Lukášek je desetitýdenní miminko, které se narodilo ve 26tt s porodní váhou 700g. Jeho start do života byl hodně těžký, ale je toneskutečně veliký bojovník. Aktuálně je přeložen z inkubátoru do postýlky a to je prostě skvělá zpráva!
Jeho maminka nám napsala:
Jmenuji se Lenka, je mi 31 let a s přítelem máme doma už 7letého rošťáka. V loni na podzim konečně nastala ta vhodná doba, aby jsme synovi pořídili sourozence. Jaké bylo překvapení, když paní doktorka najela s ultrazvukem na bříško a hlásí : „Tak tady máme jedno a tady druhé miminko“. Dvojčátka se měla čile k světu, velikostí odpovídala danému týdnu těhotenství, u jednoho dr odhadla chlapečka, ale zásadní informace byla, že miminka jsou jednovaječná dvojčata s jednou placentou tzv mo-bi dvojčata. Veškeré informace jsem si hned doma vyhledala … takže jsem věděla, jaká jsou rizika, ale věřila jsem že všechno dobře dopadne.
Miminka rosta jak měla, všechny kontroly dopadly vždy výborně. Odškrtli jsme 20 týden, skříň se naplnila věcičkama pro dvojčátka. To už jsem věděla, že čekáme kluky. Adámka a Lukáška. Docházela jsem do rizikové poradny. Ve 23tt jsem šla opět na kontrolu do rizikovky, kontrola byla v pořádku jen plodová voda byla na horní hranici, proto mě doktorka obědnala za 14 dní znova, s tím že kdyby jí bylo moc nechají si mě v nemocnici. Za 14 dní, byla jsem přesně 25+5 tt jsem se na kontrolu dostavila. Břicho jsem už sotva nesla, za tu chvíli neskutečně narostlo, přibrala jsem za těch 14 dní 5 kg. To doktorku zarazilo
… vzala mě na ultrazvuk … ta slova nikdy nezapomenu: “ Je mi líto, ale u jednoho miminka nevidím srdeční akci, počkejte chvíli, zavolám kolegu aby se na to podíval.“ Kolega přišel, podíval se a potvrdil slova paní doktorky.
A už to začlo, domluvte se s manželem, hned půjdete na císařský řez aby jsme zachránili druhé miminko.
Ani nevím jak jsem došla za přítelem na parkoviště, cestou ještě v rychlosti zavolala mámě co se stalo, a v autě jsem se sesypala naprostým zoufalstvím. Nedá se to snad ani popsat, zoufalství nad ztrátou miminka, ohromný strach o to druhé, pocit bezmoci … Ani nevím co jsem příteli všechno řekla, ale jel domů za prvorozeným a já šla zpět v domnění že hned půjdu na sál.
Před porodem se mnou sestra vyplnila papíry. Doktor každou půl hodinu kontroloval Lukáška ultrazvukem. Píchli mi kortikoidy na dozrání plic. Pan primář z dětského mi vysvětlil co s Lukáškem bude. Měla jsem strach, ohromný strach. Lukášek se narodil 8. dubna 2013 v 16:59 s porodní hmotností 700g a délkou 30cm, apgar 4-4-7. Předpokládám, že poté se narodil Adámek, měl 950g a 34cm. Lukášek odpovídal 23 týdnům, Adámek 27. Vinou transfůzního syndromu rychle narostl a selhal mu organismus. Probrala jsem se na JIP kolem 19 hodiny a hned jsem se ptala na Lukáška, po telefonu mi lékař sdělil že je v rámci možností v pořádku a nezapomněl připomenout extrémní nedonošenost.
Lukáška jsem poprvé viděla druhý den odpoledne, šli jsme se na něj podívat s přítelem. Strašně jsem ho chtěla vidět a zároveň jsem se strašně bála. Byl nádherný, maličkatý, nejmenší miminko na světě, napojený na ventilátor, zachumlaný v dečce. Pak mi sestřička dovolila si ho pohladit … otevřela jsem inkubátor a prstem se ho dotkla. Bylo to nepopsatelný … emoce střídala emoci. Lukášek byl stabilizovaný, napojený na plicním ventilátoru. Byl v pořádku, pane bože děkuju a prosím ať vydrží !!
Snad nějaký bůh existuje, snad nad Lukáškem bdí bráška a pomáhá mu z nebíčka … Lukášek prospíval velmi dobře. Po 3 dnech musel pod lampu kvůli žloutence, ale hned druhý den ho odpojili z ventilátoru a Lukášek dýchal jen s podporou CPAPu. Za 9 dní na světě zhubnul na 530g. Dojížděla jsem za ním už z domova, vozila mu mlíčko, hladila ho a povídala si s ním. Po 13 dnech zkoušeli Lukáška nechávat bez CPAPu, byl strašně šikovnej a pěkně to zvládal. A poprvé jsme klokánkovali. Brečela jsem dojetím a úžasem nad tím maličkým tvorečkem. Není na světě snad nic krásnějšího. Měla jsem ho na prsou, to malilinkaté stvořeníčko, človíčka který přišel na svět příliš brzy. Přesto to byl človíček, a byl můj, byl u mě. Obdivovala jsem jeho dokonalost a křehkost. Vyprávěla jsem mu jak ho máme rádi, kdo ho všechno pozdravuje a posílá mu pusinku, jak se na něj všichni těší a jak je šikovný. Vypadal jako maličká opička, ale byl kouzelný trpaslíček. Každý den jsem za ním jezdila, na oddělení vstupovala se strachem jestli se něco nepokazilo. A každý den nás Lukášek přesvědčoval, že je to velký bojovník. Pomalu začal přibírat, zlepšilo se mu dýchání, neměl žádnou infuzi ani nic jiného. Dodávali mu jen léky protože měl málo bílých krvinek, ale i ty se zlepšili a léky už nebyli potřeba. Lukášek bojoval tak urputně, že ho 29.4, přestěhovali z JIRP na oddělení intermediáru. Bez CPAPu zvládal dobře.
Čtvrtý týden se Lukášek zhoršil s dýcháním, a to natolik že mu CPAP sundavali jen při krmení a přebalování, a to jen na pár minut. Dokonce to skoro vypadalo, že se vrátí na JIRP a na ventilátor. Ale Lukášek zabojoval, zvládl to, dýchání se srovnalo a začal zas dýchat dobře s podporou CPAPu a začal po týdnu zas přibývat na váze. Přesně po měsíci si Lukáška pochoval i tatínek. Ten den také dostal transfuzi krve, měl málo červených krvinek. Doktor nám vysvětlil, že jak Lukášek roste, krev se mu nestíhá dotvářet, proto ta transfuze. Už jsme se zapojili i do péše o Lukáška, mazali jsme nožičky, ručičky, pusinku, moc mi to pomáhalo že se o něj taky můžu trošku postarat. Vždy když jsem byla u něj, chvíli jsem byla jen šťastná a nemyslela na strach. 10.května jsme slavili, Lukášek dosáhl své porodní váhy 700g.
13.května začali Lukáška zas odpojovat ze CPAPu. Byl tak šikovný, že za 2 dny byl bez CPAPu úplně a dokonce i bez náplasti na nosánku, takže jsme zas mohli obdivovat kousíček obličeje, který nám do té doby zůstal skrytý. Od té chvíle taky začal rychleji přibývat na váze. Už ho dýchání tolik nevysilovalo. Mohla jsem se i víc zapojit do péče, přebalit, přendat čidlo z nožky na nožku. Dokonce po klokánkování ho sama dávala zpátky do inkubátoru. Zkusila jsem jednou, protože mi přišlo že jak si u mě spokojeně chrupká, je pak pro něj hrozný šok, když ho vezme sestřička studenýma rukama ode mne pryč. A když ho mám já a dám Lukáška zpátky sama, vypadá spokojeně. Mlíčka pije skoro ob den víc a víc, a taky přibývá 30 -40 gramů denně. Občas se zapomněl a na vteřinku mu spadla saturace, ale hned se zas srovnal a dýchal pěkně . 25.května dostal druhou transfuzi krve. 26. května vážil náš trpaslíček rovné kilo. Více krve pro něj znamená lepší okysličení a menší námahu, a tak váha zas skákala nahoru jedna radost, a skoro každý den dostal o jeden mililitr mlíčka víc.
10.června kdy Lukášek vážil už 1520g, jsem ho poprvé nakrmila ze stříkačky s dudlíčkem a vypil sám 10 ml . Druhý den dostal třetí transfuzi krve a doufám že snad už poslední. A 13.červen je také hoden zapsání do diáře, poprvé jsem Lukáška kojila. Trošku si vypil, a hned usnul vyčerpáním. Ale pokaždé vypije alespoň trošku. 18 června jsem se jako vždy přiřítila na oddělení, Lukášek měl na inkubátoru připravený kabátek, dupačky a čepičku a sestřiška hlásila, že se bude stěhovat do postýlky. S radostí jsem ho naposledy přebalila v inkubátoru, oblékla ho a se sestřičkou za zády ho donesla a položila do postýlky. Až jsem brečela dojetím, když jsem na Lukáška nekoukala přes plexisklo inkubátoru a mohla jsem ho hladit jak se mi chce. Z půlkilového drobečka je už velký chlapák a spinká v postýlce, v normální postýlce! To je také doufám poslední stěhování. Ke dveřím ven z oddělení je už kousíček. Pak už ho čeká jen odchod domů.
Lukášek neměl moc veselý start do života, přišel na svět nepřipravený. A přesto bojuje. Myslím na něj každou chvíli, snažím se myslet na to až ho budeme mít doma a zahánět tak strach. Strach z toho že by se něco mohlo pokazit, strach, že bych o něj mohla přijít. Kromě oblečení a rozložené postýlky a kolébky po prvorozeném, nemám doma připraveného nic. Nechala jsem u rodičů i další věci od sestry. Mám strach cokoli připravit, koupit, pořídit. Usínám s myšlenkou na Lukáška a také na Adámka, kterého prosím aby na brášku dohlížel a pomáhal mu a snad mu opravdu pomáhá. Pomáhá i mi podpora rodiny a nejbližších přátel. Pomáhá mi i to, že můžu sama pomoct jiným. Lukáškovi špatně držel CPAP, protože čepička na kterou se přidělává mu byla velká a jak se mlel, tak klouzala a CPAP mu padal z nosánku. A tak jsem ušila jednu zkušební, poté jsem jich ušila víc a nejen že čepičky opravdu pomáhají i ostatním nedonošeňátkům, ale já se zaměstnala a zapomněla na chvíli na strach a obavy. Každý den si píšu do diáře Lukáškovu váhu, kolik vypije mlíčka, kdy jsem ho poprvé přebalila … a mám radost z toho pokroku který udělal. Oslavili jsme první kilo, kilo a půl a za chvíli budeme slavit i druhé … a pak budeme čekat až si Lukáška dovezeme domů. Je jedno jestli to bude za 14 dní, za měsíc, nebo za dva … já si počkám. Trpělivě čekám, raduju se z každého deka. I když je to hodně náročné, přemáhám strach co to jde, a vším možným čím to jde. Kolikrát jsem četla nějaký příběh nedonošeného miminka, nikdy by mě nenapadlo, že se jednou k těm příběhům budu vracet. Že se k nim budu vracet, aby mi všechny příběhy dodali sílu a naději, že všechno dobře dopadne.
A samozřejmě velké díky patří i lékařům, lékařkám a sestrám z novorozenecké JIRP a intermediáru v Ústí nad Labem, kteří se o našeho Lupínka starají.
Fotografie pořídila Petra Trbolová.
Hodně zdraví, andílku.