Markétka

Markétka je čtyřletá slečna, jedno z dvojčátek – holčiček, které přišly na svět dřív. A Zrovna Markétka neměla start života vůbec lehký a důsledky si ponese celý život, slyší jen se sluchadly, má tromby na srdíčku, DMO a těžce poškozené ledviny. A při tom…. při jediným, pohledu na tuhle princezničku hned vidíte, že je to velká bojovnice….

.
.

Její maminka nám napsala:

Již mé první těhotenství neprobíhalo podle představ doktora, od čtvrtého měsíce jsem byla na práškách, jelikož mi docela často tvrdlo bříško a v osmém měsíci jsem porodila. Naštěstí po porodu už nebyly žádné komplikace. Jakmile jsem otěhotněla znovu, můj gynekolog mi již v 8.týdnu těhotenství řekl, že čekám dvojčata a vzhledem k předchozímu předčasnému porodu, z toho těhotenství má docela obavy. Ihned jsem přešla do rizikové poradny, kde mi řekli, že čekám jednovaječná dvojčata a u nich někdy bývá problém, že jedno bere živiny druhému a tím sebe i druhé dvojče ohrožuje na životě (samo je přetěžováno a to druhé podvyživováno).
S manželem jsme to nijak neřešili, vždyť to byla malá pravděpodobnost a tím pádem proč by se to zrovna nás mělo týkat. Vůbec jsme si to nepřipouštěli. Ve 23t.t.jsem byla hospitalizována v místní nemocnici z důvodů předčastných stahů. A co se nepotvrdilo? Naše dvojčátka měly propojené pupečníky a kradly si živiny. Takže během hodiny jsem byla převážená záchrankou do Hradce Králové, kde je doktor, který se tímto problémem zabývá a že by byla možnost zachránit alespoň jedno miminko (tohle byla dle doktorů nejlepší prognóza).
Samozřejmě jsem se sesypala, vždyť přece nemůžem nechat umřít naše děti! Tohle byly první nejhorší chvíle našeho života. Po dvouhodinovém ultrazvuku nám doktor sdělil, že bohužel operace oddělení , popř. přepálení jednoho pupečníku není možná. Takže co teď?
Nechala jsem se převést do FN Olomouc, kterou jsem měla mnohem blíže k bydlišti a chtěla jsem tímto umožnit manželovi, aby mě mohl denně navštěvovat. Tohle pro mě znamenalo v tento okamžit neskutečně moc. Celé dny jsem byla napojená na měření ozvů. Jednoho osudového rána (27 t.t) ke mě naběhli doktoři a sestřičky, že musím ihned na sál, že ozvy jsou velice slabé a jde doslova o život. Poté si už jen pamatuji, že na sále bylo snad dvacet lidí…
Po probuzení za mnou přišel doktor a říkal, že holčičky jsou v pořádku. Byla jsem šťastná.
Holčičky jsem viděla hned druhý den, docela jsem měla obavy se na ně jít podívat, vždyť nemůžou vypadat ani jako miminka ve 27 t.t. Ale jakmile jsem je uviděla, byla jsem z nich úplně okouzlená jak jsou krásné, i když malinké. Karolínka vážila 850g a Markétka 1030g. Byly kouzelné, i když na sobě měly spousty hadiček a obě byly zaintubované.
Všechno probíhalo perfektně, ale 7. den po porodu se Markétce přitížilo. Dostala stafylokokovou sepsi a už se to s ní vezlo a začal doslova boj o její život. Selhaly jí ledviny, dostala pneumotorax, slabé krvácení do mozku. Každý den měla větší a větší otoky, protože přestala čůrat. Doktoři říkali, že neví, jestli to přežije. Byla to hrůza se na ni koukat a jen doufat, nic víc jsme nemohli. Po konzultaci s FN Porubou, byla Markétka transportována do této nemocnice s tím, že by jí doktoři zkusili napojit na dialýzu. Malá šance na život byla na světě! Ale po dlouhém konzultování a zvažování tuto možnost doktoři zamítli, že je na to příliš malá a slabá a s největší pravděpodobností by to nepřežila. Takže se pokračovalo v dosavadní léčbě.
U nás v rodině nastal kolotoč, ráno jsem dala téhdy 2,5letou Adrianku babičce a vyrazila jsem na cestu za Karolínkou, která ležela v Olomouci a poté jsem cestovala za Markétkou do Poruby, domů jsem přijížděla pozdě odpoledne. Bylo mi moc líto Adrianky, že ji momentálně zanedbávám, ale já jsem prostě za holkama musela…
Po týdnu se to trošku zvolnilo, protože se

v Porubě uvolnilo místo i pro Karolínku, takže holky mohly být zase spolu. Nicméně Markétčin kritický stav, kdy nás doktoři připravovali na variantu, že Markétka umře trval celkem tři nekonečné týdny. Za tu dobu Markétka měla otoky téměř dvojnásobku svojí váhy. Bylo moc těžké se na ni dívat a nerozbrečet se, ani jsme ji nechtěli fotit, co kdyby nám umřela. Ale nakonec jsme pár fotek udělali, i když na ně nebyl pěkný pohled a nikomu jsme je ani neukazovali. A udělali jsme dobře. Po třech týdnech se Markétčin stav začal poomalinku zlepšovat a my jsme konečně dostali zase sílu do života. Karolínku jsme si odvezli domů ve 2,5 měsících a Markétku ve 3 měsících.

Byl to úžasný pocit je mít konečně doma. To znamenalo, že je Markétka z nejhoršího venku. Samozřejmě jsme s Markétkou zažili ještě spousa krušných chvil (neprospívání, neustále zvracení ve fregvenci i třikrát denně, každá nemoc nás ochudila téměř o 3/4 kila váhy, takže věčné boje s každým dekem).
Nyní jsou holkám 4 roky a mají se čile k světu a Markétka nemá žádnou mentální újmu, snad jen předpoklad k ADHD, ale to je nepodstatné.
Ale velkou daň si tato nemoc vzala. Markétka přišla téměř o sluch, takže nocí

sluchadla, které ji naštěstí dobře konpenzují, takže mluví, ale srozumitelnost je horší. Také má velkou oční vadu, (tupozrakost a téměř 7dioptrií), tromby nebo jizvy na srdíčku a DMO (které by však na ní lajk nepoznal). Ale pro nás nejdůležitější a největší problém je, že má nenávratně poškozené ledviny, zatím nám dobře zabírá léčba, ale vůbec není vyloučeno, že Markétka bude muset být dializována a nebo transplantována. To je ve hvězdách.
A co nám tato těžká zkušenost dala? Spousta maminek si neustále stěžuje jak jejich dětí zlobí a jak je to ničí a co teprve jejich manželé, kteří jsou hrozní a neudělají tamto nebo ono a pořád jsou v práci a nebo s kamarádama a doma málo pomáhají a …
Tohle jsou pro mě malichernosti a nevidím je jako problém a už vůbec nevidím důvod, proč se takovými věcmi trápit, jsou to nafouklé bubliny. Já jsem šťastná, že nás tato zkušenost nerozdělila, ba naopak a že jsme všichni ZDRAVÍ!!
Pokud tento příběh dodá sílu alespoň jednomu člověku, bubu moc ráda, protože to znamená, že svůj úkol splnil.
Děkuji

.
.

Fotografie pořídila Kateřina Kunčická.


Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k