Svůj příběh nám povyprávěla Otíkova maminka:
Poprvé jsem otěhotněla na jaře 2015, bohužel chvíli po tom, co jsme se radovali nad dvěma čárkami, přišel konec. Po třech dnech bolestí jsem musela na kyretáž. Přišly otázky, proč zrovna my. Nechali jsme si pro jistotu udělat pár vyšetření v centru asistované reprodukce, ale vše vyšlo v pořádku i s genetikou.
V lednu už jsem zase poznala, že jsem těhotná, a to ještě dřív, než mi vynechal cyklus. Jeli jsme na pohotovost, kde mi nabrali krev a předepsali tabletky na udržení těhotenství. Odpoledne jsem volala na výsledky krve a sestřička mi potvrdila těhotenství (tehdy asi 3+4tt). Našla jsem si nového gynekologa, protože moje lékařka mi řekla, že se mnou nic dělat nebude, dokud nepotratím alespoň 3x. V pátém týdnu jsem šla na ultrazvuk k novému lékaři a už jsme viděli našeho drobečka. Vše probíhalo tak, jak má, krom toho, že jsem byla dost nastydlá a místo práce ležela doma na neschopence. Tu mi nakonec prodloužili na celou dobu těhotenství kvůli rizikovému povolání. Chodili jsme na všechny screeningy a vyšetření a všechna byla naprosto podle tabulek, jen já byla strašně unavená a od 6. do 23. týdne jsem to nejkrásnější období v životě prozvracela. Neudržela jsem v sobě často ani vodu, takže jsem ve 28tt vážila o 4 kg méně než před těhotenstvím. Na poslední kontrole se zjistilo, že malý se už otočil hlavou dolů a jinak bylo vše, jak má být.
21.7.2016 jsem se v 6.00 probrala s divným pocitem. Posadila se v posteli a viděla pod sebou obrovskou kaluž krve, rychle jsem vstala, vypadla ze mě sraženina krve a mně v první vteřině prolétlo hlavou, že je to moje dítě… naštěstí to tak nebylo. Zavolala jsem manžela, ať se vrátí z cesty do práce, že musíme do nemocnice. Vyrazili jsme směr Jablonec, kde jsem měla rodit. Tam mi natočili monitor, po kterém mě uklidnili, že je vše v pořádku, ale že musím ještě počkat na lékařku, až se vrátí od pacientů. Nejdříve vtipkovala, že si u nich pár dní poležím, ale po ultrazvuku a vyšetření zjistila, že jsem na dva prsty otevřená. Hrozilo, že se porod rozjede kdykoliv, a tak paní doktorka rychle obvolala neonatologická centra. První volba padla na Prahu, na Apolináře – naštěstí řekli, že mají místo a nastalo čekání s kapačkou na zastavení porodu na sanitu.
Po 45 minutách jsme se dočkali, ale mohla jsem jet pouze já, manžel musel svým autem. Já pořád nemohla uvěřit tomu, že mám rodit, vždyť jsem byla teprve 29+5tt a vůbec nepočítala s tím, že by něco mělo být jinak. Malého jsme čekali na začátek října a muž si tajně přál, aby to bylo 4.10., kdy má sám narozeniny. Po více než hodinové cestě jsme byli konečně tam. Tam, kde mají možnost zachránit moje miminko. Následovaly další ultrazvuky, vyšetření a hlavně zdlouhavé papírování. Sloužící lékařka se rozhodla, že dnes neporodím, mám čas a musím vydržet alespoň 14 dní, a tak mi samozřejmě nepíchli kortikoidy na vyvinutí plic miminka. Ve dvě odpoledne kolemjdoucí lékař potvrdil, že porodím do rána určitě, a tak jsem dostala první dávku léků. Postupně bolest břicha přecházela v kontrakce a už i já pochopila, že se to blíží. Strašně jsem se bála, že neuslyším dětský pláč. Okolo mě celý den rodily další ženy a dětský křik se rozléhal všude kolem. K večeru za mnou přišli, že musím dostat epidurál a pomalu připravovali neonatologický tým lékařů a sester.
V 19:56 se náš malý poprvé nadechl a místo křiku jsme slyšeli spíš něco jako kňourání štěňátka. Muž byl celou dobu se mnou a držel mě za ruku. Pláč našeho broučka a to, že se čile hýbal, nás uklidnilo. Žil a teď se o něj postarají ti nejlepší. Manžel mohl přestřihnout pupečník po dotepání – naštěstí měl malý vysoké apgar skore (9-10-10). Já musela zůstat ještě 2 hodiny ležet na sále kvůli kontrole krvácení a muž mohl na ARO za malým, vyfotit ho a zjistit první informace – 1,47kg a 39cm. Jméno jsme vybrané na sto procent ještě neměli, takže jasná volba byla Otto – po tatínkovi.
Večer manžel musel nemocnici opustit a jet domů a já tam zůstala na vše sama, 100 km od domova. Otíčka jsem nakonec viděla až ráno – večer mě už neměl kdo doprovodit na ARO, i když mi to po porodu slíbili. Naštěstí ošetřující pediatrička byla natolik empatická, že kolem půlnoci mě přišla informovat o tom, jak se synkovi daří, protože tušila, že jinak neusnu ani na vteřinu. Hned po snídani jsem musela za synkem, bylo to zvláštní, vidět něco tak malého v inkubátoru mezi hadičkami. Byl nádherný a přitom tak maličký a hubeňoučký. Vysvětlili mi, jak to na oddělení chodí, jak odstříkat mléko a jak se o malého mohu starat. Protože byl Otíkův stav stabilizovaný a výsledky krve v pořádku, mohla jsem si svého drobečka ani ne 20 h po porodu pochovat – pocit to byl nepopsatelný a úžasný. Konečně jsme byli pár minut spolu kůži na kůži, tak jak to má být.
Druhý den byl natolik stabilní, že ho pro velký počet miminek přesunuli z ARO na JIP – stále byl v inkubátoru, na dechové podpoře. Třetí den se přidala žloutenka. Prcek byl hodně unavený a musel ležet pod modrým světlem, tak jsme nemohli klokánkovat. Nicméně já jsem se pořád snažila dostat ze sebe co nejvíc mlíčka. Ze začátku to moc nešlo a já z toho byla hrozně nešťastná. Přišly pocity viny, že nedokážu donosit dítě, že nemám dost mléka, pocity, že jsem jako žena totálně selhala… Moje dny se smrskly do tříhodinového stereotypu – vstát z postele, nahlásit sestrám odchod na JIRP, desinfekce rukou, obléct si jednorázový oblek a jít k inkubátoru. Přebalit, napolohovat, nakrmit stříkačkou do sondy a odstříkat mlíčko. Později jsem nejdříve odstříkávala, aby měl jídlo čerstvé a ne ohřívané z lednice.
Čtvrtý den se mi po litrech vody, Gravimilku, čajích pro kojící a homeopatikách konečně pořádně rozjela laktace. Nakrmila jsem bez problémů svoje mimčo a mohla nechávat zamrazit přebytky. Mezitím se objevily potíže po epidurálu, který mi v době porodu vůbec nezabral. Až třetí den po porodu jsem najednou přestávala cítit nohy, břicho, ukrutně mě bolela hlava a tepalo mi v páteři. Takže krom strachu a starostí o Otíčka mi přibylo obíhání vyšetření sama se sebou. Osmý den ho odpojili na druhý pokus od podpory dechu a náš bojovník to zvládal sám! Protože adeptů na inkubátor bylo hodně, rozhodli, že už budeme moci brzy na oddělení IMP.
Bylo to stresující období, kdy nevíte, co bude za hodinu a jak svému děťátku pomoct. Byla jsem „sama“, 100 km od domova, bez rodiny a manžela. Zvládat ta zhoršení, třeba dechu, pokusy o kojení, které jen tak nejde, nebo naopak sdílet radost z každého mililitru mlíčka navíc či z prvního pohledu nebo náznaku úsměvu, nebylo s kým. Telefon obejmutí nikdy nenahradí. Nejpozději osmý den musí také všechny maminky z nemocnice pryč, naštěstí mi hodné sestřičky pomohly najít ubytovnu blízko porodnice.
Nedokázala jsem si ani na vteřinu připustit možnost, že pojedu domů a budeme 1x za dva dny jezdit s mlékem na návštěvu. Je absolutně nepřirozené, aby matka „opustila“ svoje dítě a mezi savci je toho schopen snad jen člověk. Moje instinkty a pudy mi nedovolily odjet. Každou možnou chvíli jsem trávila se synem. Muž za námi jezdil o víkendech a když mohl, tak i v týdnu. Necelé dva týdny jsem trávila pendlováním mezi ubytovnou a porodnicí. Pak konečně přišel ten vysněný den, kdy se uvolnilo místo na pokojích, tzv. roomingu, kde bydlí maminky miminek, která půjdou brzy domů. Od prvního dne na oddělení IMP jsem se snažila syna přikládat, nejdříve se nedokázal vůbec přisát, neměl na to sílu. Za pár dní na to přišel, ale neměl sílu nic vytáhnout, takže stejně všechnu stravu dostával sondou. Dvakrát přišlo zhoršení dýchání a já už se nedokázala přemáhat a tvářit jako silná. Brečela jsem jako želva a strašně se o synka bála. Po 42 dnech jsme se konečně dočkali – zvládli jsme plné kojení, měl přes 2 kg, gestačně jsme se dostali na 34+5tt a mohli jsme si náš nejlepší výtvor v životě odvézt domů.
Následoval kolotoč kontrol a vyšetření – oční, neurologie, riziková poradna, pediatr, rehabilitace, kardiologie. Na neurologii, do rizikovky a na rehabilitace chodíme dodnes, ale v podstatě jen pro jistotu. 21.7. náš malý Otíček se svými 8,6 kg a 73 cm oslaví první rok. Žvatlá, sedí, stoupá si a začíná lézt. Zatím nám dělá jen radost. A že byl tak malý a o tolik dřív narozený, na něm dávno nikdo nevidí.
Obdivuji všechny rodiče kulíšků, hlavně těch do dlaně. Já špatně snášela i náš relativně bezproblémový příběh. Příčinou předčasného porodu je většinou špatná výživa přes placentu nebo vysoký krevní tlak maminky či infekce v plodové vodě – u nás se nic z toho nepotvrdilo. Vlastně se neví, proč se to stalo. Zkušené porodní asistentky mi pak říkaly, že se to dědí z matky na dceru a asi na tom bude dost pravdy, já sama jsem narozená 32+4tt, ale před dvaatřiceti lety, kdy péče a možnosti byly na úplně jiné úrovni. Mamku táta odvezl do nejbližší porodnice, ze které ji odvezli do Hradce Králové. V té době, kdy nebyly žádné mobily, tatínci nesměli na sál, tak vlastně nikdo nevěděl, že ji převezli a kam. Dítě po porodu odnesli zdravotníci pryč – poprvé mě přes sklo viděla až po týdnu. Nesměla stát u inkubátoru, natož mě pohladit nebo pochovat. Prognózy byly dost špatné, nebyl surfaktant, nevyšetřovaly se oči, nikdo nevěděl o klokánkování a brzkém kontaktu rodičů s miminkem. Do místnosti JIP, kde děti ležely, mohl jen personál, nikoliv rodiče. Do života jsem si navzdory prognózám lékařů odnesla „jen“ slepotu na pravé oko. V dnešní době se retinopatie objevují vzácněji a hlavně se dají řešit díky včasným vyšetřením už v inkubátoru. Náš prcek naštěstí vidí jako rys a jsem ráda, že se narodil až v době, kdy má lepší možnosti a česká neonatologie se řadí mezi světovou špičku. V době, kdy je podporován raný kontakt rodičů s kulíšky, kdy se rodiče mohou o miminko starat už od prvních chvil. Děkujeme personálu Zemské porodnice U Apolináře za péči o syna a maximální pomoc ve všem, v čem jsme potřebovali. Velký dík patří paní doktorce, která poznala, že se blíží porod a odeslala mě do perinatologického centra.
Fotografie pořídila paní fotografka Jitka Hanyšová
