Kryštůfek

p>Kryštůfek je dvouletý chlapeček, narozený 27+3tt s porodní váhou 880 g. Je neskutečné jak moc šikovný chlapeček to je a kolik toho zvládá.

Jeho maminka nám napsala:

Jeho příběh se začal psát už více než tři roky před jeho narozením, a to ve chvíli, kdy jsme se s manželem začali snažit o miminko. Po roce neúspěšných pokusů otěhotnět přirozenou cestou mě má gynekoložka objednala do poradny pro neplodné páry, ze které jsme se následně dostali do péče kliniky Pronatal Nord v Teplicích, konkrétně k paní dr. Rešlové (té patří můj velký dík). Následující dva roky byly ve znamení hormonální léčby, absolvování různých vyšetření (včetně laparoskopických). Touto cestou jsme se postupně dopracovali až k umělému oplodnění. I přes jisté komplikace byl úspěšný již první pokus a po 2 týdnech od embryotransferu mi podle krevního vyšetření bylo potvrzeno těhotenství. Naše radost byla nepopsatelná, splnil se nám sen – čekáme vytoužené miminko.

Těhotenství bylo zpočátku bezproblémové. Nepociťovala jsem žádné těhotenské nevolnosti, všechna vyšetření vycházela tak, jak měla. Kolem 18tt jsem však začala pociťovat občasné tvrdnutí bříška. Vyšetření nakonec žádný problém neodhalilo, mrňousek se měl čile k světu. Bylo mi tedy předepsáno magnesium a doporučeno, abych se šetřila (což jsem doposud dělala, protože jsem byla v pracovní neschopnosti). Při běžné prohlídce ve 22tt se mé gynekoložce nelíbil nález, proto mě odeslala do nemocnice a doporučila hospitalizaci. Tímto dnem začaly chvíle, na které s manželem neradi vzpomínáme. Byly to dny plné strachu, nejistoty, bolesti. Byl začátek listopadu 2010 a místo těšení se na Vánoce, shánění dárků a pečení cukroví jsem ležela s vypodloženýma nohama v českolipské nemocnici střídavě napojená na kapačku a přemlouvala jsem našeho chlapečka, ať v bříšku ještě chvíli vydrží – přece jen do března bylo ještě daleko. Po necelých čtyřech týdnech „udržování“ jsem se stále více otvírala a bříško tvrdlo stále častěji. V tu chvíli mi bylo jasné, že předčasnému porodu se nejspíš neubráním, upnula jsem se pouze na dvě věci: 1. přála jsem si, abych stihla dostat potřebnou dávku kortikoidů, které pomohou v rychlejším dozrávání plic našeho drobečka a za 2. jsem chtěla být převezena do nemocnice, která má své perinatologické centrum, a kde naše miminko dostane veškerou potřebnou specializovanou péči bezprostředně po porodu. Obě přání se mi splnila a 7. 12. nás ještě jako 2v1 sanitkou převezli do Ústí nad Labem. Zde jsem ještě 4 dny ležela. Dokonce mi zde dávali naději, že by náš malý zázrak mohl v bříšku ještě chvilku vydržet, tvrdnutí se zmírnilo, ovšem po 2 dnech jsem přestala cítit pohyby. Ozvy miminka nebyly dobré a ani výsledky ultrazvuku nevypadaly moc nadějně. Nakonec bylo nečekaně 11. 12. 2010 přistoupeno k akutnímu císařskému řezu. Vše se seběhlo tak rychle, že nic netušící manžel, který nás ten den jel navštívit, zjistil, že Kryštůfek už je na světě a já ležím na poporodní JIP.

Kryštůfek se narodil v 27+3 s váhou 880 g, délkou 35 cm a nejistou prognózou další existence (ale to je jistě všem rodičům těchto minimiminek dobře známo). Dny po porodu patřily mezi ty nejhorší chvíle mého života. Dobře jsem však věděla, že musím být silná. Kryštůfek svůj boj nevzdal, snažil se, tak jsem se snažila také. V tu dobu jsem mu sice mohla nabídnout pouze své mléko, ale vzala jsem to jako „životní“ úkol a začala jsem odstříkávat už pár hodin po porodu na JIP.

První dny nevypadaly moc vesele – Kryštůfek měl potíže s dýcháním, byl napojen na plicní ventilaci, objevila se novorozenecká žloutenka a netoreloval stravu, také dostal antibiotika pro zvýšené CRP (žádná infekce se ovšem naštěstí neprojevila). Zhubnul nám na 740g. Vše se zlomilo kolem Vánoc, Kryštůfek začal tolerovat stravu a přibírat. Na porodní váhu se vrátil na Nový rok a první kilo jsme slavili týden poté. Kyslíkovou podporu potřeboval měsíc a půl. Po dvou měsících jsem mohla nastoupit ke Kryštůfkovi na nedonošenecké oddělení a konečně si užívat své maminkovství, i když trochu jiné, než mají maminky donošených dětí. Tady jsme spolu strávili necelý měsíc a těšili se na propuštění domů.

Ten vytoužený den nastal 27. 2. 2011, kdy jsme si po téměř 80 dnech domů vezli našeho milovaného chlapečka – i když stále ještě hodně malinkého (Kryštůfek vážil necelá 2 kila) a s pěknou řádkou nehezkých diagnóz (fetální zkraty, bronchopulmonální dysplazie, skrotální i pupeční kýla, hypotonie, gastrofaz. reflux) .
Domácí prostředí Kryštůfkovi víc než svědčilo. Začal velmi rychle přibírat na váze a byl (a stále je) velmi hodný, téměř vůbec neplakal. Naši rodinnou idylu narušoval jen maratón různých vyšetření, nutnost cvičit Vojtovu metodu a skrotální kýla, která nás trápila už v nemocnici.

Za svůj první rok toho Kryštůfek zvládl hodně – dvě transfuze, dvě operace kýly (jedna z nich byla bohužel zkomplikována zánětem a virózou) a týdenní hospitalizaci z důvodů zhoršeného dýchání.

Nyní jsou Kryštůfkovi dva roky a dělá nám velikou radost. Vyrostl z něj pohodový, veselý chlapeček, kterému by někdo těžko věřil, že si svůj život musel hned na začátku tak tvrdě vybojovat. Jediné, co

nás trochu trápí je jeho slabší imunita. Také má refrakční vadu a musí nosit brýle. Tyto problémy jsou pro nás v porovnání s předchozími problémy pouhou „kosmetickou záležitostí“.

Velký podíl na tomto šťastném konci má zdravotnický personál odd. JIP a JIRP novorozeneckého oddělení Masarykovi nemocnice v Ústí nad Labem, kterému bych touto cestou chtěla poděkovat (jmenovitě především panu dr. Hitkovi za jeho velice vstřícný a lidský přístup).

Díky Kryštůfkovi jsme s manželem hodně změnili svůj náhled na život a jeho hodnoty, daleko více si vážíme zdraví (které je bohužel hodnotou velmi pomíjivou) a vůbec toho, že máme jeden druhého. Tato životní zkušenost posílila i náš partnerský vztah (v nejtěžších chvílích mi byl můj muž velkou oporou).

Pokud bych měla něco vzkázat rodičům s podobným osudem, bylo by to asi motto, kterým se řídím já: „Bez boje se nevzdávejte. Naděje umírá poslední!!!“

S pozdravem

Hana Jinková

.

.

.

Fotografie pořídila Jindra Krobová.

Fotografie z rodinného archivu z porodnice (moc děkujeme za

jejich poskytnutí):

zp8497586rq
F a c e b o o k