Maruška

Maruška je šestiletá slečna, která trpí střední formou mentálního postižení. O této diagnoze se její rodiče dozvěděli teprve před dvěma roky. Na první pohled toto postižení není vůbec poznat – což se může zdát jako výhoda, ale vlastně to tak vůbec není. V každém případě je Maruška naprosto úžasná a krásná holčička a spolu s rodiči zvládá vše na jedničku!

Její maminka nám napsala:

Ráda bych se se všemi podělila o příběh mé milované dcery Marušky.

Narodila se dne 5. 9. 2006 po bezproblémovém těhotenství přirozenou cestou, porod byl ukázkový, měla na holčičku hezké míry 3410 gramů a 51 cm. Nejvlasatější holčička v porodnici. Byla hodně snědá, tak nám bylo jasné, že má novorozeneckou žloutenku, kvůli které jsme nakonec byli v porodnici o den déle, musela ležet pod světlem a nosili mi ji jen na kojení. Jinak bylo vše v naprostém pořádku, odnesli jsme si domů zdravou holčičku. Byla uplakané miminko, ale šikovná, v 6 měsících lozila, seděla, brzy i chodila. Jen do řeči se jí moc nechtělo, ale vzhledem k rozdílnosti vývoje malých dětí tomu nikdo nepřikládal žádný význam. Rozuměla všemu, na jméno slyšela, kolem roku a půl uměla napodobovat zvířátka a začala první slova, máma, táta, ham… Jenže čím víc toho začala říkat, tím míň jí bylo rozumět, jako by si vytvářela nějaký svůj jazyk. Brzy byla i bez plen, takže zhruba do dvou let velice šikovné děvčátko.

Na tříleté prohlídce jsem paní doktorce řekla, že bych s ní chtěla na logopedii, ale vzhledem k tomu, že byla velice živé dítě, možnost její spolupráce byla mizivá, tak jsme to ještě odsunuli s tím, že paní doktorka nám řekla, že se to spraví, že je přece jen ještě malá. A že na ni mám být důraznější při oblékání, papání, tyto činnosti stále nezvládala… Navíc začala být vzteklá a období vzdoru trvá snad doteď, i když už to zdaleka není taková hrůza, co bývala. Mé okolí na mě začalo koukat jako na neschopnou matku s rozmazleným dítětem, nejenže nic neumí, ale také se pořád vzteká… I z rodiny se to ozývalo, což mě mrzelo nejvíc, protože jsem se jí opravdu věnovala a dělala jsem, co jsem mohla. Hodně jsem s ní chodila mezi vrstevníky, s nadějí, že třeba tu samostatnost trošku „odkouká“. Nestalo se. V té době jsme se navíc rozcházeli s jejím otcem (alkoholik), takže to bylo velice těžké. Ve čtyřech letech byla přijata do školky (školka pro zdravé děti). Tak jsem si říkala, že co neumí, naučí se tam. Začala jsem s ní o prázdninách před nástupem do školky chodit na logopedii. Paní logopedka zhodnotila její řeč jako nesrozumitelnou a poslala nás na foniatrii s podezřením na vadu sluchu. Vyšetření žádné poškození neukázalo, Marušce tedy nic nebránilo nastoupit do normální školky. Ovšem s jakým postojem učitelek jsem se 1. září setkala, když jsem si pro malou přišla, na to do konce života nezapomenu. Hned jsem byla volána do ředitelny, kde mi oznámili, že malou odesílají do pedagogicko-psychologické poradny, že není schopná respektovat dospělého, že neposlouchá, nic neumí, není jí rozumět… Okamžitě ji ve školce odsoudili a nepřijali mezi sebe. Přitom Maruška je velice srdečné a hodné dítě, když se s ní hezky jedná. Takže do školky jsem ji přivedla o půl 9 a v 10 si pro ni šla, protože šli na procházku a bylo nepřípustné, aby ji brali s sebou. Ve 12 zpět pro oběd… V té době jsem již měla nového přítele a neplánovaně jsem podruhé otěhotněla. Toto období bylo velice náročné.

Po měsíci jsem ji do školky přestala dávat, protože začala koktat, byla úzkostlivá, pesimistická, evidentně jí to nedělalo dobře. Po návštěvě psycholožky mi stále nebylo řečeno, co se děje… Všude se jen ptali na porod, na těhotenství, na jiné komplikace, jenže nikde nic. Nakonec ji napadlo udělat test, který určí míru jejích znalostí. Výsledek byl pro mě naprostým šokem – mentální retardace ve středním pásmu s poruchami pozornosti a příznaky hyperaktivity. Nemohla jsem tomu uvěřit, pořád jsem doufala, že se to zlepší, jenže po této diagnóze mi bylo jasné, že se to nezlepší nikdy. Pořád přemýšlím, co bude, jak bude žít, co se s tím mozečkem mohlo stát a hlavně proč… Na to bohužel odpověď nikdy nenajdu. Nezbývalo nic jiného, než se s tím poprat. Každý pohled na ni, na to, jak je zase veselá, plná optimismu, upřímná a srdečná, mi dodával sílu. Rozhodla jsem se vyhledat zařízení, školku, kam bude moct chodit mezi děti a hlavně kde budou takové děti, jako je ona. Bylo mi jasné, že tím začne jiný život. Našla jsem školičku pro ni perfektní, podala jsem přihlášku, ale věděla jsem, že dětí je spousta a šance na její rychlé přijetí mizivá. Tolik na ní bylo vidět, jak potřebuje mezi děti.

Nakonec byla přijata hned, protože tam všechny úplně okouzlila. Půl roku na to se jí narodil zdravý bratříček, dnes je mu 14 měsíců a jsou nerozlučná dvojka, Maruška ho miluje nade všechno. Mezitím jsme ještě podstoupili genetické vyšetření, které neukázalo nic, všechno bylo v pořádku. Není na ní vůbec vidět, že by nebyla zdravá, o to horší jsou někdy reakce okolí, ona se hned s každým dává do řeči a lidé jí nerozumí… Nevím, proč se to stalo, ani co to

způsobilo, ale stalo se a Maruška se s tím za naší podpory úžasně pere. Dělá velké pokroky, řeč už není nesrozumitelná, částečně začíná být soběstačná, školka jí velice prospívá a příští rok půjde do školy.

Nejhorší na tomto je přijmout fakt, že mé dítě není a nikdy nebude v pořádku, smířit se s tím. Každý den je boj, občas má zlé dny, ale je to sluníčko a jsme všichni šťastni, že ji máme a snažíme se, aby byla šťastná. Trochu se bojím budoucnosti, ale i s tím jsme připraveni se poprat… Všem rodičům, co nemají zdravé děti, přeji hodně sil a trpělivosti.

.

.

.

Fotografie pořídila Zuzana Žlabová.

zp8497586rq
Ivana12.3.2013 - 16:19

Lucko, děkujeme :-) Kdyžtak mi pisněte na mail Igi84@seznam.cz odkaz na váš příběh :-) Počtu moc ráda! Váš mail jsem nedohledala :-(

Lucka a Justýnka12.3.2013 - 08:49

Ahojky, Maruška je moc krásná holčička a stejně stará jako naše Justy :-) Moc mě Váš příběh zaujal ,jelikož náš příběh je podobný tomu Vašemu, hlavě tedy ten vývoj,to je hrozně zajímavé,no mám o čem přemýšlet :-)Kdyby jste chtěla písněte mi na mailík,jinak příběh máme také zde na doteku… Justýnka ale už hodně vzadu :-) Přeji moc plno radosti :-) Lucka

F a c e b o o k