Míša

Maminka Míši:

Míša mě naučil trpělivosti a pokoře ještě před svým narozením. Těhotenství s ním bylo už velmi nečekané a neplánované. Bylo mi 38 let, za sebou jsem měla 7 samovolných potratů za 6 let čekání a s dalším už jsem nepočítala. Jeho narození jsem brala jako velký dar osudu. Po sedmi rizikových a problémových těhotenstvích tohle probíhalo naprosto ukázkově.

Míša se narodil 4.3.2009 přesně v termínu a přímo bleskovou rychlostí. Byl nádherné miminko a nic nenaznačovalo, že by mohl v budoucnu být nějaký problém.

Byl hodný, skoro neplakal, spal celou noc a vývoj byl v pořádku. Když povyrostl, byl šikovný, ale mluvit se mu stále nechtělo. Jeho slovní zásoba jakoby neexistovala. Nejraději si hrál sám, ostatní ho při hře obtěžovali. Obtěžovala ho jejich přítomnost, v případě dětí se snažil dostat od nich co nejdál. Později dostával záchvaty vzteku, pokud jsme šli špatnou trasou. A špatná trasa nemuselo vůbec znamenat nějakou významnou změnu trasy. Stačilo obejít sloup, okolo kterého jsme chodili zleva místo zprava. To mu byly necelé tři roky a mě napadlo, že přece jenom nebude všechno v pořádku a napadla mě  možnost poruchy autistického spektra. Ale kolem jsem poslouchala pouze – to je normální, to je období vzdoru, to přejde, no nemluví, oni jsou kluci líní. Případně:  to víš, musíš na něj víc mluvit a on se rozpovídá.

I proto jsem pořídila kartičky, na kterých jsem mu ukazovala, co budeme dělat, nevěděla jsem jestli mi rozumí nebo ne, ale doufala jsem. Když bylo Míšovi 3,5 roku, zemřel manžel. Zůstali jsme s Míšou sami dva.  Přestěhovali jsme se a změnili pediatra. Při vstupní prohlídce se mi paní doktorka snažila velmi opatrně říct, že sice nerada lidi předem straší, ale že má pocit, že Míša projevuje znaky autismu. A já se v tu chvíli rozbrečela. Nebylo to kvůli diagnóze, ale úlevou. Úlevou z toho, že mi konečně někdo věří, že není všechno v pořádku, že naše problémy nepramení z mé neschopnosti ho něco naučit. Paní doktorka nám napsala doporučení k odborníkům. Na foniatrii Míša nespolupracoval a tak absolvoval vyšetření sluchu v plné anestezii. A rozběhl se celý kolotoč vyšetření a spolupráce s odborníky.

Konečná diagnoza zněla – Dětský autismus nízkofunkční, hraniční ADHD, těžká porucha komunikace.

Začala k nám jezdit paní z ranné péče, začali jsme chodit na logopedii k paní logopedce, která umí právě pracovat s i nemluvícími dětmi s poruchou autistického spektra. A hlavně já jsem se učila, jak s Míšou pracovat, abychom dosáhli nějakého pokroku. Hodně nám pomohla terapeutická skupina pro nácvik sociálních dovedností.

V současné době Míša mluví, i když většinou v druhé osobě. Ne vždy dává to, co říká, jasný smysl, používá echolalie. Občas má problém porozumět tomu, co říkám já jemu, ale vždycky se nějak domluvíme. Už můžeme bez problémů změnit trasu (pravda, musím ho předem upozornit). Přístup k němu chce spoustu trpělivosti. Například rok mi trvalo, než jsem ho naučila, že jiná cesta není špatná, jenom je jiná. Má svůj vlastní smysl pro humor, ale když se člověk naučí mu porozumět, rozhodně se s ním nenudí. Svou důvěru dává těžko, ale když ji někomu dá, tak je bezvýhradná.

Nebudu tvrdit, že život s dítětem s PAS je jednoduchý nebo že autismus je dar. To není, ale rozhodně není nudný a někdy je i zábavný. Jaká jednou bude Míšova budoucnost nevím, vím jen, že nás čeká ještě spousta práce. Ale snažím se ho naučit co nejvíc. A já se učím od něj. Například dívat se na svět jeho pohledem a někdy je to velmi zajímavé.

Dovolím si vypůjčit větu z mé oblíbené knížky „Kluk z kostek“

- Život je dobrodružství, proto to není snadné –

 

Fotografie pořídila paní Lenka Čermáková

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k