Lukáš a Kateřina

S manželem jsme se o miminko snažili více jak dva roky. Několikrát jsme podstoupili inseminaci, ale vždy neúspěšně. Koncem roku 2016 jsme se rozhodli, že podstoupíme umělé oplodnění. Chodila jsem pravidelně na gynekologické prohlídky a vpichovala si hormony. Vše probíhalo dobře a v prosinci jsme umělé oplodnění podstoupili. V lednu 2017 jsme zjistili, že jsem těhotná a čekám dvojčátka. Byli jsme šťastní.

První tři měsíce těhotenství jsem trpěla nevolnostmi, ale nebylo to nic hrozného. Celé těhotenství probíhalo bez problému.  V červnu jsem šla na běžnou kontrolu ke svému gynekologovi a ten mě ihned poslal do nemocnice kvůli vysokému krevnímu tlaku a velkému množství bílkovin v moči. Ještě ten den jsem jela do nemocnice v Havlíčkově Brodě, kde mě doktoři vyšetřili. Jelikož jsem byla teprve ve 29 tt, nechali mě sanitkou převézt do nemocnice v Hradci Králové, kde jsou na předčasné porody „zvyklí“. Do nemocnice jsem se dostala až pozdě večer. Čekala mě další vyšetření a převoz na JIP. Druhý den mi řekli, že mám Nefrotický syndrom. Ještě ten den mi píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic miminek. Těhotenství se doktorům podařilo zadržet.

Ve 30tt mě převezli na normální pokoj na gynekologii, kde jsem byla neustále pod dohledem doktorů. Každou hodinu mi měřili tlak a poslouchali srdíčka dvojčátek. Vše bylo v pořádku a já se cítila dobře. Nic mě nebolelo ani netrápilo.

Když už jsem si myslela, že mě pustí domů, přišli za mnou doktoři z nefrologického oddělení, že mi začínají selhávat ledviny. K tomu, aby zjistili proč, bylo nutné udělat biopsii ledvin, která však nelze udělat v těhotenství.  S doktory jsem se domluvila, že dokud to mé tělo vydrží, rodit nebudu. Bohužel netrvalo dlouho a já začala ohrožovat své děti na životě. 3. července 2017 mi byl udělán akutní císařský řez v celkové narkóze. Když jsem se večer probudila na JIP, sestřičky mi řekly, že jsou děti v pořádku. Chlapeček dostal jméno Lukášek a vážil 1100 g, holčička se jmenuje Kateřinka a vážila 1515 g.

Ihned je převezli na dětské oddělení na JIP, kde byli oba v inkubátoru. Vidět jsem je mohla až druhý den, kdy mě za nimi vzal manžel.  Nemohla jsem uvěřit tomu, že ta dvě malá stvořeníčka jsou mé děti.  Dýchání naštěstí zvládali sami, ale stejně jsem měla obrovský strach, že to nepřežijí. Každý den jsem na pokoji brečela a modlila se, aby vše dobře dopadlo. Nechtěla jsem, aby to manžel věděl, protože mi bylo jasné, že to cítí stejně.

Obě děti byly ale velcí bojovníci a brzy je přeložili na intermediární péči, kam jsme za nimi docházeli.  Zde jsme si je mohli chovat, přebalovat, a když už začínali sami papat, tak jsme je mohli krmit. Měli jsme ohromnou radost, když nám sestřičky při každé návštěvě říkaly, jak dobře papají a rostou. Zhruba po třech týdnech jsem podstoupila biopsii ledvin. Doktoři zjistili, že mi selhávají ledvinová klubíčka a byly mi nasazeny potřebné léky.  Z nemocnice mě propustili, a tak jsme s manželem za dětmi každý druhý den jezdili. Zhruba po čtrnácti dnech je převezli na intermediární péči v Havlíčkově Brodě, kam jsem za nimi nastoupila. Zde jsme leželi deset dní, a jelikož byla všechna vyšetření v pořádku, pustili nás domů.

Naštěstí vše dobře dopadlo a obě naše děti jsou zdravé. Jezdíme na pravidelné kontroly a těšíme se z toho, že jsme konečně všichni spolu.

 

Fotografie pořídila paní fotografka Kateřina Zvolánková

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k