Monička se narodila v 32+3 tt s váhou 1100 g a 38 cm. Už v těhotenství mi říkali, že je menší, ale bohužel to nikdo moc neřešil. Prý i já jsem malá tak se není co divit. Poslední ultrazvuk už byla menší o čtyři týdny a doktor na ultrazvuku doporučil rizikovou poradnu. První kontrola v rizikové poradně proběhla a váhový odhad byl 1300 g což už znamenalo, že malá bude hypotrof. Byla jsem vyděšená, ale průtoky byly v pořádku a o týden později proběhla i druhá kontrola. Po poradě se zkušeným lékařem mi byla doporučena hospitalizace s tím, že píchnou kortikoidy, prý kdyby náhodou.
Jelikož jsme bez táty, musela jsem zařídit hlídání pro Moničky brášku a druhý den jsem se vrátila zpět do nemocnice.
Monička v bříšku neustále spala, ale moc informací jsem nedostala, nakonec mi bylo řečeno, že pojedeme do jiné nemocnice, jelikož je moc malinká a neví co se bude dít. Ať tam posoudí a udělají vyšetření.
Po 80 km zvracení v sanitce jsme přijeli do Mostu, kde o nás bohužel nikdo nic nevěděl. Bylo to jak zlý sen. Přijali mě na porodní sál, ale nikdo se mnou nemluvil. Bylo mi řečeno, že Varská nemocnice jim vlastně neřekla, co s námi.
Byla jsem neustále na monitoru na porodním sále, kde probíhal jeden porod za druhým. Snažili se Moničku budit v bříšku a mně bylo hůř a hůř. Bez spánku, jídla i pití jsem vydržela do druhého dne, kdy jsme měly jet na další vyšetření. Ten strach a panika byla ochromující.
Po dalším vyšetření se mnou konečně začali mluvit, Monička se nevyživuje a musí se udělat císařský řez. Navíc mi klesá srdeční tep. Najednou šlo o nás obě. A naplánoval se hned císařský řez. Jak už jsem psala, Monička nakonec vážila 1100 g, a i přes strašné dva dny jsem ji najednou měla před sebou. Krásnou, dýchající, malinkou, úžasnou.
Klesala s váhou jen první dva dny a pak už jen pomalu přibírala. V nemocnici byla 46 dní. Po propuštění jsme chodily pořád na kontroly. Krvácení do pravého očička a dírky v srdíčku, už mi v tu chvíli připadaly jako ten nejmenší problém. Byla tady a relativně v pořádku.
Dnes je to desetiměsíční šikovná holčička. Očička má v pořádku, srdíčko se pomalu také dává do pořádku a po rehabilitacích už leze a staví se. Je to bojovnice. Miluje svého brášku a vůbec všechny děti. Nikdy nezapomenu na ten obrovský strach a jsem šťastná za neonatologické oddělení v Mostě.
Přeji všem dětem hlavně zdraví a rodičům víru, že vše dobře dopadne.
Fotografie k příběhu pořídila paní fotografka Nikola Rejdová
