• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Valinka

Valinka je rok a půl stará holčička s DMO – spastickou kvadruparézou. Je to nádherný usměvavý andílek, který jako sluníčko rozdává kolem sebe dobrou náladu a statečně se pere se vším, co jí život přináší.

.

.

Její maminka nám za Valinku napsala:

Narodila jsem se 25.3.2011, odpoledne ve 14:15 hod. a tady začíná můj životní příběh.
Můj starší bráška Filip, se stejně jako já, narodil o dva měsíce dříve a proto má maminka z důvodu vysokého krevního tlaku musela být celé těhotenství hlídána lékaři. Těhotenství probíhalo v klidu až do 32 týdne, kdy má maminka byla hospitalizována v Děčínské nemocnici, kvůli zvýšenému krevnímu tlaku. Zde se po dvou dnech lékaři rozhodli pro převoz na novorozenecké oddělení do Ústí nad Labem. Když se udělala všechna nutná vyšetření k přijmutí na oddělení, bylo zjištěno že je novorozenecký JIP uzavřen a to z důvodů přestavby. Po všech těchto peripetiích jsme s maminkou byly převezeny do Mostecké nemocnice, kde nadále lékaři snižovali mamince vysoký krevní tlak. V pátek, třetí den po převozu, se lékaři rozhodli na základě těžké preeklampsie pro předčasný porod, který proběhl císařským řezem.
Tak a jsem na světě. Já, Valérie. Váha 1400g, 41 cm, můj APGAR byl 6-6-8.
Další měsíc jsem musela trávit v inkubátoru, kde jsem 4 dny dostávala dechovou podporu a pak jsem již začala dýchat sama.
1.dubna jsem byla přeložena na stanici NNHP, kde se o mě

s pomocí hodných sestřiček začala starat maminka, koupala mě a hladila a nejspokojenější jsem byla v její náruči když mě chovala.
Zdálo se, že máme vše vyhráno, ale při vyšetření CT mozku bylo zjištěno , že proběhlo krvácení do mozku, v tu chvíli se mamince zhroutil svět. Následná diagnóza dle lékařů byla: postižení 50% na 50%, nikdo vlastně nevěděl

co bude dál.
Byla jsem přeložena k mamince na pokoj a zde mi pan doktor z neurologického oddělení nařídil cvičit Vojtovu metodu.
Po necelých dvou měsících, kdy můj bráška Filípek slavil své 4.narozeniny, si pro nás přijel tatínek. Byl to náš šťastný den. Konečně jsme byli všichni pohromadě a mohli se vrátit domů.
Doma nás čekala další vyšetření a i naše hodná fyzioterapeutka Šárka, která cvičila i mého brášku Filípka. Dále se mnou maminka cvičí 4 x denně a u toho hodně pláču.
Když mi bylo šest měsíců, tak jsem podstoupila další neurologické vyšetření kde paní doktorka oznámila moji mamince diagnózu rozvíjející se spastická DMO (dětská mozková obrna).
Na doporučení paní doktorky, si maminka vyžádala rehabilitační pobyt v Jánských Lázních. Zde jsem se za pomoci specializovaného fyzioterapeuta naučila konečně přetáčet na bříško. To mi bylo už jedenáct měsíců a maminka byla za moje první větší pokroky na mě moc pyšná .Dneska je mi 15 měsíců a má diagnóza je DMO- spastická kvadruparéza, LS 0 -1. Pro velký úspěch jsme s maminkou znovu zažádaly o další pobyt v lázních, kde bychom rádi postoupily o nějaký ten krůček dál.
Vím, že má maminka je nejšťastnější, když se směju protože po každé říká, že jí můj veselý úsměv dodává sílu.

Tímto příběhem bych ráda poděkovala za sebe a Valinku, všem hodným sestřičkám a lékařům z Mostecké nemocnice, dále i lékařům a fyzioterapeutce z Děčína za jejich dosavadní péči a užitečné rady.
Velké díky patří též i mému úžasnému manželovi,synovi Filípkovi, rodině a mým přátelům.
Děkuji všem za jejich podporu a lásku.

.

.

Fotografie pořídila Petra Trbolová.


Mirkolina14.1.2013 - 22:32

Krásná to rodinka, ze srdce Vám všem přeju život plný lásky a úspěšných krůčků ve splnění k těm nejkrásnějším přáním…Vaše teta Mirkolina

Daniela15.9.2012 - 22:57

Valinka je krásná holčička a veliká bojovnice! Držím palce,jen tak dál :) A Jánky můžu jedině doporučit.Dokud to jde,jezděte,stojí to za to.Naše malá tam vždycky ohromně pokročila :)

Amelie31.8.2012 - 01:23

Valinka je nádherná a zvládne to. Držím pěstičky.

Bertík a Vilík

.

Bertík a Vilík – jsou dvojčátka narozená ve 24tt s porodní váhou 650 g a 725 g. A jsou to…. neskutečně úžasní kluci! Jsou to takoví smíšci a šikulové, že jim není rovno. Rozdávají kolem sebe tolik radosti a lásky, že to až není možné.


.
.

Jejich maminka nám napsala:

Jak se rodí bojovníci
V březnu to byl rok, kdy ve velkém shonu na porodním sále zapnul pan anesteziolog rádio a do tónů We are the Champions skupiny Queen přišli na svět naši chlapečci. Pak, přesně v den termínu porodu, jsem s nimi strávila první společnou noc. Nebýt těch tří měsíců mezitím, byl by to běžný příběh. Ale není a my máme doma úžasně statečné bojovníky.
Hubert a Vilém se narodili ve 24. gestačním týdnu s porodní váhou 725 g a 650 g. Že čekám dvojčátka, jsme se dozvěděli ve 13. týdnu. Do té doby s námi kluci hráli na schovávanou a vždy se ukázal jen jeden šprýmař. Dvojčata byla od dětství můj sen a ten se mi splnil. Moje těhotenství bylo krásné a bezproblémové až do 21. týdne. Pak to přišlo. Hospitalizace, strach, uklidnění, propustka na víkend, noční odtok plodové vody, cesta zpátky do porodnice tentokrát s houkačkou nad hlavou, strach, bezmoc, zoufalství. Tak to přece nemůže skončit!! Neskončilo. Byla jsem překvapená, jak klidný zůstal pan doktor. Odtok plodové vody neznamená konec. S tím se dá vydržet ještě dny i týdny. Tak my teda vydržíme!!
Lékaři začali dělat svou práci. Pravidelné kontroly ultrazvukem, na kterých bylo naštěstí vidět, ze chlapečkům se daří dobře, tokolýza, preventivní antibiotika… Nemohla jsem jen tak nečinně čekat a rozhodla se, že chybějící plodovku doplním. Prostě budu pít ještě víc než obvykle a hlavně věřit. K mojí pitné kůře se začali přidávat přátelé. Každý večer jsme se trumfovali, kdo kolik čeho vypil, hecovali se, kdo vypije rychleji půllitr libovolného nápoje. A společně jsme to dokázali!! V sobotu ráno, přesně 14 dní po odtoku plodové vody, se přišel pan doktor před odchodem domů po službě rozloučit. Byl nadšený. Laboratorní výsledky byly v pořádku, plodovky podle posledního ultrazvuku přibylo. Moje radost netrvala dlouho. Asi dvě hodiny nato mě začala bolet v pravidelných intervalech záda a pak už bylo vše rychlé. Vyšetření, vyděšený telefonát, příjezd muže, přesun na sál, tokolýza, kortikoidy, vyšetření, svolávání lékařů, pobíhání sester. V hlavě jsem měla jedinou myšlenku: „Postarejte

se o moje děti!“ Potom se zamračená obloha najednou rozjasnila a chlapečci byli na světě.

Z první návštěvy na neonatologické JIPR si toho moc nepamatuju. Strašné horko, podlamující se kolena, dlouhý rozhovor s panem primářem, ze kterého mi utkvěla v paměti jediná věta: „Hubert a Vilém, krásná jména, to už jsme tady dlouho neměli.“ A dvě malinkatá červená svraštělá tělíčka plná hadiček a obklopená přístroji. Naši chlapečči. Nevypadali jako miminka, spíš jako malí dědouškové z jině planety. Sálal z nich klid, pokoj a zvláštní moudrost. Od chvíle, co jsem je uviděla, jsem se přestala bát. Jsou to moji kluci a ti mě v tom nenechají!
JIPR se stala našim druhým domovem. Za klukama jsme s mužem chodili každý den a postupně se zapojovali do péče. Krmili, měřili teplotu, přebalovali, klokánkovali, já jsem odsávala mléko. Když bylo chlapečkům 12 dnů, přivítala mě sestřička slovy: „Maminko, budeme měnit Vilíkovi inkubátor, takže od 12 hodin budete chovat.“ Bylo to nádherné, zázračné, nabíjející, nepopsatelné. Bertíka jsem poprvé chovala hned druhý den. Když stav chlapečků nedovoloval klokánkování, seděla jsem u inkubátoru, hladila je, četla pohádky, zpívala písničky. Mravenčí ukolébavka dělala zázraky a dokáže kluky vždy zklidnit dodnes. Při odchodu jsem chlapečkům dávala úkoly a oni je poslušně plnili. Někdy měli pěkně spinkat, dýchat a papat. Jindy, když byli intubovaní, dostali přísný zákaz dýchání, aby se neprali s respirátorem. To byl pak hlavní úkol většinou papat, nebo pořádně čurat. Byly to dny plné zvláštního kouzla a radosti z každého malého-velkého pokroku. Každá strávená dávka mléka, počuraná plena, odpojení od respirátoru či snížení hladiny kyslíku znamenaly obrovský krok kupředu a naše nepopsatelné štěstí. Byly to ale také dny plné nejistoty a zvratů. Stačilo na chvilku si odskočit a vše mohlo být najednou jinak.
Chlapečci si toho prožili opravdu hodně. Jejich propouštěcí zprávy mají několik stránek. Ale zvládli to všechno úžasně statečně. Transfuze, fototerapie, intubace, infekce… Když mi lékaři říkali, že nasadili antibiotika, brala jsem to, jako by mluvili o vitamínech. Kromě „běžných komplikací“, kterým se nevyhne žádné extremně nedonošené miminko, nás čekalo jedno velmi nemilé překvapení. Dva týdny po narození se Bertíček začal oběhově zhoršovat. Na vině byla obrovská krevní sraženina v srdíčku. Bertík musel být utlumený, intubovaný, zadržoval vodu, takže byl najednou obrovský, měl v sobě současně 3 kanyly. Jeho krevní oběh fungoval jen díky tomu, že si naštěstí znovu otevřel Botallovu tepennou dučej. Lékaři nás připravovali na všechno. Dny, kdy svolávali konzilium a vraceli se po dvou hodinách celí rozpálení diskuzí, byly děsivé. Ani v literatuře nebyl popsaný návod, jak u tak malého tvorečka postupovat. Naštěstí jsme byli v těch nejlepších rukou a Bertík bojoval jako lev. Proseděla jsem u něj hodiny, hladila ho, povídala mu o tom, že se uzdraví jako ten polámaný mraveneček a pak si ho i s bráškou odvezeme domů.
Po pár týdnech se jeho stav zlepšil tak, že mohl být s Vilíkem přeložený na JIP. Konečně byli chlapečci spolu, měli inkubátory hned vedle sebe. Jejich stav byl natolik dobrý, že jsem mohla oba klokánkovat každý den, o víkendech i s mužem. Postupně jsme začali chlapečky učit sát mléko ze stříkačky. Zvládli to bravurně.

Když pak ještě víc zesíleli, zkusili jsme přikládat a kojit. Z porodnice odcházeli kluci plně kojeni a kojení nám vydrželo dodnes navzdory všem, kteří tvrdili, že nedonošené děti se nekojí!!

Po propuštění z porodnice museli ješte chlapečci na operaci tříselných kýl. Několik měsíců inhalovali kortikoidy a cvičili jsme Vojtovu metodu. To už je ale vše za námi. Kromě jedné noční návštěvy na pohotovosti kvůli zhoršenému Bertíkovu dýchání, asi dvou malých nachlazení a jedné krátké střevní příhody jsou kluci zdravější než spousta jejich vrstevníků.
Dnes jsou Bertík a Vilík veselí, zvědaví a komunikativní chlapečci. O víkendu oslavili své druhé první narozeniny. Ty korigované. Krásně a s chutí baští, rostou, vše zkoumají, chodí s oporou, velmi rádi si čtou, hrají na schovávanou, staví komíny, používají první slova (jinak brebentí svou řečí neustále už půl roku), napodobují zvířátka a hlavně se pořád smějí. Mají se navzájem moc rádi. Pomáhají si, povzbuzují se, často se spolu mazlí a nádherně se u toho smějí. Jsou nadšeni každou společností dětí i dospělých. Návštěvy u lékařů berou jako zajímavé zpestření, sestřičky a doktoři jsou tety a strejdové, pro které mají vždy úsměv a od kterých se nechají rádi pochovat.
První měsíce po narození Bertíka a Vilíka nebyly jednoduché. Poznali jsme své nejtemnější, ale i nejlepší stránky. Byla to težká zkouška nejen pro nás, ale i naše okolí. Z neznámých se stali přátelé, z přátel se stali známí. Zejména v prvních dnech mi často docházely síly. Hlavou se honily myšlenky “co by, kdyby”. Nemohla jsem to ale vzdát. Chlapečci mě potřebovali. Potřebovali moje mléko, moje pohlazení, můj úsměv, moji víru ve štastný konec. Přišla i otázka: “Proč my?” Ale okamžitě jsem si na ni odpověděla: “Protože my to zvládnem!!” Co mi v tom období dodávalo sílu a energii, byla obrovská víra v naše chlapečky, že to nevzdají, absolutní důvěra v péči lékařů a sester a taky nádherná podpora kamarádek, které si prošly podobnou zkušeností.
Pokud právě prožíváte těžké období plné nejistoty, přeji Vám, ať ho zvládnete se stejnou vůlí, silou a bojovností, jakou nám předvedli naši chlapečci. Ať Vám přeje zdraví i štěstí tak, jako přálo nám. Ať máte kolem sebe tolik lásky, jako jsme měli my. Ať potkáte aspoň tolik krásných lidí, jako jsme potkali my. Ať si brzy můžete říct: „STÁLO TO ZA TO!!“
PODĚKOVÁNÍ
Za to, že můžu dnes psát příběh se štastným koncem, vděčíme především kolektivu pracovníků neonatologické JIPR porodnice U Apolináře. Jim patří náš obrovský dík a obdiv! Je úžasné, s jakou profesionalitou, nasazením, zkušeností, empatií, láskou a radostí se všichni citlivě starají nejen o svěřené děti, ale i o nás, jejich rodiče. Celé to náročné období, kdy naši chlapečci balancovali na opravdu tenkém ledě života, nám pomáhalo překonat vědomí, že jsou v těch nejlepších rukou, do kterých se mohli dostat. DĚKUJEME!!
Vilík, Bertík, Eva a Tomáš Ratajovi
.
.
Fotografovala Gabriela Kutalová.
Zdenek Gazda3.10.2012 - 14:05

Drzim Vam palce strejda Zdenek New York

Amelie31.8.2012 - 01:26

Jsou nádherní. Držím palce do dalšího života.

Alena28.8.2012 - 14:28

Hubi a Vily, kluci bojovní, znám Vás od narození..vy dva jste zlatíčka a Vaši rodiče na Vás můžou být pyšní, posílám Vám milion zdravých pus.
rentgenová teta

Pavlík

Pavlík je třináctiletý kluk s kombinovaným postižením. Rozhodně to nemá nikterak v žvotě lehké a při tom je to velký optimista a každodenním cvičením bojuje se vším, co se  mu staví do cesty.

Pavlík s kamarádem Vítkem.

.

.

Jeho maminka nám napsala:

Jsem maminkou Pavlíka, kluka s kombinovaným postižením. Když se Pavlík narodil, lékaři hned věděli, že

něco není v pořádku a brzy po náročném klešťovém porodu jsme absolvovali genetické vyšetření, kde byla zjištěna chromozomální aberace, parciální trizomie 12 a 15 chromozomu. Je to velice vzácná vada, která vzniká při početí. Na dotaz, co to pro nás a hlavně pro něj znamená, nám bylo řečeno, že pravděpodobně nikdy nebude chodit, sedět, mluvit a ani

svět kolem sebe nijak podstatně vnímat. Nechceme ho dát do ústavu a pořídit si jiné, zdravé miminko?

Protože u Pavlíka byla zjištěna trupová a kořenová hypotonie, byly nám doporučeny cviky podle Vojtovy metody . Po necelých čtyřech týdnech jsme byli propuštěni z nemocnice. S Pavlíkem jsem začala pravidelně několikrát denně cvičit podle Vojty. Do roka byl hodně neklidný, téměř v noci nespal, ale jinak se moc nepohyboval, přes veškerou mou snahu se v devíti měsících stále ještě neobrátil sám na bříško.

Kolem prvního roku nastal zlom a cvičení začalo přinášet první výsledky. Pavlíkovi se zpevnily trochu jeho hypotonické svaly a začal se převracet, kolem druhého roku si sám sedl a krátce po třetím roce udělal první krůček. Po roce pravidelné rehabilitace v domácím i lázeňském prostředí se pak rozchodil tak, že nyní se navzdory prognóze lékařů pohybuje sám. Neujde sice daleko, na delší trasy potřebuje vozík, ale chodí.

Je to těžký hypotonik, takže je potřeba jeho svaly neustále udržovat každodenním cvičením. Jezdíme několikrát ročně na rehabilitační pobyty a do lázní, kde se jeho zdravotní stav vždy malinko zlepší. Také jsem mu pořídila speciální tříkolku, na které moc rád jezdí a zároveň tak posiluje svaly nohou. Když bylo Pavlíkovi pět let, jeho otec tragicky zahynul.

V sedmi letech začal Pavlík navštěvovat speciální školu, kam ho každý den vozím. Dnes je mu 13, a i když nemluví, mluvenému slovu rozumí a umí se dorozumět pomocí komunikátoru a komunikační tabulky, které mu průběžně připravuji z fotek, obrázků a speciálního programu na počítači. Také sám aktivně „pracuje“ na počítači, zvládá výukové programy na abecedu a barvy, navzdory špatné jemné motorice se naučil používat normální počítačovou „myš“.

Také jezdíme na hippoterapii a do bazénu. Tyto všechny aktivity přispívají k tomu, že se může sám aktivně hýbat, a i když teď hodně vyrostl a jeho levá noha se vlivem dospívání hodně stáčí doprava, stále chodí sám a bez opory, ačkoliv mi lékaři nedávali v tomto směru žádnou naději. Ale tento stav je třeba neustále udržovat pravidelným každodenním cvičením a několikrát do roka intenzívní rehabilitací. Vždy, když je nemocný a vlivem horečky a nevolnosti není možné s ním cvičit, je to hodně poznat.

Pavlík je i přes svůj velký handicap velice šťastné a spokojené dítě a umí si každý den života pořádně užít. Svou radostí se života dává sílu i mně vidět svět jeho očima a díky tomu se věci, které se jeví těžkými, stávají najednou malými zázraky.

.
.
Fotografie pořídila Erika Matějková.


Vítek

Vítek je třináctiletý kluk s nejenom mentálním postižením. Kluk, který nemá život vůbec lehký, ale který si ho přes všechno umí „užít“.

Vítek se svým kamarádem Pavlíkem, o kterém se dozvíte v našem dalším příběhu.
.
.
Jeho maminka nám napsala:

Jsem maminkou třináctiletého Vítka a náš příběh je jedním z mnoha a podle mě vlastně není ničím výjimečný.
Vítek se narodil z lásky, dvěma „zdravým“ lidem jen nevysvětlitelným dílem přírody
s genetickou vadou a nálepkou mentálně postiženého doživotního „ležáka“. Zní to strašidelně?
Možná, v první chvíli! Ale držíte ten malý uzlíček v náručí a vidíte to nejkrásnější miminko na světě. Když jsem o 6 let později rodila znovu a dali mi do rukou dceru Julinku s tím, že je v pořádku, dívala jsem se na ně nechápavě. Já mám přece obě děti „v pořádku“ !
Jsme rodina, máme se rádi, staráme se o sebe, jen jedno z našich dětí se tak nějak trošku vymyká okolním představám „normálnosti“. Ne však pro mě, v mých očích je můj syn naprosto správný právě takový, jaký je. Je to milý, veselý kluk, jen přes svou výšku-váhu-věk zůstává batoletem.
Když mu není do smíchu, obejme mámu, když něco nechápe, rozpláče se, a když ho něco potěší, tak se usměje.
Neumím vyjmenovávat, co máme za potíže, s čím se pereme, jak je problematický život na vozíčku.
Dávno jsem se to naučila nevnímat jako „těžkosti“. Dělám jen to, co dělají všechny milující mámy na světě. Starám se o své bezbranné dítě… V míře, v jaké to potřebuje. Vím, že nikdy nebude chodit, že mně nikdy neřekne mami, že nebude dělat tisíce věcí, které zdravé děti dokáží s naprostou samozřejmostí. Přesto jsem šťastná, že JE. Vítek je velkým darem od života, naučil mě pokoře, trpělivosti a nadhledu k malichernostem. Je v něm čistá, nezkažená, křehká duše a žádný
den s ním není ztracený. Není

rozdíl mezi tím, jak se bojím o Vítka nebo tím, jak se bojím o Julinku. Obě děti potřebují moji péči, zázemí, lásku … Obě jsou šikovné, krásné a jedinečné, jen každé jiným způsobem.

Často slýchám větu: „Tohle se stát mně, tak to nepřežiju.“ Já říkám: „Přežijete, každý máme od osudu naloženo přesně tolik, kolik uneseme a každé ráno to slunce na oblohu vyjde, ať pláčeme, nebo se smějeme. A mé

rodině prostě víc sluší úsměv.“

.
.
Fotografie pořídila Erika Matějková.


Amelie6.8.2012 - 01:03

Nádherně napsáno. Klobouk dolů.

Siťa (PST Designs)3.8.2012 - 20:25

úžasný příběh

Petřík

Petřík je půlroční chlapeček, který se narodil ve 26+3tt s porodní váhou 880g. A i když začátek života neměl vůbec lehký, je to šikovný kluk a pořádný bojovník.

.
.

Jeho maminka nám napsala:

Miminko jsme teď v brzké době neplánovali, i přesto jsem nečekaně otěhotněla. Měla jsem ohromnou radost a chtěla jsem to vykřičet do světa, ale dokud jsem neměla v ruce těhotenský průkaz, věděli to jen ti opravdu nejbližší.
Když jsem poprvé uviděla na ultrazvuku

ten malinký zázrak, měla jsem slzy v očích a tak neskutečnou radost, že budu máma. Na každou prohlídku jsem se těšila jako malé dítko na hračku. Od začátku bylo mé těhotenství bezproblémové, jen ranní nevolnosti, ale nic neobvyklého…

Každý týden jsem pročítala, co se s miminkem v bříšku děje, co se zrovna vyvíjí a tak to šlo týden co týden. Když se blížila genetika ve 20.tt, byla jsem trochu nervózní, zda je miminko v pořádku a zdravé. Hrozně jsme si přáli chlapečka, a tak nás velmi potěšilo, že to bude kluk a zcela zdravý. Už jsem se nemohla dočkat, až se v lednu konečně narodí a já ho budu moci pohladit a pomuchlovat.
Nikdy mě ale nenapadlo, že to bude tak brzy … O předčasných porodech jsem občas něco přečetla a měla v očích slzy, čím vším si ti drobečkové musí už od narození projít. Když jsem byla 26+2, začalo mi velice často tvrdnout bříško, byla to až protivná bolest a pro mě neobvyklá. Byl víkend, tak jsem usoudila, že hned v pondělí si dojdu k Mudr, kdyby bylo něco v nepořádku, ať něco nezanedbám.
Přítel odjížděl pracovně do ciziny a já měla jít zrovna v to pondělí i na těhotenskou cukrovku, a tak jsem to spojila s návštěvou u paní doktorky. Přítel brzy ráno odjel. Moje doktorka tam pondělky nebývá, tak mě sestra ihned poslala vedle k jinému doktorovi. Když mě prohlédl, řekl mi, že mám zánět a že půjdu do nemocnice na udržování.
Kdybych já hloupá šla ihned na tu gyndu a neřešila to, že musím zpět na cukr, asi by malej v bříšku vydržel déle, ale to už se nedozvím…
Ihned jsem tedy zavolala příteli, že jdu do nemocnice na udržování, přítel už byl za hranicemi, a tak jsem se jen modlila, kdy za mnou dorazí. Když jsem dorazila kolem oběda na gynekologii, paní doktorka mě prohlédla a řekla, že má malý asi tak 1 kg, a tudíž mě musí poslat do Českých Budějovic, aby měl malý šanci na přežití, že bohužel nejsou vybaveni na tak moc předčasně narozená miminka. Vše se ve mně sevřelo a stále jsem si opakovala: Proč? Proč když vše probíhalo tak v pořádku, celé moje těhotenství…Užívala jsem si, jak mi začalo růst bříško,užívala jsem si, když mě malý poprvé kopl a já čekala s radostí na další pohyby mého drobečka. Mezitím, co jsem si stále opakovala, že vše bude dobré, dorazil přítel a sedl jsi ke mně a opakoval mi, že vše bude dobré, že to zvládneme a malý bude zdravý.
Byla jsem šťastná, že tam mám oporu a ne jednu, byly hned dvě, přijela ihned i moje mamka. Za nedlouho pro mě přijela sanitka. Přehodili si mě na vozík i se všemi těmi kapačkami a jelo se rychle do ČB. Cesta sanitkou byla díky milé sestře v sanitce docela rychlá, ale stále se mi honilo hlavou, co bude dál. Když v sanitce řekli, že jedeme rovnou na porodní sál, dostala jsem strach. Vždyť je tak strašně malý… Honily se mi hlavou myšlenky, zda to malý zvládne a bude zdravý, když se narodí takhle brzo?
Když jsme dorazili na místo, už nás čekali, ihned jsem musela vyplnit různé papíry a rychle na ultrazvuk a sono, podstoupit různé bolestivé prohlídky, jak už jsem otevřená atp. Byla jsem stále na 2 prsty, tak mi nechali

kapačku na udržení a dali mě na pokoj. Dostala jsem pásy a sledovali se ozvy,  jak na tom malý je. Nesměla jsem se zvednout ani na minutu z postele a byla jsem hlavou dolů na posteli kvůli udržování, to bylo pondělí 31. 10. 2011 a já čekala, co bude dál…

Noc byla hrozná, vůbec jsem nemohla spát, sestry mě chodily kontrolovat a dávaly mi pásy kvůli ozvám. Druhý den ráno kolem 8 až 9 jsem šla na sono. Dr. mi řekl, že jsem stále otevřená a zánětem je zasažen i plod, tudíž porod je nutný. Odvedli mě na pokoj, abych zavolala rodině a tatínkovi, pokud bude chtít, může být u porodu. Zatímco mě připravovali k porodu, přítel nabral mojí maminku a jeli za mnou do nemocnice. Sestřička mi dala klystýr a sundala mi kapačku, aby se rozjel porod. Mezitím dorazily kontrakce po 5 minutách. Odvedli mě do sprchy a ze sprch rovnou na porodní sál, kde se čekalo, kdy začne samotný porod. Asi hodinu jsem ležela na porodním sále, kde se připravilo vše potřebné pro předčasně narozeného mrňouska.
Mezitím dorazil přítel s mojí mámou. Doktor se jich ptal, zda chtějí oba k porodu a oba souhlasili. Kontrakce se stupňovaly, sestra pravidelně chodila kontrolovat ozvy. Když už jsem měla kontrakce po 3 minutách, řekla jsem to sestře a ta mi řekla, že až mi praskne voda, ať na ně ihned zavolám. Během pár minut se tak stalo. Doktorka, která mě měla rodit, to ani nestihla, malý byl během 5 minut venku.
1. 11. 2011 v 11:43 se narodilo moje největší štěstí…
Byl tak krásný, ale tak maličký, zahlídla jsem ho v inkubátoru, když ho převáželi na JIP na NEONATOLOGII. Po 2 hodinách mě převezli na pokoj. Přítel s mamkou se mohli na malého jít podívat. Když přišli, viděla jsem svého Petříka na fotce, byl tak malinkatý, okolo samé hadičky a ta plínka, ve které nebyl skoro ani vidět.Večer jsem se mohla jít poprvé podívat na Petříka… Když jsem ho uviděla v inkubátoru, začala jsem plakat. Tak maličký a už musí bojovat o život. Zeptala jsem se, kolik váží, sestřička nahlédla do papírů a sdělila mi 880 gramů a 35 cm, poté, že je stabilizovaný a snažil se sám dýchat, tak měl jen nostrilky, které mu s dýcháním pomáhaly.
Chodila jsem za ním každý den, několikrát denně a první mlíčko… Přítel za námi po práci jezdil každý den a chodili jsme se podívat na malého. Po pár dnech jsem si ho mohla poprvé pohladit, byl tak křehký, ale byl to tak krásný pocit konečně si pohladit své děťátko…Asi tak po týdnu jsem poprvé klokanila, Petříkova váha klesla na 720 gramů a já ho poprvé měla u sebe na prsou a cítila to maličké stvořeníčko. Pokaždé jsem měla slzy v očích.
Asi tak po měsíci začali malému sundávat na půl hodiny nostrilky a zkoušeli, zda zvládne dýchat sám. Někdy zvládl pár minut, někdy i víc, ale byli jsme jak na houpačce, jednou to šlo a podruhé měl nízké saturace a musel zpět na nostrilky. Klokanila jsem každý den a po týdnu jsem nastoupila za malým na NEO, i když ho nebudu mít na pokoji, chci mu být nablízku. Nosila jsem mu mlíčko a chodila klokanit dvakrát denně.
Když po asi tak 6 týdnech zvládl být bez nostrilek, tak ho z JIP převezli na MEDIAL, kde jsou děti, které jdou pak k maminkám na pokoj. Když ho tam převáželi, vážil kolem 1100 gramů. Jak jsem měla radost, že se blíží konečně den, kdy mi ho dají, tak bohužel nastala komplikace, Petřík měl zase pauzy v dýchání a opět jsme shora spadli dolů, byla jsem klokanit a doufala, že to aspoň trochu pomůže, ale pauza se dostavila i u mě. Není nic horšího, než když vidí máma své dítě v takovéhle situaci a NEMŮŽE mu nijak pomoci, kolikrát jsem si říkala, že kdyby to šlo, bojuju za něj, dýchám za něj, ale bohužel…Asi 3 dny po převozu na MEDIAL se to zlepšilo, občas tam zazlobil sestřičky, ale konečně 14. 12. jsem ho dostala na pokoj, drobečka mého, vážil 1260 gramů a já se musela naučit ho přebalovat, omývat a to i přesto, že byl tak maličký.
Na pokoji jsem ho měla několik dní jen přes den a pak už i přes noc. Zvládali jsme to dobře, občas mi tam zapípal, že mu klesla saturace, ale vše jsme jinak zvládali na jedničku. Protože měl Petřík dvě tříselné kýly, musel ještě podstoupit 2 operace, a tak jsme byli zpět na Medialce po operaci, protože jsme se vrátili zpět na 31 % kyslíku a to už jsme měli jen 23 %. Takhle to trvalo asi týden, zlobil zase s dýcháním a já se modlila, ať už je vše zase dobré a dají mi ho zpět na pokoj, po 3 týdnech šel na druhou operaci a to už snášel mnohem lépe a asi za 3 dny mi ho dali už na pokoj. Začali jsme zkoušet flaštičku, protože jsem o mléko přišla, ale flaštička mu šla krásně, po pár dnech jsme baštili i 60 a to bylo co říct na takového drobečka. Zase jsme měli kyslík 23 %, ale po pár dnech nám ho konečně vypnuli a za pár dní jsme byli na postýlce. Tak strašně mě to hřálo u srdce, že konečně je ten můj bojovník na postýlce! 30. 1. 2011 jsme šli konečně domů po dlouhých 3 měsících, kdy člověk neví, jak to vše dopadne. Konečně nás propustili s váhou 1,98 kg a 45 cm. Dnes váží 5,5 kg a měří 60 cm a je nám 6 měsíců, korigovaně 3 měsíce. Dohání vše, co má. Povídá, skoro už sám drží hlavinku a já jsem ta nejhrdější maminka na světě, protože mám doma ten největší zázrak na světě! Tímto příběhem chci podpořit všechny maminky, které si tímto procházejí a držíme pěstičky, protože sice je to běh na dlouhou trať, ale vyplatí se to vše vydržet a zvládnout, protože vidět pak toho bojovníčka se smát a růst je to nejkrásnější, co může být! A nic na světě nestačí k tomu velkému poděkování za záchranu života našeho Petříka. Tímto děkuji všem neonatologům a sestřičkám v Českých Budějovicích.
.
.
Fotografie pořídila Michaela Pavlíková.


Fotky z porodnice jsou z rodinného archivu.

Magnetka5.8.2012 - 07:06

Jsi náš velký zázrak, bojovník a miláček. Hodně zdravíčka a štěstíčka přeje babička.

Amelie31.7.2012 - 00:11

Hodně zdraví a lásky, mrňousku.

F a c e b o o k