----děti 2014, Müller Eva

Lucinka

88-d

Lucinka je ještě ani ne roční holčička, která se narodila 30+2 tt s porodní vahou 1290 g. A jako by toho nebylo málo, ještě musela podstoupit operaci srdce. Je to ale velmi šikovná princezna a velká bojovnice, která je jako sluníčko a krásně všechno dohání.

183-d

9_postcard-d

 

Její maminka nám napsala:

 

Zázrak má jméno Lucinka

V mých osmadvaceti letech, jsme  po 7miletém vztahu vtahu  s přítelem, začali plánovat své první miminko.

Otěhotněla jsem na první pokus, a to, že čekám miminko, jsem cítila od prvního dne. Psal se květen 2013. Prostě jsem to věděla, i s tím, že to bude holčička. Těhotenský test jsem si udělala až po 3 týdnech a byl to samozřejmě ten nejšťastnější den v mém životě.

První 3 měsíce i přes veškeré mé nevolnosti a nepřekonatelné únavy jsme nikomu nic neřekli, abychom to „nezakřikli“. Ve  čtvrtém měsíci těhotenství jsme radostnou zprávu oznámili oficiálně rodině, po té, co jsme měli vše potvrzené od lékařky a termín porodu byl stanoven na 23.2.2014 (……huráá, miminko bude ve znamení Vodnáře jako tatínekJ)

Pracovala jsem v turistickém ruchu -náročné sezonní práci – v call centru, kde je nejvíc práce od května do září. Sezona byla v plném proudu a práce plno. Nedalo se vydechnout ani na jediný den. Nejnáročnější byly samozřejmě víkendy a svátky.Přítel pracuje v týdnu v zahraničí, domů jezdí jen na víkendy. Byla jsem hodně unavená a vyčerpaná, ale co, říkala jsem si, jsem přeci „jen těhotná“ a ne nemocná.

Na konci září, když práce trochu polevila, jsem začala plašit. Neměla jsem nic na miminko a chtěla  jsem mít vše hotové a připravené. Bylo třeba zařídit dětský pokojík, zmodernizovat kuchyň  a s přítelem jsme se rozhodli do konce roku náš svazek posvětit sňatkem.

Termín svatby, aby vyhovoval všem, které jsme na ni chtěli mít, a přítelově práci v zahraničí, jsme vybrali   14.12.2013.

Jméno pro miminko jsme samozřejmě vybírali od začátku mého těhotenství, ale ještě v listopadu  jsme neměli jasno, a to už jsme měli z ultrazvuku potvrzené, že to bude holčička.Na žádném jméně jsme se dlouho nemohli shodnout a pokud jsme se shodli, zasáhly babičky a vymlouvaly nám jej. Samozřejmě přidávaly také své návrhy .-) No co, říkala jsem si, na jméno je do konce února času dost.

Do svatby a Vánoc  jsem chtěla mít vše připravené, jak na miminko, tak v domácnosti, a už jsem se jen těšila, až po Vánocích „dám nohy nahoru“, konečně  vydechnu, dám si pohov a  budu užívat těhotenství.

Celý říjen a listopad až do 12.prosince  se točil kolem rekonstrukce bytu, nákupů nábytku, oblečků, kočárku, a všech drobností, které jsou na miminko potřeba a hlavně kolem příprav svatby.

Před svatbou 12.prosince, přijel ze zahraničí na svatbu a  svátky  můj budoucí manžel a tatínek miminka. Moc jsem se těšila, protože to mělo být  pro nás oba první delší společné volno. Těšili jsme se na sebe, na svatbu, na vánoční svátky a zasloužený odpočinek ve dvou až do poloviny ledna.

V životě ráda plánuji, jsem precizní a pečlivá, trošku workoholik,a tak než přítel přijel, jsem na svatbu i Vánoce měla vše připravené a hotové  tak, abychom 13.prosince před svatbou spolu pouze nakoupili poslední potřebné potraviny na svatební hostinu pro přátele a pak si jen užívali.

14 dní před svatbou mi sice diagnostikovali těhotenskou cukrovku, ale to mně nemohlo zastavit v mém tempu. I když mne lehce obtěžoval stravovací režim diabetika. J Až do diagnostiky diabetu jsem totiž považovala pravidelný  3 hodinový stravovací režim, za zbytečné zdržování. Jedla jsem sice pestrou stravu, dopřávala jsem si vše na co jsem měla chuť, jedla jsem, když jsem měla hlad, ale o nějaké pravidelnosti a počítání Joulů nemohla být řeč.

Ráno v pátek 13.prosince před plánovaným nákupem jsem ráno na WC zjistila, že  mi stéká po stehně malinkatá kapka tekutiny. Pomyslela jsem si „ to už mi mimčo pěkně tlačí na močový měchýř.“

Byla jsem sice trošku  nesvá, ale odjeli jsme na nákup do Karlových Varů -našeho okresního města. Plánovala jsem si vybrat ještě nějaký svatební párty obleček na večer.

Cestou na nákup jsem cítila opět vlhko v kalhotkách a tak jsem řekla příteli, ať mne zaveze do nemocnice, (pro jistotu, abych měla klid na svatbu…..) která byla kousek od marketu, a mezitím nakoupí potraviny sám. Po veškerých vyšetřeních a 3 hodinách v nemocnici mi byl zjištěn slabý odtok vody v 29+ 5tt. Mezitím, co jsem volala příteli, špatné zprávy, lékařka obvolávala nemocnice, kde mají volné místo a mohou přijmout rodičku v tomto stádiu těhotenství s rizikem předčasného porodu a následnou neonatologickou péčí.

V Nemocnici v Karlových Varech mě nemohli přijmout. Byla zde možná neonatologická péče až od  ukončeného 32tt.  Nakonec FN v Plzni Lochotíně  potvrdila možnost příjmu.  Tak mi zavoli sanitku.  Než dorazila sanitka, napíchli mi ještě kapačku a kortikoidy.( to jsem ještě nevěděla proč.) O nějakém riziku infekce, nebo předčasného porodu, nebo dokonce toho, že se dá píchnout nějaká injekce, aby se dovyvinuly plíce,  jsem neměla ani tuchy. Jen jsem si pomalu začala připouštět, že svatba nebudeJ, i když vlastně ještě pořád ne. Stále  jsem doufala, že bude vše v pořádku.

Přijela pro mne RZ s houkačkou a naložili mne ležící s kapačkou Budoucí manžel s mojí maminkou, která mi dovezla tašku s potřebnými věcmi do nemocnice, mi zamávali,  a pořídili (což jsme ještě tenkrát netušili) poslední těhotenskou fotografii.

Maminka vtipkovala, že jsem nevěsta na útěku. Snažila se tak odlehčit situaci, ačkoliv věděla, že situace je vážnější, než jsem si já připouštěla a smiřovala mne s tím, že se bez dítěte už domů nevrátím, čemuž jsem stále nevěřila.  (Mimochodem, tašku do porodnice jsem měla při své preciznosti doma přichystanou, ale v tom zmatku a šoku mne nenapadlo, že to je ten okamžik pro použití, a tak maminka po mém telefonátu a informaci o odjezdu RZ  balila a přivezla tašku jinouJ )  Cesta to byla dlouhá 100km a pamatuji si jak to byl ošklivý mlhavý den. Sanita celou cestu houkala, což mne trošku děsilo, ale tak jsem celou cestu protelefonovala odvoláváním svatebních hostů, fotografů, sálu, limuzíny atd., a rozdáváním svatebních koláčků a dortů.

Ve FN v Plzni po důkladném vyšetření, zjistili malinkatou dírku v plodovém vaku někde nahoře pod žebry, kudy odkapává plodová voda, ale rozhodli se prozatím pro konzervativní řešení s příslušnou medikamentózní léčbou kortikoidy a antibiotiky, dokud bude mít dítě dostatek vody a nevznikne infekce. Kortikoidy pro urychlení vývoje plic dítěte, kdyby se muselo předčasně narodit, (což jsem absolutně neplánovala) a antibiotika, jako prevence infekce.

Následujících 5 dní bylo opravdu dlouhých a jako na houpačce. Lékaři se rozhodovali, zda vyvolávat porod nebo ne. Zvažovali, co je menší riziko, jestli ponechat dítě co nejdéle v děloze s rizikem infekce, nebo těhotenství ukončit a riskovat nedokončený vývoj plic v tomto kritickém týdnu. Pro mne to tenkrát bylo nepochopitelné, protože jsem se cítila naprosto v pohodě a bez komplikací a stále jsem doufala, že dítě donosím. Jak jsem byla naivníJ Bylo rozhodnuto, o ukončení těhotenství císařským řezem, jelikož přirozenou cestou, ani po Hamiltonově hmatu se nepodařilo porod vyvolat. Dítě bylo ohroženo infekcí, protože dírka v plodovém vaku se nezacelovala, krevní obraz už také vykazoval větší množství bílých krvinek,( což prokazovalo  infekci) a naše malá holčička už i na monitoru neměla srdeční akci takovou, jaká by měla být. Později jsem se dozvěděla, že těch 5 dní  rizika udržování těhotenství s  odtékající plod. vodou, byly důležité  pro ukončení alespoň 30tt.

NEJVĚTŠÍ ŠTĚSTÍ i neštěstí  17.prosince  ve  14:15hod mi bylo oznámeno, že jdeme rodit. Stékaly mi slzy, ale nevím, jestli radostí  nebo žalem.  Ve 14:45 už jsem  byla  na sále a napichovali mi spinální anestezii. Chtěla jsem vidět, co se bude dít a jak bude porod probíhat, proto jsem ani neuvažovala o celkové narkóze.

Holčička  se narodila 17.12.2013  odpoledne  (manžel stihl dojet, a viděli jsme se, když mne vezli na sál). Byla krásná ale malilinkatá s váhou  1290g  „veliká“ 38cm, diagnostikovaná jako  „těžký nedonošenec.“

Dostala jméno Lucinka, jelikož jsme usoudili, že si ho  vybrala sama v pátek 13.prosince, od kdy vzala kompletně náš život do svých rukou. (svatba – nesvatba, plány- neplány).

Hned po narození pár minut nedýchala, ale po ½ hodině  na kyslíku už ho nepotřebovala. S přelepenými očíčky (nezbytnou ochranou) byla uložena do inkubátoru s termoregulací a spoustou hadiček na svém těle. Já se tak pomalu začala seznamovat s koloběhem, který nastal. Pravidelné odsávání mléka po 3 hodinách, které Lucince dávali sondou. Pravidelné návštěvy a chování Lucinky na mém těle /klokánkování/, přebalování,měření tělesné teploty a péče v inkubátoru.  Byla jsem vděčná, že jsem mohla i po 5ti dnech „propuštění“ jako rodičky, pobývat na pokoji pro matky a být naší Lucince nablízku.

100km dojíždění by bylo  bývalo přeci jen náročné, ale i tak bych ho absolvovala. Toto však absolvoval Lucinky tatínek, tehdy ještě můj přítel, obden. Ponechal  si kvůli nám na celou dobu dovolenou.

Jeho psychická podpora byla pro nás obě důležitá a nenahraditelná. Bylo dobré vědět, že na to nejsme sami dvě.

V inkubátoru na JIRP strávila Lucinka 18 dní, a poté 3dny na JIP. Při jejím zdárném vývoji a přibírání, po krmení sondou, jsme mohly být spolu na pokoji roaming in, kde jsme byly potom ještě dalších  23dní.

Zpětně vidím, jak bylo důležité být s dítětem co nejvíc, i když bylo v inkubátoru.

Měli jsme tak možnost se navzájem poznávat. A to si myslím, bylo důležité nejen pro Lucinku, ale i pro mě.

Lucinka měla, jako skoro každé miminko, hlavně pak nedonošená miminka „šelest“ na srdíčku – otevřenou Botallovu důčej. Lucinka jí měla 5mm, která se ale bohužel nezavírala ani o kousek. A to i přesto, že prodělala 2x za sebou pětidenní léčbu Arfenem.

Tehdy jsem si říkala, že kdybych věděla, že léky na“brufenovém“ základě, jako je Arfen tomuto pomáhají, neopírala bych si je v těhotenství na bolest hlavy, kterou jsem trpěla celou první polovinu těhotenství. ( ale všechna „kdyby“ jsou marná)

Po 14ti dnech Lucinky života a dvou marných pokusech s léky bylo rozhodnuto, že musí být  operována, aby ji operativně důčej uzavřeli. Bez operace neměla sílu na sání  z prsu a byla velmi unavená. Také nám stále pípaly přístroje na postýlce, protože její tep i dech byly vysoce nestandardní. Byla tedy krmená alternativně pouze sondou. Každý den nepřisátí k prsu hatil plné kojení v budoucnosti, v které jsem přestávala věřit.

13.ledna dopoledne (co ta naše holčička má s tou „třináctkou?“) nám kardiolog v Plzni oznámil, že důčej musí nechat akutně operovat, a že nejspíš budeme muset je do Prahy do kardiologického centra ve  FN Motol.ale ještě v ten den za mnou lékař přišel, že  kardiochirurg z Prahy přijede za Lucinkou do Plzně.

Do Plzně za námi také den před operací ve 23hod. dorazil tatínek (byl tehdy 1.den od narození Lucinky v práci a já jsem mu volala, že Lucinka musí na operaci. Ihned se za námi z práce rozjel a  po 20hodinách za námi dorazil), popřát Lucince hodně síly a štěstí na operaci. Tímto děkuji sestřičkám, že nám to v takovou hodinu umožnily. Protože v tu chvíli, i když člověk věří, že vše dobře dopadne, tak se mu v hlavě honí stejně šílené myšlenky, jak to také může špatně dopadnout. Ráno v 9 hod. mi Lucinku odebrali ( kdy ve 3 ráno naposledy papala) a odvezli ji na JIP, kdy kolem 12hod byla operace.

Ani nemohu popisovat, co všechno se v takovou chvíli člověku honí hlavou. Velikost srdíčka jako můj nehet, cévy jako vlásky, slaboučké miminko sotva lapající po dechu…

Pár hodin po operaci srdíčka jsem ji mohla vidět. Byla opět na JIRP a mohla jsem se slzami v očích další 3 dny sledovat, jak se bravurně zotavuje.  A neuvěříte, po prvním větším probrání z narkózy (třetí den po operaci), kdy byla celá nateklá, se usmála, jako by chtěla říct: „děkuju, hned se mi líp dýchá a neboj maminko,už neplakej, vždyť teď už to bude všechno dobré, podívej J.“ To mi spadl opravdu kámen ze srdce. Já  jsem se  bála, že ucítí jen bolest a bude plakat. Plakala jsem štěstím…… Plakala jsem štěstím, jak mi to ta moje malá princezna psychicky usnadňuje…vždyť ona podporovala mě!

Je to naše silná  ženská, zkrátka bojovnice…

4.den po operaci ji převezli na JIP a den na to jsme byly zase spolu na Roaming-in pokoji.Operací srdce  nastal zásadní zvrat.

Lucinka, pomalu začínala zkoušet pít z prsa ( spíš prso jen ocucávala), ale stále  jsme museli krmit sondou odstříkané mléko, aby vypila předepsané množství.

Každým dnem nastávaly neuvěřitelné zvraty, někdy jako na houpačce nahoru a dolů. Byly jsme obě blízko a zároveň daleko k cíli. A to, k návratu domů. Vše bylo v pořádku, Lucinka krásně přibírala, podle tabulek lékařů, jen podmínkou propuštění bylo: 1.min.váha 2200g, 2.zdravé miminko, které si  samo udrží teplotu a 3.plná samostatnost krmení ( bez sondy!).

V polovině ledna Lucinka  již byla zdravá a měla váhu 2200g, ale stále přijímala potravu jen sondou. Nechtěla odsáté mateřské  mléko  sát  ani  z injekční  stříkačky přes prst, ani  ze speciální lahvičky CALMA. Lékaři říkali, ať na ní nespěchám, že je ještě unavená po operaci a že jednou přijde zvrat. Do té doby jsem Lucinku přiložila k prsu maximálně tak 10x, s výsledkem max. tak 8ml.  Pak jsem to s kojením už pomalu vzdávala. Učila jsem se trpělivosti……. ( a věřte, že to nebylo snadné. Kolik hodin jsem proplakala…)

Postupně, jak  začínala být živější, často sondu z nosu ručičkou vytrhla, a tak ji sestřičky museli opakovaně zavádět.

Jednou si sondu vytrhla v noci před krmením, a já jsem nechtěla sestřičku obtěžovat ve 3 hod. ráno. Zkusila jsem tedy hladovou Lucinku přiložit k prsu, abych utišila její pláč, ačkoliv do té doby veškeré pokusy o přisátí zkrachovaly. Nebo spíš já jsem to vyzkoušela jen párkrát a po několika nezdařených pokusech vzdala. Bylo pro mě psychicky náročné: vzbudit dítě po třech hodinách na jídlo,i když ještě nemělo hlad, pak jí hodinu zkoušet u prsa, kdy stejně nic nevysála a pak jít pro sestru , aby nám mlíčko dala do sondy, která tekla další hodinu, a za další hodinu jí zase budit na jídlo- protože uplynuly 3 hodiny… Přišlo mi, že nikdy nemůže mít hlad (ten hlavně ani neměla), když hodinu po jídle jí už zase budím na jídlo. Měla jsem z toho deprese, ale jako všechno, tak i toto za mě Lucinka vyřešila. Zase byla chytřejší než jáJ  a  jako by si vytrhla  sondu jen proto, že neumí mluvit a říct : „Mami, dej pryč tu odpornou hadičku, co překáží  v krku. Chci  pít z prsa,  už to zvládnu.“ Od tohoto okamžiku „náhlého zlomu“ byla  (a dosud  je ) pouze kojená a  vyjímečně se dopíjela z lahvičky CALMA kvůli lékům které ještě  dva měsíce po propuštění z nemocnice potřebovala.

Zázraky se dějí  a Lucinka začala sát z prsa, v což už nikdo nedoufal. (dokonce jsem domů nechala nakoupit  všechna možná udělátka, odsávačky, dokrmovátka inj. Stříkačky atd…..jak jsem už v kojení nedoufala)

Pár dní ještě lékaři kontrolovali vypité množství a přírůstky  a přesně den po skončení šestinedělí 29.1.2014 jsme šli domů s váhou 2600g a 48cm i  čtyřmi listy propouštěcí zprávy.

Pravdou je, že pokud bych zde měla popisovat celých 7 týdnů v porodnici (a dodnes lituji, že jsem tak neučinila), tak bych popsala všemi zážitky a zvraty každý den minimálně celou A4. To ale asi všechny maminky nedonošeňátek znají.

Dnes 17.7.2014 Lucinka váží 6270kg měří 65cm a já jsem nesmírně vděčná za:

– slovy nevyjádřitelnou, mistrovskou očima laika neuchopitelnou péči veškerému personálu porodnického a neonatologického  oddělení FN v Plzni Lochotíně  a panu kardiochirurgovi doktoru Matějkovi z FN  Motol.

–  psychickou podporu manžela a celé naší široké rodiny

– nově navázaná přátelství s maminkami a jejich nedonošeňátky v nemocnici

– a v neposlední řadě, za spoustu užitečných web.stránek na internetu, které mi krátily čekání na zázrak a dávaly naději v dobrý konec, a tím pádem i mne donutily sepsat a zveřejnit svůj příběh, protože  jsem pochopila, jak velký to může mít význam.

PS: Od narození dítěte nic neplánuji a žiji tady  a teď.

PPS: S přítelem jsme uzavřeli sňatek 27.12.2013 na matrice, podpisem a pouze se svědky, kdy jsem byla na pár hodin  propuštěná z nemocnice, abychom zařídili úřední záležitosti v souvislosti s narozením dítěte.

Věřím, že tento příběh může pomoci dalším, stejně jako mě, věřit, že vše dobře dopadne, a přejeme všem budoucím i současným maminkám hodně zdraví a lásky.

Chtěla bych tímto povzbudit všechny maminky. Ať nezoufají, pokud v nemocnici kojí třeba jen částečně, protože až dorazí domu, budou v klidu, udělají si svůj režim, i miminko to určitě ucítí, a  kojit určitě budou. Nevzdávejte to, protože pro mě  je kojení nesmírně uvolňující, užívám si ho jak já, tak Lucinka  a těším se vždy na další.

Šárka a Kája Husákovi s Lucinkou

 

 

Fotografie pořídila Eva Müller.

 

Mohlo by se vám také líbit...

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *