Nikolka

DSC_5303-copy-d

 

Nikolka je půlroční holčička, která se narodila 32+0 tt s porodní váhou 1600 g. Strašně se snaží a díky podpoře celé rodiny pomalu vše dohání. Je to strašně šikovný smíšek.

DSC_5321-copy-d

DSC_5318a-copy-d

 

Její maminka nám napsala:

Dobrý den maminky a tatínci
Jmenuji se Petra a je mi 26 let. Je to už podruhé co v rámci projektu Doteku světla píšu náš příběh. Náš první příběh byl mezi prvníma, když se tento projekt rozjížděl. Bylo to v roce 2010 kdy jsme poprvé prožívali předčasný porod. Bylo rozhodnuto k akutní sekci už v 28 tt. Těžká preeklampsie a následné odlučování placenty způsobili akutní ohrožení na životě mě i miminko. Miminko se narodilo s porodní váhou 850 g a 34 cm a my ji dáli jméno Anetka. Každý den po dobu 70 dní jsme za ní dojížděli do nemocnice, kde ležela na oddělení intermediární péče, než jsme si ji mohli odvést domů. Často vzpomínám na tu dobu plné strachu a bolesti ale také naděje a víry. Bylo to krušné období ale zvládli jsme to všichni tři. Anetka již má 3 roky a 4 měsíce když tento příběh píšu a je to naprosto zdravá, šikovná holčička.

Rok po jejím narození jsme se i po tak těžkém období rozhodli pořídit ji sourozence. Znali jsme všechna rizika ale pevně jsme doufali, že tentokráte miminko donosím do termínu. Cesta k miminku byla však mnohem komplikovanější než jsme čekali. Po dvou letech snažení, jsme byli odeslání na vyšetření. Tam však přišlo rozhodnutí, že přirozenou cestou nemůžeme mít zdravé miminko. Byli jsme v šoku a však touha po dalším miminku byla silnější. A tak nastal kolotoč injekcí a prášků. Bylo mi odebráno 13 vajíček, avšak z nich zůstalo pouze jedno jediné zdravé embryjko. Díky preimplantační genetické diagnostice jsme věděli, že to bude holčička. V ten okamžik kdy nám to paní doktorka oznámila jsem věděla, že to bude bojovnice jako její sestřička a když si vybojovala tento těžký start, zvládne už všechno.

2 den po ET jsem vnitřně cítila, že se embryjko zahnízdilo a opravdu 6 den mi to potvrdil i těhotenský test. Nekonečná radost byla když nám paní doktorka po pár týdnech ukázala, že ji bije srdíčko. Všechno probíhalo v pořádku. První screening vyšel fantasticky. V 16 tt jsem začala cítit první pohyby. Druhý screening dopadl taky perfektně. Překonali jsme pomyslnou hranici pro záchranu miminek. A já věřila, že nás předčasný porod nepotká. Když jsme došli do týdne, ve kterém se narodila Anetka, bylo to neuvěřitelné ale od této doby byl pro mne každý den novým, něčím nepoznaným. Modlili jsme se za každý další den kdy je miminko v bříšku. V 29 týdnu mi však vyskočil tlak a tak jsem musela začít brát Dopegyt. Vnitřně jsem cítila, že něco není v pořádku ale nechtěla jsem si přiznat, že by se všechen ten strach co jsme prožívali u Anetky opakoval. O pár dní nastal zvrat. V moči se objevila bílkovina a já byla nucena nastoupit do porodnice na hospitalizaci. Bylo to pro mne šílené opustit Anetku a nevědět na jak dlouho v nemocnici budu muset zůstat. Po 6 dnech však bylo rozhodnuto. Vysoký krevní tlak, velké otoky a bílkovina v moči, která převyšovala horní hranici a začala ohrožovat mé ledviny zapříčinila verdikt lékařů k ukončení těhotenství akutní sekcí. V tu chvíli se mi zastavilo srdce, zaplavila mě obrovská vlna vzpomínek a emocí na první předčasný porod. Nemohla jsem uvěřit tomu, že je to tu zase. Opět nedonosím miminko a ono zůstane samo v nemocnici. Nemohla jsem ze sebe vydat ani hlásku, jen jsem ustavičně plakala a nedokázala jsem to zastavit. Nenáviděla jsem svoje tělo a otázky typu : Proč? Proč já? Proč nám není přáno donosit zdravé miminko? jsem měla plnou hlavu. Neustálé opakování lékařů věty : Nebojte se, vždyť už jste předčasně rodila. Vy i miminko to zvládnete!, mě opravdu neutěšovalo a táhlo mě dolů do větší deprese. Věděla jsem, že to zvládneme, ale ten pocit bezmoci si nikdo, kdo něco podobného neprožil, nedokázal představit. Já to prožívala osobně už podruhé.

Miminko se narodilo 2.9.2013 , 13:44 v 32+0 tt s porodní váhou 1600 g a 42 cm a my ji dali jméno Nikol. Toto jméno jsme dali proto, protože to v českém překladu znamená vítězka nad lidem, a my věděli, že nad tímto těžkým startem vyhraje jako její sestřička. První větu, kterou jsme nezávisle na sobě vypustili nad jejím inkubátorem byla : Proboha ta je obrovská ! I když byla neskutečně malinká, já i můj manžel jsme nedokázali uvěřit tomu, že Anetka byla o polovinu menší, než toto malé miminko co leží v tak obrovském inkubátoru. Ač je to nečekané tak Nikolka měla horší stupeň respirační dechové tísně než Anetka, která se narodila ještě o měsíc dříve. Poprala se s tím ale skvěle. Začala přijímat mateřské mlíčko a rychle přibírala na váze. Všechny testy vyšly na jedničku a my se pomalu začaly chystat na odjezd domů. Po 28 dnech ulehla poprvé do své postýlky a poprvé ji také viděla její sestřička . Byl to silný okamžik když jsem uviděla ty dvě jak se drží za ruku. Naše velké bojovnice už jsou spolu. U Nikolky nebyli zatím objeveny žádné následky nedonošenosti a my pevně věříme, že se ani neobjeví. Momentálně v deseti týdnech od narození dosáhla váhy 4kg a 51cm. Dokonce už hezky pase koníčky, je neskutečně šikovná.

Závěrem bych chtěla dalším rodičům předčasně narozených dětech vzkázat. Nejdůležitější je těmto kulíškům věřit, ony mají obrovskou sílu poprat se s tímto těžkým startem. Každé předčasně narozené miminko si zaslouží bojovat. Je to životní situace, která člověku úplně změní život.

 

Tentokrát máme i příběh očima tatínka:

Jak to vidí tatínek?
Když jsem uvažoval o dětech, nikdy jsem netušil, jak těžké chvíle mi toto rozhodnutí přinese. Tolik emocí – strach, radost, pocit viny, štěstí, obavy, euforie z prvních doteku, probdělých nocí… jsem nezažil za celý předešlý život a osud tomu chtěl, abych si to prožil vše dvakrát.
Když Petře vyskočil tlak 180/140, věděl jsem, že to určitě není z Ordinace v růžové zahradě, ale že je něco špatně a naložil jsem ji do auta. Ještě si ze mě dělala srandu, že nemusím jet rychle, že nerodí. Ale já už v sobě měl svíravý pocit, že to dobré nebude. Nebyl jsem připravený na to, že by se mělo už takhle brzo rodit. Znal jsem to jen z televize. A to opravdu není žádná průprava. Petru si v nemocnici nechali a mně začali bezesné noci, kdy jsem očekával co se bude a nebude dít. 26.6.2010 mi přistála sms, abych nejezdil do nemocnice, že jde rodit, že zabíjí miminko a že mě u toho nechce. Nikdo si nedokážete představit co se ve mně dělo.. Hned jsem sedl do auta a jelikož jsem jel opravdu rychle, povedlo se mi to i s policejním doprovodem. Naštěstí po ukázání sms byli opravdu hodní a udělali mi cestu až skoro k nemocnici. Nebýt toho, nikdy bych nestihl jak Petru vezou na sál a nestihl ji utěšit.
Nebudu popisovat co se dělo hodinu, kdy sem chodil po místnosti jako nervozní hladový lev. První velká úleva byla, když mi ukázali Anetku v inkubátoru na malou chvíli než ji odvezli. Pak přišlo opět sražení a studená sprcha, kdy mi oznámili, že mám 1,5 hodiny čekat, jestli vůbec budou Anetku zachraňovat, že je extrémně malá a vezou ji na testy. Další rána do mé nervové soustavy byla, když mi doktorka oznámila, že se jednalo o minuty a že jsem mohl rozhodovat jestli mají zachránit Petru nebo dítě. Naštěstí jsem k tomuhle rozhodnutí nemusel dojít.
Petru odvezli na JIPku v hrozném stavu. Když to beru s odstupem času, divím se, že jsem se nezesypal. Ale od toho jsou asi chlapy. Když mě skoro po dvou hodinách pustili k inkubátoru, a řekli mi že má malá jen 850 gr, nechtěl jsem jim věřit. Připadala mi krásná a já se jí mohl i dotknout. Byl to nádherný pocit, který mi vynahradil všechny dny a hodiny stresu a úzkosti.
Do kolen mě jen dostával stav Petry. Naštěstí se ze všeho rychle dostala a po třech dnech už sama odešla z nemocnice a já se o ní staral doma. Tím ale nic neskončilo, nastal 70-ti denní kolotoč ježdění do nemocnice za Anetkou a sledování jak roste. Ale vše jednou musí skončit a tak i my jsme si mohli odvézt malou domů.
Jelikož ale v našem vztahu nemůže být v klidu a poklidu, celá situace se opakovala o tři roky později. Chtěli jsme další přírůstek, i když jsme oba znali rizika. Nakonec pod dohledem odborníka jsme počali. Když se blížil termín, kdy přišla na svět Anetka, vše se ve mně začalo měnit. Nedal jsem nikdy najevo, co se vlastně, jak při prvním tak i při druhém porodu, ve mě dělo. Když jsme přešli kritický termín, dělal jsem si srandu, že Petra přenáší… Asi to byl trest, co nastalo.
Dával jsem si vše za vinu. Petru jsem odvezl opět s vysokým tlakem. Později diagnostikovali opět preeklampsii. Očekával jsem porod každý den. Tentokrát jsem se ovšem nebál kupodivu o miminko, ale o svoji ženu. Věděl jsem, že může zemřít. A když mně opět napsala, že rodí a že nechce abych u toho byl, bylo mi jasné, že je zle. Celou cestu se mi v hlavě honilo, co se stane. Jestli bude zdravá, nebo bude mít nějaké následky a nebo ji ztratím a zůstanu sám. Honily se mi myšlenky jak se budu omlouvat její mámě, že jsem nezvládl se postarat o její dceru. Do porodnice jsem přijel opět včas, tentokrát bez asistence policie. Byl jsem s Petrou celou dobu po porodu, na cestě ze sálu na dospávací pokoj, při převozu na svůj pokoj. Opět jsem viděl Nikol na novorozenecké JIP, ale mně připadala obrovská, krásná, silná, vůbec jsem se o ní nebál. Věděl jsem, že bude v pořádku. Sestřičky vůbec nechápaly, ale když jsem jim povyprávěl příběh s naším prvním drobečkem, bylo jim vše jasné.
Petřin stav se ale nelepšil, jak doktoři očekávali, ale zhoršoval se. Tlak neklesal. A mě trávil strach a pocit viny, že je vše má chyba, že jsem neměl dovolit, abychom měli dalšího potomka, když první porod rozhodil Petřino zdraví na více jak dva roky. Právě v tyto chvíle jsem si uvědomoval jak Petru miluji a celou naši rodinu a pochopil jsem i její lásku ke mně, když obětovala skoro svůj život, aby dala dva nové.
Kdo si to neprožije, nikdy nepochopí bolesti, strachy, únavu, kterou tatínci v sobě nosí. Navíc ji v sobě musí schovávat a dusit, protože musí být oporou pro své ženy.
Všechny maminky a tatínkové, které potkali podobné osudy, zdravím a vážím si jejich obětí.
Všechny trable a smutky nám ale vynahradí pohled dětí, jejich sevření našeho prstu do svých malých dlaniček a první pláč…

 

Fotografie pořídila Kateřina Dupalová.

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k