Kryštůfek

Kryštůfek je nyní pětiměsíční mimiko, narozené ve 30tt. Je to šikovný kluk, který už nyní je nejenom velkým bojovníkem, ale také neskutečným pomocníkem. Proč? Jak se to stalo…? Stačí, když si přečtete neuvěřitelný příběh, který zaslala jeho maminka…

Jeho maminka nám napsala:

Vlastně ani nevím, jak příběh začít. Ono všechno souvisí se vším, a když se některá část vynechá, nebude to ono. Takže náš příběh bude o něco delší. A vlastně jich bude víc.

Jsme velká rodina, je nás celkem sedm. Já maminka Věrka, tatínek vlastní i nevlastní Jarda a děti David 12, Nikolas 9, Gabriela 6, Leonard 2 a Kryštůfek, který se měl narodit teprve 22.10.

Příběh Davida. Nar. 10. 1. 2000

David je můj nejstarší syn. V lednu mu bude už třináct let. Když mu byly čtyři roky, onemocněl začátkem podzimu obyčejnou chřipkou. Po čtrnácti dnech se zdálo, že je zase úplně zdravý klučina. Ovšem bylo to opravdu jen zdání, kdesi uvnitř jeho těla se už tou dobou odehrával boj o jeho holý život. Boj, který by býval byl prohrál, nebýt shody několika okolností.

V té době běžel v televizi seriál Pohotovost, který jsem poctivě sledovala. V jednom z dílů přijali v seriálové nemocnici na pohotovosti malého chlapce, který měl horečky, byl světloplachý, nedokázal předklonit hlavu, ztrácel rovnováhu a byl velice slabý. Seriáloví doktoři mu odebrali mozkomíšní mok a zjistili, že má zánět mozkových blan. Říkala jsem si, že to se nám stát nemůže, že to přece způsobují akorát klíšťata a to nikdo z nás neměl…

Když se jednoho rána udělalo Davidovi špatně, myslela jsem si nejdřív, že se mu opět vrátila chřipka. Však to byl teprve týden, co se z ní dostal. Naměřila jsem mu skoro čtyřicítky, všechno ho bolelo a celé dopoledne ležel v posteli. Když si měl dojít na oběd, všimla jsem si, jak má strašně nejistý krok, že se sotva udrží na nohou a ztrácí rovnováhu. Horečku už neměl, léky zabraly, ale byl takový nějaký divný. Stěžoval si, že ho bolí zuby a brní celé tělo, že je všude hrozně světlo. Nejdřív jsem si myslela, že blázním a jsem už paranoidní a z těch seriálů zblblá, ale chtěla jsem po něm, aby zkusil předklonit hlavu. Nešlo mu to, strašně ho to bolelo. Vyděsila jsem se.

Dorazili jsme na pohotovost kolínské nemocnice kolem druhé odpoledne. Doktor, který Davídka vyšetřoval se od začátku tvářil vážně. Řekl, že to vypadá na zánět mozkových blan, ale nebyl si jistý. Okamžitě nás poslal k hospitalizaci, Davida přijali na JIP-ku a napojili na všechny možné přístroje. Mě nechali stát na chodbě vyděšenou pomalu k smrti, protože mi nedovolili s ním zůstat, nic mi neřekli a hned se kolem něj shromáždila spousta doktorek, doktorů a sestřiček a začali do mého naprosto bezbranného synka píchat jehly a zavádět mu kanyly.

Už si nevzpomínám, jestli to byla doktorka nebo doktor, kdo za mnou přišel asi po půl hodině a řekli mi, že Davídkovi dali kapačku se širokospektrálními antibiotiky, protože ještě nevědí přesně, co mu je. Že mu budou muset odebrat mozkomíšní mok, aby to zjistili. Že má zánět mozkových blan, ale nedokáží říct přesně, jaký typ bakterie ho způsobil. Nakonec to byla streptokoková bakterie. A že je zbytečné, abych tam teď zůstávala, protože mu budou dělat ještě další vyšetření. Ať jedu domů a přijedu další den ráno. Stála jsem tam a říkala si, jak můžu odjet a nechat ho tam? Bylo to pro mě naprosto nepředstavitelné.

Zánět mozkových blan se potvrdil. Přes den jsem byla s Davídkem v nemocnici, na noc jezdila domů. O druhého, v té době ročního syna, se mi staral kamarád. Naprosto úžasný mužský, hodný a ochotný, obětavý. Tímto mu znovu z celého srdce děkuji. Na Jip-ce jsme strávili týden. Bylo hrozné sledovat to malé drobné tělíčko neschopné jakéhokoliv pohybu, napojené na hadičky a vlastně ani nevědět, co bude dál. Paní doktorka mi tehdy řekla, že jsme naštěstí přijeli včas, o pár hodin později a mohl by umřít. Asi čtvrtý den na Jip-u jsem si všimla, že Davídek nějak špatně slyší. Když jsem seděla vedle postele a mluvila na něj, jakoby o tom ani nevěděl. Nejdřív jsem si říkala, že je jen omámený léky. Přesto mi to bylo divné, řekla jsem o tom sestřičce a ta jen pokývala hlavou, že to může být jeden z následků. Že bakterie napadla centrum sluchu a on bude hluchý. Byl to pro mě šok. Tohle podezření se naštěstí potvrdilo jen z 50%. Ze začátku to bylo pro mě těžký, můj syn bude napůl hluchý. Už nikdy nebude jako normální děti. Bude mít i porušené centrum rovnováhy. Ale na druhou stranu, pořád ještě z poloviny uslyší. Tím jsem se utěšovala. Hodně mi pomohla slova paní doktorky, že jsem mu včasným příjezdem zachránila život a tohle postižení, že je úplně zanedbatelné.

Po týdnu na JIP-ce nás přeložili na normální oddělení, kde byl Davídek ještě čtrnáct dní a další dva týdny po propuštění z nemocnice jsme každý den museli dojíždět do nemocnice na kapačky. Propustili nás domů, protože už jsem neměla hlídání pro menšího synka. David odjížděl z nemocnice s kanylou v ruce. Že neslyší nebo často ztrácí rovnováhu netrápilo jeho jediného. Bylo mu to úplně jedno.

Já se bála, co bude až půjde do školy, jak zvládne třeba jízdu na kole bez koleček, jestli bude moct fungovat jako ostatní děti. On se nebál ničeho z toho. Nevnímal vůbec, že je nějak jiný. V pěti letech uměl plynně číst i psát tiskacími písmeny, sčítat i odčítat do dvaceti a byl velice chytrý, vnímavý a citlivý. Ve škole nikdy neměl problémy a kdo nevěděl, že na levé ucho ztratil sluch, nepoznal by to. Odmítl naslouchátko a rozhodně nechtěl ani slyšet o kochleárním implantátu. Jeho rozhodnutí jsem podporovala, přišlo mi to zbytečné. Celý první stupeň prošel s vyznamenáním. Na vysvědčení neměl nikdy žádnou jinou známku než jedničku. Místo do šesté třídy nastoupil na osmileté pedagogické gymnázium v Čáslavi. Vybral si ho sám, měl naprosto jasno v tom, že chce být učitel. Dojíždí každý den hodinu a půl, připravuje se sám, učí se sám. Když jsme byli na kontrole na ušním, divila se paní doktorka, že to všechno takhle perfektně zvládá. Jeho postižení ho téměř neomezuje, někdy si říkám, že snad ani neví, že ho má. Na kole jezdí perfektně, strašně rád čte a ze všech sportů má asi nejradši lyžování. Zúčastnil se dvou matematických soutěží – byl třetí v okrese na Pythagoriádě a druhý v okrese na Matematické olympiádě. Dělá všechno, co naprosto zdravé děti, jen musí pořád pamatovat na to, aby si chránil druhé ucho. Kdyby se s ním něco stalo, to by byl teprve průšvih…

Příběh Gábinky nar. 7.3.2006

Gabriela je moje třetí dítě. Po dvou klucích jsem byla z holčičky trochu na rozpacích. Bála jsem se, že to s ní nebudu umět. Ty prvotní rozpaky, co si počnu s holčičkou se rychle rozplynuly, když se přiblížilo datum porodu. Byla jsem ve 34. týdnu, když mi na běžné kontrole pan doktor řekl, že se mi čípek zkrátil a já můžu začít každým dnem klidně rodit. Dostala jsem trochu strach. Přece jen mi to přišlo brzy. Doktor mě ale uklidnil, že miminko je v pořádku, má už přes dvě kila a nejspíš ještě tak dva týdny zůstane v bříšku, možná i déle. A abych se ničeho nebála. Jenže já na porod ještě moc připravená nebyla. Trošku jinak, nebyla jsem moc připravená na takový ten poměrně běžný porod, co trvá několik hodin a miminko se narodí hezky v teple operačního sálu za přítomnosti všech potřebných doktorů, sestřiček, přístrojů. Na porod, který přišel, jsem nebyla totiž připravená vůbec.

Jak řekl pan doktor, miminko zůstalo v bříšku ještě přesně ty dva týdny. 7. března se ale rozhodlo, že už ho to tam vůbec nebaví a koukne se na svět mezi nás. Bylo půl sedmé ráno, když mi praskla voda. Měla jsem strach a bála jsem se, přece by byla ještě nedonošená, kdyby se teď narodila. Věděla jsem, že by mohla mít spoustu problémů, ale nic konkrétnějšího. Uklidnila jsem se, že mám ještě spoustu času. V sedm hodin mi začaly najednou z ničeho nic obrovské bolesti. Rovnou ty silné, po dvou minutách a já si řekla, že je zle. Zavolala jsem si záchranku .Ve čtvrt na osm přijel tehdejší přítel. Sotva jsem se udržela na nohou a začínala se modlit, aby už přijela záchranka. Jenže venku mrzlo, všude bylo plno sněhu a my v malé špatně dostupné vesničce. Když už jsem myslela, že se složím, uslyšela jsem houkání.

Bylo třičtvrtě na osm a bolesti už byly nepřestávající. Do sanitky jsem musela dojít, nosítka se nevešly na schodiště. Ulevilo se mi, když jsem zjistila,

že přijel i doktor se sestřičkou. Pan doktor byl neuvěřitelně klidný a to mi dodalo trochu naděje. Vyšetřil mě narychlo v sanitě, porodní cesty byly otevřené, viděl hlavičku. Tichým hlasem mě poprosil, ať se snažím vydržet. Vydržela jsem přesně do čtvrt na devět. Pak už se ten pocit, že musím tlačit nedal rozdýchat. Zastavili jsme někde v nějaké vesničce, asi deset minut od nemocnice. A v osm hodin a dvacet pět minut se tam v sanitce moje dcera narodila. Dívala jsem se na toho drobečka, kterému v náruči pana doktora koukal z termodeky jenom nos a nemohla tomu uvěřit. Dostala jsem ze sebe jedinou otázku: ,,Je v pořádku?“ Pan doktor se usmál tím nejkrásnějším úsměvem a řekl, že ano.

Bylo mi strašně špatně. Nejdřív mi srdce letělo jak splašené a já myslela, že se mi hlava rozskočí. To mi naměřili v sanitce tlak 190/90 a pak mě vezli v nemocnici výtahem a já najednou přestávala cítit ruku a myslela, že omdlím. Naměřili mi tlak 90/60 a po chvíli 60/40. Moc si toho z porodního sálu nepamatuji. Dostala jsem horečky a ty vydržely tři dny. Holčička musela na první dny do inkubátoru. Paní doktorka mi řekla, že má 2700 g a měří 47 cm, že je v pořádku, jen jí našli nějakou bakterii, že je jimi osídlená. Bylo to způsobeno porodem v sanitce.

První půlrok svého života byla prakticky neustále nemocná. Záněty horních cest dýchacích se vracely a s nimi potíže s dýcháním. Gábinka musela i na týden do nemocnice a zdálo se, že bude po zbytek svého života astmatik, často nemocná, omezená třeba ve sportu. Avšak díky perfektní péči a podpoře naší dětské lékařky tomu tak není. Už dva roky nebyla Gábinka prakticky nemocná, neužívá trvale žádné léky a třeba běhání jí nedělá žádné problémy. Na ten složitý začátek života si nepamatuje a dneska už si děláme i legraci z rozhovoru sestřičky a řidiče sanitky. Sestra sepisovala papíry o narození dcerky. Napsala hodinu a pak chtěla vypsat místo narození. ,,Kde to jsme?“ zeptala se řidiče. ,,Nevím.“ odpověděl ,,Musím tam něco napsat, kde asi jsme?“ zeptala se znovu sestřička a řidič se koukl z okýnka a povídá ,,Pod lampou.“

Příběh andílků rok 2007

Znovu jsem otěhotněla poměrně brzy, pět měsíců po narození dcerky. Bylo to hodně nečekané, neplánované a můj gynekolog z toho neměl radost. Byla jsem po rychlém, avšak pro tělo velice těžkém porodu, dcerka často nemocná, já plně kojící. Když jsem to zjistila, byla jsem už v desátém týdnu. Už ten den, na první kontrole se panu doktorovi něco nezdálo. Ale nijak to příliš neřešil, že uvidíme později. Na další kontrole tam byl jiný doktor a ten řekl, že je vše v pořádku. Chvilku před Vánoci mě objednal na ,,velký“ ultrazvuk ve 20tt. Ještě trochu rozpačitá, ale už těšící se jsem tam šla. Měla jsem i obavy, protože jsem ještě necítila žádné pohyby miminka, ale nic strašného jsem si nepřipouštěla. A zase jiný pan doktor a já najednou poslouchala něco, co jsem slyšet nechtěla.

Že se děje něco, co nemá, jsem poznala i já. V paměti jsem měla obrázky z ultrazvuků z předchozích těhotenství a tady bylo něco špatně – miminko bylo strašně maličké. Tak asi poloviční. Odhadem mělo 15 cm a 200 g. Když pan doktor dokončil prohlídku, řekl mi, že miminko má srdeční vadu neslučitelnou se životem, že neprospívá a zemře. S ničím se nepáral. Okamžitě mi vypsal žádanku na hospitalizaci a ukončení těhotenství. Že nemá smysl dál trápit mě i to maličké. Všechno ve mně protestovalo, že to není možné, že se spletl. Nechtěla jsem to poslouchat. Do nemocnice jsem nenastoupila.

Vánoce jsem prožila jako v nějaké mlze. To samé Nový rok a narozeniny nejstaršího syna. Pořád jsem si říkala, že třeba bude všechno dobré, že už uplynul nějaký čas a miminko pořád ještě žije. V půlce ledna jsem se probudila jedné noci s bolestmi břicha. Byla jsem na přelomu 23 a 24tt. Někde uvnitř jsem tušila, že to bude konec, ale pořád si nechtěla připustit, že by mohlo být miminko mrtvé. Bohužel ale bylo. Chlapeček veliký 23 cm s váhou 320 g se nar

odil v Praze. Pokusy o oživování by neměly smysl. Srdíčko mu netlouklo už při ultrazvuku o půl hodiny dříve. Nejdřív jsem nechtěla, ale nakonec jsem se nechala přemluvit, abych se s maličkým rozloučila. Pochovala jsem si ho a vyfotila. Pamatuji se, že měl černé vlásky, zatínal pěstičky a vypadal jakoby jenom spinkal. Byl nádherný.

Jediným způsobem, jak zaplnit prázdné místo v duši, bylo pro mě další miminko. Chtěla jsem strašně moc být znovu těhotná a tentokrát si bříška užívat celých devět měsíců a potom chovat nějaký ten roztomiloučký uzlíček. Otěhotnět se mi podařilo docela rychle. Bohužel ale tuto radostnou zprávu pokazilo už v osmém týdnu velice silné krvácení. O miminko jsem přišla. Další pokus vyšel už na podzim, ale štěstí trvalo také jen osm týdnů. Podruhé jsem spontánně potratila. Blížily se další Vánoce a já uslyšela od doktora zprávu, která mě zasáhla víc než bych čekala. ,,Je velice malá pravděpodobnost, že byste ještě měla děti.“ Na děloze našel srůsty, které bránily normálnímu těhotenství. Vajíčko by se muselo strefit na správné místo, aby se uhnízdilo. Pravděpodobnost otěhotnění a donošení miminka byla 5%. Měla jsem doma tři děti a říkala jsem si, že co by za to některé ženy daly a můžu být šťastná, že je mám. Jenže já vždycky toužila po obrovské rodině. V ten první okamžik byla tohle jedna z nejhorších zpráv, jaké jsem mohla slyšet.

Příběh Leonarda nar. 21.7.2010

Leonardovi je kousek přes dva roky. Těhotenství s ním bylo poznamenané neuvěřitelným strachem. Měl se narodit ještě společně s bráškou nebo sestřičkou, ale bohužel druhé miminko velice brzy zemřelo. Asi v 5tt. V důsledku toho vznikl v děloze zánět, který ohrožoval i maličkého Leonarda. Když se vypořádal s tímto ohrožením, začal se mi ve 24.tt zkracovat čípek a doktor mi přikázal ležet a šetřit se, jinak bych mohla porodit. Nebylo to snadné.Vztah s přítelem přestával fungovat, zůstávala jsem na všechno sama. Nastudovala jsem snad všechno, co se dalo nastudovat o předčasně narozených miminkách. Četla jsem smutné i veselé příběhy jiných maminek a byla vděčná za každý další týden. Potom kolem 30. tt nebezpečí předčasného porodu nějak vyšumělo. Všechno bylo v pořádku, miminko přibíralo a rostlo. Brala jsem ho jako odměnu za ty chvíle smutku a beznaděje po porodu mrtvého synka. Přišel na svět při velice krásném porodu, všechno bylo v naprostém pořádku.

S jeho tatínkem jsem byla v domnění, že k němu velice rychle přibude další sourozenec. Mluvil o početné rodině a nejméně 5-6 dětech. Když jsem však po roce a kousek opět otěhotněla, ukázalo se, že lhal. Další děti nechtěl. Jeho první reakcí bylo, že půjdu na potrat. Nenáviděla jsem ho za to, byla zoufalá, smutná a zklamaná. Bylo mi jasné, že tohle bude znamenat konec našeho vztahu. O miminko jsem přišla už v 6tt. Na přítele jsem se nemohla ani podívat, že jsme o miminko přišli, jsem mu kladla za vinu. Ještě víc ale to, že se na nás doslova vykašlal. Ve chvílích, kdy jsem ho nejvíc potřebovala. Nezajímal se o mě, ale ani o děti. Tři měsíce jsme se v podstatě neviděli, jen v práci. A i tam se choval hrozně. Dokonce i po smrti mé maminky těsně před Vánoci byl schopný na mě křičet a zničit tak i dětem Vánoce.

Příběh Kryštůfka nar. 18. 8. 2012 ve 30.tt

Těšila jsem se, že si budu užívat těhotenství. Bohužel tomu tak nebylo. Bývalý přítel se rozhodl, že mě i mého přítele bude nenávidět za to, že jsme spolu a dávat to patřičně najevo. Celé dlouhé měsíce řval, vyhrožoval, nadával, vydíral, vyváděl i před ostatními dětmi, které z něho měly strach. Začal ničit věci kolem, rozkopal nám zeď, rozmlátil šuplík a vyvrcholilo to napadením. V půlce dubna vtrhl do našeho domu a skočil na přítele, přičemž mě kopl do břicha. Strávila jsem dva dny v nemocnici v obrovském strachu, jestli neublížil našemu miminku. Byla jsem ve 12.tt. Zdálo se, že je všechno v pořádku.

Bývalý přítel si k sobě bral velice sporadicky malého Leonarda. Nebyly mu ještě ani dva roky a na odjezdy reagoval vždy pláčem, srdceryvným a plným touhy zůstat doma. Otce si nepamatoval, tak málo ho vídal. Pokaždé, když odjel, měla jsem strach, aby se ještě vrátil. A pak jednou přijel samá modřina, boule, zvracel. Vzala jsem ho k lékaři, skončili jsme v nemocnici, odtud se už domů nevrátil. Sebrali nám ho a umístili do ústavu, že jsem ho možná zbila já. Nesla jsem to velice špatně, stejně jako ostatní děti i přítel.

Další dlouhé měsíce jsem trávila ježděním za synkem do ústavu na návštěvy a musela se dívat, jak se strašlivě trápí. Žila jsem v šíleném stresu a neustálém strachu. Miminko v bříšku začalo strádat. Když mi pan doktor na ultrazvuku ve 20.tt řekl, že se mu nedaří moc dobře a neprospívá, jak by mělo, srdce se mi zastavilo. Padlo něco o růstové vadě a hypotrofii. Šance, že by se mrňousek měl narodit, byla najednou jen 40%. Doporučil mi těhotenství ukončit. V tom prvním okamžiku jsem souhlasila. Nechtěla jsem trápit ani sebe ani miminko.

Po rozhovoru s přítelem jsem rozhodnutí změnila. Rozhodli jsme se počkat. Nechat ho, aby si svoji šanci vybojoval. Aby se rozhodl sám, jestli tu s námi zůstane. Pan doktor mi nařídil klidový režim. Nebezpečně se mi začal zkracovat čípek. Ležela jsem, jak jen to šlo, ale bylo toho moc. Na poslední kontrole 1. 8. mi pan doktor řekl, že budu rodit dřív, možná už do konce prázdnin. Myslel to spíš v žertu, ale…

Celá naše rodina se prala o to, aby mohl být Leonek zase doma. Museli jsme se vyrovnat (i děti) s obviňováním bývalého přítele, s jeho lhaním a pomlouváním. S jeho snahou zničit náš vztah. Leonek na tom byl psychicky neuvěřitelně špatně. Odloučení od nás ho zničilo. Bál se jakéhokoliv odchodu mého, přítele nebo sourozenců, bál se jíst i spát. Bylo to hrozně těžké pro všechny. A jak zranění ve 12.tt, tak toto ostatní, mělo za následek to, co se stalo dál.

V úterý 16. srpna se mi udělalo z ničeho nic špatně. Dostala jsem horečku a cítila se strašně slabá. Přes noc ale bylo všechno zase pryč. Přišlo mi to divné, ale přikládala jsem to jenom tomu stresu. Že se moje tělo pere s nějakou infekcí a začíná se mi odlučovat placenta jsem vůbec netušila. V pátek večer jsem se cítila hrozně unavená a šla si brzy lehnout. Chvíli po půlnoci mě probudil zvláštní pocit v podbřišku. Pobolívalo mě a chtělo se mi strašně na záchod. Začala jsem krvácet a jak jsem vstala, okamžitě mě začalo hrozně tvrdnout a bolet břicho.

Bylo to tu. Porodní bolesti po pěti minutách, tak silné, že jsem je musela prodýchávat. V půl jedné jsem došla pro přítele, že musí volat záchranku. Lehla jsem si a začala se modlit, aby přijeli rychle. Paní na dispečinku se vyděsila, když slyšela, že jsem ve 30.tt. Ale víc než já a přítel vyděšená být nemohla. Byla skoro jedna hodina po půlnoci a bolesti byly po dvou minutách. V jednu přijel doktor se zdravotním bratrem. Ten se mi snažil napíchnout žílu, ale nešlo mu to. Vůbec jsem se mu nedivila. Přítel čekal venku na sanitu, dorazila asi pět minut po doktorovi. Naložili mě na nosítka, napíchli kapačku a jeli. Myslím, že to byl další doktor, kdo se mnou jel v sanitce a uklidňoval mě, že už tam budeme. Prodýchávala jsem kontrakce a nevěřila tomu, co se děje. Šíleně jsem se bála. Necítila jsem pohyby. Začínal mi hrozně klesat tlak a necítila jsem levou ruku. V půl druhé jsme byli před nemocnicí.

Převzala mě paní doktorka. Byla jsem otevřená na 4 cm a porod se nedal zastavit. Nebyl ani čas na převoz. Zeptala jsem se paní doktorky, jestli ještě žije. Měřila mu hlavičku a odhadovala váhu, trvalo než najela ultrazvukem na tlukoucí srdíčko. Zeptala jsem se, jestli přežije. Prý se uvidí. Hned mi řekla, že na takhle malá miminka tu nejsou zařízení a budou ho muset převézt. Sestřička mě doprovodila na porodní sál. Bylo třičtvrtě na dvě a já začínala mít pocit na tlačení. Přišla nějaká porodní asistentka, moc toho nenamluvila. Uklidňovala mě, že už to brzy bude a ať zkouším prodýchávat. Moc to nešlo. Po poradě s doktorem, když jsem byla otevřená na 8 cm, mi praskla vodu. Co taky jiného dělat, plodový vak byl neporušený a bránil miminku projít. Ani jsem nemusela tlačit. Mrňousek šel ven úplně sám. Osm minut po druhé hodině jsem ho viděla. Vešel se do dlaně, koukaly mu jenom nohy a ruce. Byl zamotaný do pupeční šňůry. Visel z ruky porodní asistentky jako by byl mrtvý. Pak ho otočila bříškem nahoru a on se nadechl a fňukl. Viděla jsem černé vlásky, rty po tatínkovi a zavřená očička. Rozbrečela jsem se, protože byl tak strašlivě maličký…

Byl pryč. Odnesli ho. Nevěděla jsem, co se děje. Někdo mluvil o intubaci, někdo jiný o převozu. Za hodinu nesli k výtahu takový uzlíček termodek, ve kterém nebyl náš Kryštůfek vůbec vidět. Za další hodinu mě převezli na pokoj. Psala jsem příteli a nemohla spát. Paní doktorka mi řekla, že museli mrňouska intubovat, že ho převezli do Hradce, že se moc snažil a jeho stav byl stabilizovaný.

Propustit jsem se nechala v neděli ráno. Bylo mi dobře a musela jsem za Kryštůfkem. Ty dlouhé hodiny strachu, kdy jsem nevěděla, jestli vůbec žije. Pak jsem věděla, že žije, ale víc nám říct nemohli. Že až přijedeme. Když jsme přišli poprvé na JIRP a uviděli našeho chlapečka v inkubátoru, rozbrečela jsem se. Byl ještě menší než po porodu, všude samé hadičky, světýlka. Mohli jsme si ho pohladit, schoval se pod dvě dlaně jako nic. Byl drobounký. Ty prstíčky velké jako nehet na palci, hlavička jako dlaň. Moc příjemný pan doktor nám řekl, že na to, jak to vypadalo dramaticky, je v pořádku. Nebyl už intubovaný, jen na podpoře dýchání (CPAP), mlíčko toleroval dobře, sám kakal i čůral. Kdo by řekl, že takováto slova dokážou vehnat slzy do očí. Dostával léky na dozrání plic, antibiotika, prodělal si žloutenku, měl spousty vyšetření – očiček, mozku a já nevím, co ještě. A všechno vypadalo nadějně.

Dny ubíhaly strašně pomalu. Každé ráno telefonát do Hradce, každý třetí den návštěva. Střídali jsme se s přítelem. Postupně odpojování od kyslíku, na delší a delší dobu. Přibíral naprosto ukázkově, otevřel očička, reagoval na doteky. Jenom jíst neuměl. Krmili ho stříkačkou. Ani ne po tak dlouhé době, jak se čekalo, začala paní doktorka mluvit o převozu zpět do Kolína. Nechtělo se mi tomu věřit. 29. 8. jsme se za ním mohli jet podívat už u nás. Začal další kolotoč dojíždění. Každodenní. Snažila jsem se odstříkávat mu mlíčko, ale těch cca100 ml denně bylo až směšně málo. Za dvě krmení snědl víc. Deprimovalo mě to, ale bylo to to nejmenší. Začátkem září jsem si mohla mrňouska poprvé pochovat. Klokánkovali jsme. Byl to nepopsatelně nádherný zážitek. A brzy jsem ho mohla i přebalovat, chovat v peřince a krmit. Nejdřív sondou do bříška. Nechtělo se mu sát. V půlce září šel z inkubátoru do postýlky, další krok na cestě domů. Ještě musel dosáhnout potřebného věku a váhy. 2300 g měl dřív než mu bylo 36 týdnů. Naučil se sát, sice byl brzy zadýchaný a často unavený, ale vše šlo dobře. Začali jsme cvičit Vojtovu metodu. Paní doktorka ho chválila. Na pondělí 24. 9. jsme se hrozně těšili, měli jsme slíbeno, že půjdeme domů.

Poslední těžké chvíle přišly, když nedopadly dobře testy před propuštěním. Měl nerovnováhu iontů v moči a byl chudokrevný. Obrečela jsem to a několik dní za ním nedokázala ani jít. Kdybych se měla loučit, sesypala bych se. Pak přišlo zoufalství, když jsem si najednou uvědomila, že mi nechybí. Že k němu vlastně nic necítím. Že kdyby mi tam dali jakékoliv jiné miminko, bylo by to stejné. Začala jsem se bát, jestli mě vůbec pozná, jestli mezi námi bude nějaké pouto. Návštěvy se stávaly těžší a těžší. Pak přišla další hrozba. Pokud by mu kleslo železo v krvi, musel by dostat krevní trasfúzi. Ta představa mě děsila. Když jsem šla 4. 10. bála jsem se, že ho uvidím napíchnutého. Už mezi dveřmi mi paní doktorka ale řekla, že testy se nezhoršily a může jít domů. Hned ten den. Zase jsem brečela, tentokrát štěstím.

Propouštěli nám Kryštůfka ve věku 37+2 s váhou 2810 g a mírou 42 cm. Všechno se zdá být na dobré cestě. Bere sice několik druhů léků, ale vesměs jsou to vitamíny. Měl by vidět i slyšet, kyčle má v pořádku, srdíčko jen růstový šelest. Nejvíce se bojím neurologického vyšetření. Ale snad díky rehabilitaci a dennímu cvičení bude i tohle v pořádku. Pomalu začíná to těžké období ustupovat do pozadí. Ale je pravda, že při větě z propouštěcí zprávy – brzy po porodu byl resuscitován – mi stále ještě běhá mráz po zádech. Smrt si na našeho maličkého sáhla hned několikrát, ale on ji vždy přepral. Ať už sám nebo s pomocí. Je to můj maličký brouček. Kolikrát sedím a dívám se na něj. Je nádherný, kouzelný a já mám slzy v očích. Slzy štěstí. Zbožňujeme ho všichni. Nejvíc určitě já a jeho nejmladší bráška Leonard. Kryštůfkova přítomnost i jemu hodně moc pomáhá.

 .

.

.

Fotografie pořídila Hana Dlouhá.

zp8497586rq
F a c e b o o k