Ondřej

Ondřejova maminka nám napsala:

Můj příběh začíná ještě před narozením syna, dokonce před těhotenstvím. Několik let jsme se pokoušeli o miminko, bohužel se nedařilo. Když jsem šla ke svému gynekologovi, cpal mě jenom hormonama a vůbec neřešil, že mám pravidelně před menstruací strašné bolesti až křeče a že téměř nemenstruuju. Trvalo to tak dlouho, dokud jsem jednou v noci nezkolabovala. Ráno jsem se vydala k lékaři, ten se mi začal strašně omlouvat. Praskla mi cysta a krvácela jsem do břicha. Po převozu do nemocnice mě okamžitě operovali a objevili endometriózu, což byl důvod, proč se nám nedařilo otěhotnět. Naštěstí jsme nedali na lékaře, že jediným lékem je umělé oplodnění a zkoušeli jsme dál. Pro jistotu jsme se ale objednali na kliniku. Tam mi lékař řekl, že jsem asi tak 3 týdny těhotná. Těhotenství i přes můj vyšší věk probíhalo naprosto bezproblémově, dokonce ani miminko nekopalo.
V den porodu, což bylo v pátek odpoledne, nás přijali v Ústí nad Labem. Do 18-ti hodin vše probíhalo bez problémů, pak se vyměnila služba a nastaly krušné chvíle. Nebudu líčit chování lékařů, každopádně to dopadlo tak, že se malý zasekl, odmítli mě dát do vody, aby se svaly uvolnili. Nakonec

se malý po několika hodinách narodil, ale měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a nedýchal.
Po rozdýchání skončil v inkubátoru a já na pokoji.
Druhý den mi sestra přinesla malého k prvnímu kojení. Dvakrát nasál a poté se rozbrečel. To se opakovalo až do odpoledne. To se sestře zdálo divné a upozornila na to lékaře. Lékař ji přede mnou strašně seřval, že mu nic není, že je jenom vystresovaný, že od narození nebyl u mámy.
Odpoledne kolem páté hodiny nás

měli přestěhovat na nadstandart, ale tam už jsem šla sama. Sestra se rozhodla, že se nenechá a odvezla ho na vyšetření. Za několik hodin mi lékař volal, že je syn v pořádku, jenom „chytil“ infekci a za 2 dny bude u mě. Druhý den, kdy jsem si vynutila, že chci mluvit s lékařem, mi sdělili, že syn má vnitřní otok mozku a ze 3 cév má průchozí jenom jednu a to na 50% a že mu musí nasadit léky na odvodnění. Než otok splaskl, nadělal v mozku strašnou paseku.
A opět lékaři zaexcelovali. Řekli mi, abych ho dala do ústavu, že nebude schopen normálního života, protože nebude chodit, sedět, lézt, bude mentálně retardovaný a ještě k tomu slepý. Nedala jsem na ně, jsme spolu, i když už bez tatínka.
Vycházíme spolu báječně a syna si bere na víkendy k sobě.
Poté co jsme se vrátili z porodnice, nemohli jsme se s tím srovnat, ale psychika byla v horším stavu než jsme očekávali. Nic nefungovalo, všechno bylo špatně, zkrátka jsme žili vedle sebe a přežívali. Když už jsem to nezvládala a složila se, ubránila jsem se psychiatrii, ale na antidepresivech jsem skončila. A jsem ráda. Dneska jsem bez nich, funguju úplně normálně, Ondrášek je nádherný, šikovný kluk, celoživotní mazel, který mi dodává energii.
A tím náš příběh zatím končí. Teď už jenom bojujeme s úřady, pojišťovnou, lékaři a zlými lidmi, kteří nedokážou přijmout postižené mezi sebe. A že jich je požehnaně!

Fotografie pořídila Jitka Fadlerová

zp8497586rq

držím palce k dalším bojům. Jste vážně třída, Aleno.

Amelie25.11.2011 - 11:29

Prožili jste si toho moc, až mi běhá mráz po zádech…držím vám palečky a posílám sílu. Ondrášek je krásnej.

F a c e b o o k