než Ondrášek, ten v podstatě od začátku po celou dobu hospitalizace neměl žádný větší problém. Hospitalizace trvala celkem 6 týdnů, než jsme si je mohli odvézt domů. Jiříček byl anemický, tak musel dostat i transfuzi krve, ta ho hodně nakopla a pak už se i jeho stav začal lepšit a bylo už jenom líp. 

Chtěla bych tímto poděkovat všem lékařům a skvělým sestřičkám z dětské JIP z FN Ostrava-Poruba za prvotřídní péči, kterou předčasně narozeným miminkům s láskou poskytují. 

Když měli kluci 3 týdny a já byla u nich klokánkovat, volal mi manžel, že malá nějak špatně spadla na nohu, takže rychle ji naložit a šupem do nemocnice. Já jen přeběhla od kluků na hlavní příjem – špatně zlomená noha, operace nutná, dávali jí do nožky 4 dráty.

Bylo to šílené období. Dcera byla téměř 4 měsíce upoutaná jen na lůžku, špatně se s ní manipulovalo, koupání byl doslova očistec a obávala jsem se, jak to vlastně bude vůbec s její mentalitou zvládat. Hrozně jsem se bála, že bude doma vyřvávat (je nemluvící, ani neukáže, když ji něco bolí). Moc mě překvapila, že ona to zvládala mnohem líp, než já… byla skvělá!

Kluci šli domů po 6 týdnech s váhami cca 2700g a musím říct, že to byla neskutečně hodná miminka, která hezky baštila, spinkala a dělala nám velkou radost. A tak to už zůstalo. Samozřejmě začátky byly těžké – dost léků, které ještě nějakou dobu museli oba brát, dojíždění na cvičení, spousta kontrol u lékařů a do toho byly kontroly ještě s dcerou kvůli noze. Takže v začátcích bývaly kontroly někdy i 4x týdně. Vyčerpávající to teda bylo dost. Nebýt v té situaci pomoci naší rodiny a přátel, zvládnout by se to nedalo.

Dcerka se díkybohu pak časem rozchodila normálně jako předtím. Toho jsem se bála, protože nikdo nevěděl, jestli ještě někdy chodit bude a chodí! Kluci nám hezky rostou, v létě jim budou 2 roky, mají každý přes 12 kilo, a ze všech odborných oddělení, na která musela celý první rok docházet, je už většinou vyřadili, protože vypadají naprosto v pořádku a jsou oba zdraví. Je s nimi velká legrace, začínají být upovídaní a hrají si jeden s druhým. Ségru mají moc rádi, i když si jich ona sama moc nevšímá. Střídají se období, kdy je trochu toleruje a kdy naopak vůbec a zavírá se před nimi v pokoji. Nastupuje puberta, takže musíme vydržet. Jsem moc ráda, že to napodruhé s klukama vyšlo a my jsme si s manželem mohli taky jednou zkusit i druhý konec příběhu – tentokrát ten s dobrým koncem!

 

 

Fotografie pořídila paní fotografka Kamila Santolíková

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k