Mikuláš

 

Můj příběh začíná v době, kdy se maminka s tatínkem rozhodli, že můj starší bráška bude mít ještě bratříčka nebo sestřičku. Myslím, že pro všechny bylo překvapení, když se od pana doktora dozvěděli zprávičku „Maminko, ale já vidím ve Vašem bříšku dvě miminka“. Všichni byli šťastní a začali se připravovat na to, že budeme trošičku větší rodinka, než asi bylo původně v plánech.

Začátek maminčina těhotenství probíhal v naprostém pořádku, hezky jsme v bříšku s bráškou rostli a vyvíjeli se, ovšem na pravidelné kontrole ve 24. týdnu se panu doktorovi něco nezdálo, a proto jsme museli urychleně do Prahy do UPMD Praha Podolí, kde maminku vyšetřili a řekli, že je nutný operační nitroděložní zákrok, neboť jsme si s bráškou začali ubírat výživu a jeden z nás jí měl moc a druhý málo, prý se tomu říká transfúzní syndrom. Mamince a tatínkovi vše vysvětlili a řekli: „Možná už dnes budeme muset porodit Vaše kluky, jaká jim dáte jména?”. Maminka s tatínkem chvíli váhali, ale přesto museli říct, a tak se rozhodli pro Matyáš a Mikuláš. Operace se naštěstí povedla a my jsme ještě s bráškou mohli zůstat v bříšku a dále se vyvíjet. Maminku po čase pustili z nemocnice domů a za měsíc bylo naplánováno kontrolní vyšetření, při kterém už si nás všechny nechali v porodnici a čekali jsme, co bude.

Bylo pondělí ráno, 29. týden, co jsme byli u maminky v bříšku, a rozhodlo se, že už je nejvyšší čas, abychom se podívali na svět, protože u maminky už se nám nedaří tak, jak by mělo. Tak se vše chystalo na náš porod císařským řezem. V 10:37 se narodil můj bráška dvojče Matyášek a 10:39 jsem přišel na svět já, Mikulášek. Ze začátku jsme museli být v takovém domečku, kterému všichni říkali inkubátor, napojeni na spoustu přístrojů, kyslík a další. Staraly se o nás moc hodné tety a maminka u nás byla každý den a tatínek také docela často. Hodně nám povídali, že máme ještě staršího brášku Tobiáška, ale toho prý uvidíme, až nás pustí domů.

V pražském UPMD, kde jsme se narodili, jsme strávili skoro celé první dva měsíce našeho života. Už zde dle prvních vyšetření a následných dalších a dalších mamince a tatínkovi pan doktor řekl, že musíme sledovat hlavičku a mozeček, protože nebyly dle nich vývojově tak, jak u ostatních dětí a také u mého brášky. Těsně před tím, než jsme mohli jít domů, nás ještě s bráškou převezli do Fakultní nemocnice v Olomouci, tam nám už maminka říkala, že jsme skoro doma. Během pár dní si nás už opravdu vezli domů a tam jsme poprvé viděli i nejstaršího brášku. Chodili jsme hodně často cvičit, neustále po nějakých vyšetřeních a na různé kontroly a během několika prvních měsíců jsme si prošli spoustou dalších trablů. U brášky Matyáška to byla akutní operace tříselné kýly a já jsem v té době taky musel do nemocnice, kde jsem nějaký čas ležel na oddělení JIP a museli mi dělat lumbální punkci, aby se zjistilo, z čeho vznikly mé problémy. Všichni jsme se báli bakteriální infekce, kdy by mohl být zasažený i můj mozek. Naštěstí se to nepotvrdilo a byl problém jen s mými ledvinami, které se musely sledovat.

Pořád nám něco stálo v cestě, abychom si mohli už konečně užívat bez návštěv doktorů a nemocnic. Když už se zdálo, že bude všechno v pořádku, i cvičení mi začalo jít, tak si u mě maminka všimla šilhání a následná kontrola u pana doktora Hálka na neurologii už potvrdila i mou momentální diagnózu: dětská mozková obrna s postižením dolních končetin. Od té doby se snažíme všichni intenzivně cvičit a rehabilitovat, už jsem byl i v lázních a neustále cvičím na speciální klinice v Ostravě. Maminka říká, že jsem moc šikovný a snažím se, mám taky velkou motivaci ve svých brášcích, kteří kolem mě běhají a občas zlobí. Chci běhat s nimi, a tak se musím snažit. Maminka s tatínkem říkají, že to chce čas a já vím, že je jednoho dne překvapím a začnu běhat s bráškama taky.

 

Fotky pořídila paní fotografka Simona Havlíčková

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k