Kubík a Tomášek jsou dvojčátka narozená ve 27+6tt. Tomášek při narození vážil 1050 g, Kubík pouhých 690 g. Neskutečné… Navíc Kubík si vysloveně svůj život vybojoval. Dnes jsou to roční „kluci jako buci“. Nevím, jak jinak popsat to, jak strašně jsou šikovní a kolik toho zvládají. Jsou to neuvěřitelní bojovníčci (nebo jsou to „čertíci“ ??)!
Jejich maminka nám napsala:
S manželem jsme se brali v roce 2006. Za nějaký čas se kolem nás začaly jako houby po dešti objevovat samé těhulky a poté i krásná miminka. S manželem jsme si tedy řekli, že do toho taky šlápnem. Psal se rok 2008. Pozitivní těhotenský test se na mě konečně usmál v květnu 2011. Těhotenství probíhalo v
pořádku, všechny testy dopadly dobře, bříško se pěkně kulatilo a já s úlevou v srdci překonala zlomový 23 tt.
V pondělí ve 23 tt jsem byla na pravidelné kontrole u své gynekoložky a vše se, jako vždy, jevilo v pořádku. V noci na pátek jsem se probudila s pocitem vlhkosti pode mnou, a tak jsem se vydala na průzkum na toaletu. Jakmile jsem vstanula z postele, něco mi začalo téci po nohou. Zrychlila jsem krok, došla na toaletu, rozsvítila a na zlomek vteřiny jen zírala pod sebe na ten potok krve, co ze mne jen tak vytékal. Manžel, bledý jako stěna, zavolal záchranku a za chvíli jsem frčela směr Apolinář. První ultrazvuk ukázal, že kluci jsou díky bohu živí. Série vyšetření zjistila jako příčinu krvácení u Kubíka částečné odloučení placenty s nulovým průtokem pupečníkem, Tomášek byl v pořádku. Byla jsem ve 24 tt. V tuto chvíli, tj. už u mě v bříšku, se tedy započal Kubíkův šílený boj o život. Ani na chvíli jsem si nepřipustila, že by jej mohl prohrát. Je přece náš, oba jsou s Tomáškem strašně chtění, všichni se na ně přece těší.
Po třech dnech strávených na čekacím pokoji porodnice jsem prakticky přestala krvácet a byla převezena na rizikové oddělení. Zde jsem klukům pravidelně vyprávěla o mě, o tatínkovi, o domově a modlila se za každý další společně strávený den. Prvních čtrnáct dní na riziku Kubík v bříšku vůbec nic nepřibral. Jeho tělíčko ale postupně naběhlo na jakýsi „nouzový“ režim, a přece jen něco nabral. Nakonec Kubík vydržel ještě cca 5 týdnů do 27+6 tt, kdy se průtok jeho pupečníkem zhoršil natolik, že jej to už ohrožovalo na životě. Dostala jsem kůru kortikoidů na dozrání plic miminek a kluci se museli vydat na cestu k nám. Kubík vstoupil do druhého kola bitvy, Tomáškovi porodem vlastně vše teprve na ostro začalo.
I když jsem měla epidurál, z císaře si nic nepamatuji, přišla jsem k sobě až na JIPce. Večer dorazil neonatolog. Kluci jsou živí, Kubík váží 690g, Tomášek 1050g, potřebují kyslík a dále se uvidí. Když pak druhý den ráno přivezli na JIP ostatním maminkám jejich miminka na přiložení k prsu, ale moje náruč zůstala prázdná, draly se mi do očí slzy. To dopoledne mě přeložili na oddělení šestinedělí a hned odpoledne jsem se šli s manželem na ty naše kluky podívat na JIRP. Čekala jsem, že budou hodně malí, ale připravit se na to asi nedá. To, co jsem spatřila, mi podlomilo kolena. Inkubátor se zdál obrovský a ti naši drobečkové se v něm pod dekou, čepičkou, cpapíkem a všemi těmi drátečky a hadičkami úplně ztráceli. Ze začátku mi vůbec nedocházelo, že jsem máma a manžel táta. Ze zvyku jsem si několikrát pohladila bříško, ale nic tam nebylo, žádné pohyby, jen bolest a prázdnota. Co jsem udělala špatně? Co jsem to za mámu, že jsem jim připravila takový těžký start do života? Vzápětí se mou nechtěnou důvěrnou přítelkyní stala odsávačka mléka. Mlíčka bylo nejdříve opravdu maličko. Až se zdálo, že čím více ho chci, tím méně ho je. Ale jela jsem jako robot. Kluci prostě musí mít moje mléko a musí a musí. Zdravotně na tom byli tak, jak už to u těžce nedonošených miminek bývá – jednou dole a podruhé nahoře. Tomášek se pral, jak se dalo. Zato Kubík zkolaboval (dostal celkovou infekci), po dnech strávených na cpapu musel být zaintubován a opět těžce bojoval o holý život.
S klukama jsem necelé tři týdny strávila v porodnici. Návrat domů bez bříška a bez miminka nikomu nepřeji. Když mě manžel dovezl před vrata, vystoupila jsem z auta, přivítala se s naší maliňačkou a poté už jsem jen plakala a plakala. Další týdny jsme denně za klukama jezdili, ve dne i v noci jsem co tři hodiny odsávala mléko. Klokánkování, přabalování, krmení přes sondu, první pokusy o kojení – hlavně tohle nás udržovalo v rozumném chodu a alespoň částečně pomáhalo naplňovat naše představy o rodičovství.
Před mikulášem jsem konečně opět nastoupila
do porodnice na rooming-in. Strašně moc jsem se snažila, abychom šli všichni tři na vánoce domů. Po několika dnech mohl být Tomášek u mě na pokoji. Byla jsem šťastná i smutná zároveň, protože mi chyběl Kubík, který byl sice na intermediálu, ale stále vyžadoval podporu dýchání. Tomáškovi se stále lépe a lépe dařilo pití z prsu, zato Kubík nedokázal vypít svou dávku ani z prsu ani z lahve, prostě to neudýchal (takže se nám stále nedařilo zbavit se sondy). Postupně mi docházelo, že na vánoce všichni domů nepůjdeme. Nastal den D č.1 a po 65 dnech strávených v porodnici si odvážíme domů Tomáška. Kubík byl tou dobou stále na lehké podpoře dýchání ( vapothermu). Za Kubíkem jsme každý den do nemocnice jezdili. Jeden den manžel, kdy já byla doma s Tomáškem, druhý den jsme se v porodnici prohodili, Tomáška doma hlídala babička. Jídlo dělalo Kubíkovi opravdu problémy. Když za další tři týdny nastal den D č.2 a my si jej mohli odvézt domů, po 87 dnech od narození, vypil z prsu něco kolem 20 ml a zbytek z lahve. Celé jeho krmení trvalo přes hodinu. Krmilo se co tři hodiny. Nejdříve Tomášek, potom pokus o kojení s Kubíkem, pak hodinový dokrm Kubíka z lahve, následovalo odsávání mléka, a sotva jsem toto všechno skončila, začínalo se nanovo. Zde musím poděkovat za nesmírnou obětavost mé tchýně. Její podpora a pomoc byla v tomto období neskutečná, nevím, jak bychom to s manželem všechno sami zvládli.
Dnes je klukům korigovaně 9m (nekorigovaně 1 rok), všechny možné doktory obíháme stále, i když už ne s takovou frekvencí jako na začátku, od narození cvičíme. Kubíka trápí bronchopulmonální dysplazie plic tj. z důvodu původně nezralých plic se trošku zadýchává. Uvidíme, jak se to dále bude vyvíjet. I Kubík se nakonec naučil celkem baštit, oba jsou kojeni, oba lezou po čtyřech jako čerti a stavějí se u nábytku.
Pražskému Apolináři jsme nesmírně vděčni za to, že jsme taková obyčejná rodinka, děkujeme.
Zdeňka a Martin, Kubík a Tomášek Černíkovi.
.
.
.
Fotografovala Gabriela Kutalová.
