• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Justýnka

- skoro čtyřletá malá slečna s epilepsií a středně těžkou MR. Moc hezky o Justýnce píše jak její maminka, tak paní fotografka, co jí fotila. A oni mají vše z „první ruky“.

Maminka napsala:

Když jsem čekala Justýnku, těhotenství jsem si náramně užívala a těšila jsem se hrozně moc na miminko a ještě když mi ve 20tt řekli, že to bude holčička, tak moje radost byla dvojnásobná. Ponořila jsem se do příprav na vytouženou holčičku… Všechno probíhalo, jak má, a celé těhotenství bylo bezproblémové až na malinko vyšší tlak ke konci. Malá se narodila 40+4tt, porod byl hodně dlouhý a nakonec museli malou vytahovat vexem…
Ale i tak byla zdravá jako řípa s krásnými mírami 3640g,50cm a krom bouličky na hlavičce byla v pořádku score 10-10-10. Nebyla ani přidušená, ani kříšená a byla krásná:-)Moc jsem si to užívala, i když jsem byla po porodu vyřízená a malou jsem si hned vzala k sobě na pokoj a byly jsme spolu.
Justýnka byla trošinku více uplakané miminko, ale přikládala jsem to horšímu porodu a kolikám… V noci spala hezky hned od začátku, jen kojení nám moc nešlo a ve 4 měsících jsme kojit přestaly, protože malá byla hladová a pak už odmítala kojení a chtěla jen mléko z lahve… Ať už jsem kojila, nebo ji krmila z lahve, neustále nám zvracela natrávené mléko, převlékali jsme i 10x za den…
Vyzkoušeli jsme různá mléka na trhu, ale zvracení bylo pořád hrozné, říkali jsme to dětské Dr., že máme strach z alergie na mléko, ale pokaždé nás zpražila slovy: „To by vám nepřibývala na váze,“ a bylo to… Mlíko tímto způsobem ublinkávala do cca 15 měsíců, pak už méně, ale musím napsat, že donedávna (než jsme mléko vysadili a nahradili jiným) se jí navalovalo po jogurtech a jako by se jí vracely…
Malá byla od začátku hodně šikovné miminko, koníky pásla už v porodnici, přetáčela se ve 4 měsících, seděla v půl roce, lezla v 7 a stoupala už v 8 měsících… Kolem toho 8. měsíce už začala i rozvazovat (tik,tak,táta,máma) v 10 měsících už v pohodě obcházela nábytek. Byla moc hodná, vyžadovala teda pořád pozornost, ale byla super…
V 11 měsících jsme u ní zaznamenali cosi, jako „záchvat“: najednou se jakoby zarazila, začala polykat a měla vykulené oči.. Vše trvalo tak 20 sekund. Prvně jsme nechápali, co to může být, ale když to bylo i třeba 5x za den, jeli jsme do Brněnské dětské nemocnice.
Vyšetřili malou prvně na interním oddělení, srdce, plíce, EKG ,ORL atd…, vše dopadlo dobře a šli jsme domů, týden byl klid, ale poté se záchvaty opakovaly, tak jsme jeli znovu, ale tentokrát nás hospitalizovali na neurologii s podezřením na epilepsii.
Snažili se na EEG videu záchvat natočit, ale malá pokaždé, když jsme dojeli do nemocnice, tak jako zázrakem byla bez záchvatu… EEG bylo čisté a nic tam nenašli… Udělali nám ještě CT a to bylo také v pořádku, tak nás objednali na MRi, ale až za 3 měsíce na únor, záchvaty byly pořád, ale řekli nám, že to prostě musíme vydržet do MRi, že tam se jistě něco objeví. Malá šla pořád vývojem dopředu a ve 12 měsících začala samostatně chodit… Na Silvestra jí byl rok a to udělala svoje úplne první samostatné krůčky. Pořád krásně žvatlala a byla moc šikovná… Ve 13 měsících začala sama chodit po schodech, nahoru i dolů a co nás zaráželo a do teď zaráží – nikdy nepadala… Neznáme, co jsou to boule nebo odřeniny…
Ve 14 měsících jsme tedy jeli k další hospitalizaci tentokrát na MRi… Doktorka nám nevěřila, že malá samostatně chodí, právě uklízečka vytřela podlahu a byla mokrá, neuroložka jí postavila při vyšetření na zem (jen v plence), aby ty svoje krůčky předvedla, malá se rozběhla a samo že spadla, na mokré zemi jí to bosýma nožkama uklouzlo a neuroložka na nás „vždyť říkám, že jistě nechodí“:-)A odešla.
Tak jsem malé obula botičky a šly jsme na chodbu… Malá tam běhala jako splašená, lítala za dětmi a moc se jí tam líbilo (je od malička hrozně společenská). No a měli jsme štestí, že šla kolem neuroložka, co malou vyšetřovala, a kroutila hlavou jak to, že malá tak hezky chodí a běhá a že to teda v zápise změní, to jen tak na přiblížení dětské neurologie v Brně:-)
No druhý den nám udělali MRi, odpoledne byly výsledky a vše bylo v pořádku, ve zprávě stálo pouze: lehká difusní atrofie, ale k tomu nám nikdo nic neřekl a řekli, že je to v pořádku, že tam nic není… Ptali se nás, zda chceme nasadit léky naslepo na epilepsii, to jsme samozřejmě odmítli, a tak nás poslali domů…
Malá šla pořád vývojem dopředu, ale už to nebylo tak hrrr, chodila, žvatlala, byla hodná spokojená a my z ní měli radost.. Záchvaty se opakovaly, ale frekvence byla 1 za měsíc. Pořád jsme (teť už sami) pátrali, co to může být… Chodili jsme na pravidelné neurologické prohlídky, ale MRi za rok jsme odmítli, nechtěli jsme znovu malou podrobovat narkóze..
Kolem 2 roku jsme si říkali jak to,že pořád nemluví,vrstevníci už mluvili ve větách a malá pořád jen ty svoje máma,táta,ham,hají a tak ,nějaké slovo vždy přidala ,ale časem se u ní vytratilo, říkali jsme si, že možná bude mluvit později, jinak byla šikovná, ale neukazovala,ani zvířátka v knížce a nic,ona věděla, kde to zvířátko je, podívala se na něj,ale neukázala ho…jinak se nám nezdála nijak odlišená od vrstevníků, byla společenská, jezdili jsme na výlety, na dovolené a malá byla moc spokojená, pořád měla jiné podněty a to měla a má doteď hrozně moc ráda…
Po druhém roce, ale začala s nějakými stereotypiemi, přehýbala knížky přes hranu stolu a neustále s sebou všude nosila knížku , kterou si teda u toho přehýbání přes hranu prohlížela, dělala to ale jen, když se nudila a momentálně se jí nikdo nevěnoval..klidně se nechala i vyrušit a moc ráda si hrála a hraje s námi a ráda tu knížku i prohlížela s naším komentářem a i sama moc ráda prohlíží, miluje hudbu a když jí zpívám, to je unešená a hned sedá na klín, miluje dětské hříčky, paci paci, kolo,kolo a tak, dokonce i nějaké uměla kolem toho 2 roku napodobovat paci paci a tak, pak ty staré zapomněla a teď zase umí jiné, na rozloučenou nikdy nemávala, možná tak 2x ,ale když jsem jí řekla jdeme pápá, tak se mohla umávat…
Pořád nám nosila nějaké předměty a chtěla vědět, co to je, neukazovala, ale nosila, abychom se podívali… sama se nekrmila a pokaždé, když jsem jí dala lžíci do ruky tak to 2x zkusila a lžičku mi vrátila do ruky, jako že mám krmit já a bylo to… natahuje ruku, když něco chce třeba na lince nebo jí něco někam zapadne, ale prstík nepoužívá…
Záchvaty vzteku má, ale myslím že v mezích normy ve srovnáním s vrstevníky… ve 2,5 letech se naučila navlíkat kolečka na trn a stavět kostky na sebe a moc jí to baví, bývala by to uměla i dříve, ale nejevila o to zájem, tak nás ani nenapadlo jí do toho tlačit, naučila se to během jednoho dne, jako všechno, ale musí chtít, jak nechce, nic s ní nehne… Nekreslí, ale když jí donutím a řeknu písi, písi tak je schopná chviličku čárat po papíru a máme doma i nějaká“ díla“:-)
Od dvou let miluje krtečka na DVD,všechny díly s krtkem a jeho kamarády,vydrží u toho i v kuse 2 hodiny a je moc ráda, když jí to komentuji, co tam dělají, má doma všechny plyšové kamarády, večer s nimi usíná a celý den nosí buď myšku nebo žabku(padnou hezky do ruky), zajíc je do ruky moc velký a krtek taky:-)…
Má hrozně ráda příbuzné,ale nevadí jí ani cizí lidi, klidně ve dvou letech ukazovala paní na ulici knížku:-) Jeden čas se nám zdála hodně hyperaktivní,ale teď už je to ok.
Když se blížili její 3. narozeniny, tak pořád nemluvila, jen žvatlala a taky přidala takové pazvuky a hýkání jak oslík, neukazovala, ale začala nás vodit k věcem, které chce, a vodí pořád a hlavně snad 100x za den, protože pořád něco chce. Je usměvavá, ale občas se vztekne, myslím, že rozumí, nevím jestli úplne jako vrstevníci, ale určitě dost, na všechny pokyny doma normálně reaguje i na zákazy, příkazy, na jméno, a oční kontakt má v pořádku…
Náhodně jsem narazila na netu na domácí test z

krve na potravinové alergie(Food detective) na test byly výborné ohlasy a tak jsme jeden zakoupili domů a malé ho udělali, okamžitě se zbarvila alergie na mléko, lepek, tvrdou pšenici, oves a para ořechy. Nevěřili jsme vlastním očím, přítel se málem zhroutil, protože on říkal že Justýnka má určitě alergii na mléko, jednou se prý učili ještě ve škole v biologii o nějakém případu, kdy dítě mělo alergii na mléko a lepek a poznalo se to pozdě a dítě bylo opožděné, prý mu to tak nějak utkvělo v hlavě…
Okamžitě po provedení online canadian pharmacy testu jsme volali dětské alergoložce v Brně, která nás teda asi za 14 dní vzala, hned po udělání testu jsme malé nasadili dietu podle Bobina blogu, kde jsme se dočetli všechno důležité a taky jaké to může mít následky autismus a spol, hned asi za 3 dny se nám malá zdála lepší začala lépe v noci spát(před tím se dost budila)a začala více komunikovat a jako by rozvazovat…. šli jsme k alergoložce a zmínili jsme se jí o testu, hrozně nás seřvala, co to kupujeme za testy a test z krve nám nechtěla vůbec udělat… nakonec teda že jí krev odebere a testy udělá a výsledek, že nám pošle poštou, ale že v žádném případě nemáme v dietě pokračovat a máme jí normálně všechno dávat a zabouchla za námi dveře, byla hrozně zlá a arogantní, musela jsem se jí dívat přímo do očí, když mi nadávala a malá se mi sápala na klín, tak řekla příteli ta jí odvede ven, že jí musím poslouchat,hrozná zkušenost..tak jsme čekali a každý den prohledávali schránku:-)
Výsledek přišel asi za 14 dní a podržte se, byl negativní na nic se alergie nepotvrdila… bylo nám to moc divné, ale už jsme neměli sílu jít jinam a výsledkům moc nevěříme, také mi nikdo zatím nedokáže vysvětlit, jestli ty výsledky mohly být ovlivněné tou 14 denní dietou mezi domácím testem a testem na alergo… Teď jsme se na doporučení lidiček objednala k jiné alergoložce a testy podstoupíme znovu… poté co se alergie nepotvrdila jsme začali znovu dávat mléko a lepek i když teda s těžkým srdcem…
Na Silvestra 2009 oslavila 3 narozeniny, neukazuje, je společenská, změny jí nevadí, na jméno slyší, má nás moc ráda, denně to dokazuje mazlením… když jí bylo 2,5 roku, byli jsme v Chorvatsku vlastním autem a moc jsme si to užili, byla suprová a moře si tak moc oblíbila, že nechtěla ven z vody:-)Teda skoro nemluví, ale dokáže se domluvit s přehledem jinak, očima a tím, že nás k věcem dovede… miluje společnou hru s míčem, posílání autíčka, blbinky a pořád chodí a chce další a další, pořídli jsme jí psa a jsou to největší kamarádi, hází mu míček, krmí ho sušenkami, děti ji zajímají, jen se neumí pořádně zapojit, myslím že je na štíru s napodobivou hrou, neumí třeba přikrýt panenku, povozit kočárek a tak…
Od 3 do 4 let jsme navštívili zase několik lékařů,aby nám konečně objasnili co tedy Justýnce je…
Ihned po 3 roce jsme navštívili paní psycholožku v Brně která Justýnku podrobně sledovala a poté došla k názoru,že je Justýnka autista,sice se slabšími rysy,ale je…tohle tvrzené se nám samozřejmě moc nezdálo,ale její názor respektujeme,ona asi Justýnka v té době opravdu tak vypadala a chovala se…
Na její doporučení jsme kontaktovali SPC(speciálně pedagogické centrum) v Blansku,kam už něco přes rok chodíme a jsme tam moc spokojení,Justýnku tam vytáhli z toho nejhoršího a naučili ji tam „pracovat“ u stolečku a od té doby se hodně hnula směrem kupředu…
O září 2010 začala Justýnka navštěvovat speciální školku Barvičku v Brně kam jí 2x za týden vozíme…se školkou jsme také velice spokojení ,jsou tam super a Justýnka tam chodí hrozně ráda a škola jí velice pomáhá,má tam 1x do týdne logopedickou péči a pod vedením paní logopedky,jsme začali s obrázkovým komunikačním systémem…Justýnka dělá stále maličké krůčky kupředu z čehož se my rodiče velice radujeme…
31.12.2010 oslavila Justy svoje 4 narozeniny,je to naše šikovné sluníčko a právě teď jsme v šetření a čekáme na výsledky genetiky a metabolických vad…
doufáme,že se nepotvrdí diagnóza Rettův syndrom,na kterou nám dal podezření náš neurolog ke kterému chodíme…Toto onemocnění se dá potvrdit nebo vyvrátit právě jen genetickým vyšetřením….
Závěrem našeho příběhu bych chtěla napsat,že Justýnku milujeme taková jaká je,je to naše sluníčko a dělá nám velikou radost svými maličkými krůčky kupředu a věříme a stále doufáme,že se jednou probudíme z toho nehezkého snu nemocí,diagnóz a Justýnka nám rozkvete před očima a bude zdravá….

Fotografie pořídila paní fotografka Jana Siťa Slováčková ve svém ateliéru v Brně a napsala své dojmy z focení:

Snažím se děti s hendikepem brát takové, jaké doopravdy jsou, pro mě jsou to totiž naprosto normální děti. Každé dítě v sobě má něco, čím je krásné, vnitřně i na povrchu, něco, co se snažím najít a zachytit v tom krátkém okamžiku, kdy cvakne závěrka.

Každé focení je jiné a atmosferu dotváří nejen objekt a fotograf, ale když se fotí děti, hrají velkou roli také rodiče a jejich nálady. Mnozí rodiče bývají na focení nervozní, řvou na děti, přenášejí svůj neklid na ně a to se pak můžete rozkrájet, ale na dítěti je vidět, že prostě nebylo ve své kůži.

Focení s Justýnkou bylo naprosto perfektní. I když nějaké počáteční obavy byly, jakmile vstoupila do prostor fotokoutku, rozesmátá a beze strachu se posadila na židličku a koukla na mě, okamžitě se rozplynuly. Omotala si mě kolem prstu svou bezprostředností a šikovností. Spolupráce s ní a také (a možná hlavně) jejími rodiči byla přímo ukázková, mnohé maminky by se měly od paní Lucie a jejího manžela učit, jak se komunikuje s dítětem. Lucie přesně věděla, kdy může malé Justýnce trochu povolit, kdy je naopak potřeba ji zmírnit, uklidnit. Z mého pohledu našla přímou cestu k jejímu vědomí i jejímu srdíčku, však taky Justýnka na mamince doslova visí pohledem a je vidět, že se taky, jak jen je v jejích silách snaží svou maminku potěšit. Neznám Justýnku déle než pár minut, ale myslím, že to, že je taková, jaká je – tedy báječná – je velkou zásluhou každodenní snahy a práce jejích rodičů.

Našli jsme takové pozice, ve kterých nám Justýnka vydržela, zjistili jsme, že ráda sedí a je v tom sedu klidná, jakmile jsme ji postavili do prostoru, tak frnk a zmizela:-)Taky jsme vychytali, že Justýnka má ráda něco v ručičce, když to může svírat a žmoulat, takže jsme s rodiči obratně hledali něco, co by vždy mohla držet.

Pokud hledám nějaké rozdíly mezi Justýnkou a jinými foceními… moc jich nenacházím – ale zajímavá byla třeba Justýnčina reakce na bublifuk, většinou to děti rozdovádí, začnou se po bublinách ohánět a snaží se je co nejdříve zničit, ale Justýnka seděla a okouzleně na ně hleděla.

No řekněte sami? Co víc si může fotograf přát?

Snad jen právě tak krásnou opálenou blondýnečku s uhrančivýma očima….

Justýnka totiž splňuje naprosto mou představu o modelce. Miluju tyhle typy jako z reklamy na Coca-colu. A Justýnka už nyní udává letní trendy. Moje kolegyně Martina – které mimochodem moc děkuji za pomoc – hned druhý den vytiskla jednu z fotek a nechala svou dcerku ostříhat „ala Justýnka“ :-)))

Myslím, že jsme si všichni tohle pohodové focení užili a já Justýnku a její rodiče zase moc ráda uvidím.

zp8497586rq
Martina18.6.2012 - 10:28

Krásná princezna…. moc moc zdravíme…

Mikyna30.6.2011 - 22:47

Překrásné dítě. Vypadá jako ze starých prvorepublikových fotografií, místy doslova jako anděl. Nádherná holčička.

Lenka12.6.2011 - 21:56

Fotografie si neustále prohlížím dokola, jsou překrásné. Jak psala Lucka, jsou to opravdu „perly“.

Tuška11.6.2011 - 23:25

Opravdu úžasný fotky! Jste skvělí! Justýnka, rodiče i fotografka. Super práce!
Lucka

Pedimi11.6.2011 - 07:26

Justýnka mě totálně pohltila,nedokážu slideshow vypnout,stále dokola koukám na to jaká je nádherná holčička.

Justynka a Lucka10.6.2011 - 21:09

Siťo,moc hezky jsi to o nás napsala,to si ani nezasoužíme:-)Justýnka mě taky moc překvapila jak se nechala fotit:-)A ty jsi prostě jednička a super člověk,máš cit jak pro focení tak pro děti,ty fotky jsou prostě perly a já jsem moc ráda,že jsi nás fotila zrovinka ty,moc jsem si to přála a splnilo se mi to….přeju moc,moc krásných snímků….díky,díky,díky….
Jinak moc děkuji tomuhle projektu a tobě Luci,je to opravdu super,všem doporučuji a jsem hrozně moc ráda za lidi kteří myslí na druhé a chtějí udělat radost,mě jste ji teda udělali obrovskou!!!!

Natálka

- Natálka je pět a půl roční dívenka s genetickou vadou (chybí jí kousek 13tého chromozomu). Vývojově je hodně pozadu. Chodit se naučila až ve 2,5 letech. A zatím ejště vůbec nepromluvila. Její maminka od ní ještě nikdy neslyšela to obyčejné a při tom kouzelné slovo MÁMA. Ale i přes to je Natálka

úžasným sluníčkem plným elánu a chuti do života.
Snad se podaří nasbírat dost peněz na speciální léčbu, po které by mohla Natálka začít mluvit.

Maminka Natálky nám napsala:

Natalka sa narodila s genetickou vadou,chyba jej dielik na 13 chromozome,ktory zrejme sposobil to,ze Natalka je zatial nehovoriace,plienkovane,nesamostatne 5 a pol rocne dievcatko.Mentalne na urovni max. 2r dietata.Natalka bola jeden rok sondovana,nemala sacie a prehltacie reflexi,do dnes papa kasovitu stravu.Dlho jej zapadal jazycek,preto bola vyse roka polohovana.Chodit zacala ako 2,5r,dovtedy sme chodili po lieceniach a cvicili Vojtu.Palatoschisis(rastep podnebia)ma zoperovany.Naty je drobne,utle dievcatko jej vaha je 12,5kg je to nase krasne,stastne drobatko.Sme vdacni za kazdy jej usmev,pohlad do oci,ktory si uzivame len kratsiu dobu.Pri Natalke sa nam otocili priority,zmenil zivot,ale mozeme povedat,ze je krajsi,plnsi a kazda jedna prebdena noc stala za to.

p.s.viac info ( a tam daj moj profil FB) teda ak to moze byt..
Naty a jej dg:
nevyvazena chromozomova aberacia del 13,
rastep makkeho aj tvrdeho podnebia,
nekompletny Patau syndrom,
mikrocefalus,
strabizmus,
retardacia reci,rastu

Víc informací o Natálce a jejím příběhu najdete na jejích stránkách. Tady alespoň pozvánka na benefiční koncert ve prospěch Natálky a její léčby:

1

Na Natálčinu léčbu je vyhlášena sbírka – pro Slováky – 2737245853/0200, Variabilný symbol : 0651033361. Pro platby z ostatních zemí: Názov banky : Všeobecná úverová banka, IBAN 11 0200 0000 0027 3724 5853.
Informace se dají najít i na webu Natálky.

Fotografie pořídila Martina Ružičková ve svém fotoateliéru v Bánovcích nad Bebravou (Slovensko).
A svém focení Natálky napsala:

Natálka na mňa počas fotenia urobila úžasný dojem a tak ako mnohých ľudí, s ktorými sa Naty stretáva aj mna si okamžite získala – je to hravé, veselé dievčatko, s nádherným kukučom, v očkách sa jej odrážajú pocity možno čitateľnejšie ako keby napísala slohovú prácu- zvedavosť, radosť, očakávanie, oddanosť. Nerozpráva, ale počas tých dvoch hodín, čo som s ňou strávila pri fotení ma ona a jej maminka naučili veľmi veľa- vážiť si to čo máme, tešiť sa z maličkostí, ale aj pozerať sa na deti s handikepom inak, nie so strachom, alebo s ľútosťou, ale predovšetkým s rešpektom- aj k deťom, ktoré každý deň zvádzajú svoj boj, ale aj k ich rodičom, ktorí svoj život naplno podriaďujú ich potrebám a záujmom – fotenie určite dalo viac mne ako im, takže Natálke a jej maminke Janka patrí odo mňa veľké ĎAKUJEM

zp8497586rq

Pokud nás chcete podpořit

sdílejte stránky doteku světla na sociálních sítí,

sdílejte jednotlivé příběhy, které uveřejňujeme na facebooku,

vracejte se k Vašim favoritům

 

Sdílení je pro nás důležitou součástí propagace, aby se dostalo povědomí o naší činnosti i do nejzašších koutů republiky.

 

Pokud chcete podpořit jednotlivé děti, můžete tak učinit na jejich konkrétní transparentní účty. Pokud si takový údaj rodiče přejí uveřejnit,  najdete jej na konci příběhu.

 

 

Děkujeme!

zp8497586rq

Anetka

-ještě ani ne jedenáctiměsíční holčička, narozená ve 29tt s porodní váhou 850g. Pro mě naprosto neuvěřitelná váha. Vždyť moje starší dcera byla při narození víc jak čtyřikrát (!!!) těžší a ta mladší, která mi připadala jako drobínej největší byla při narození víc jak dvakrát těžší. Přijde mi to neskutečný….
A tahle malá slečna je naprosto úžasný stvořeníčko – malej živej zázrak.

Maminka Anetky nám napsala:

Milé maminky jmenuji se Petra a jsem maminkou Anetky narozené v 29t.t. . Vážila 850g/34cm. Chtěla bych se s vámi podělit o můj příběh a boj tak malinkatého kulíška.

Velmi často vzpomínám na den 26. 6. 2010, kdy se mi téměř zhroutil celý svět před očima a nevěděla jsem co se bude dít dále. Nebála jsem se o svůj život, i když i ten byl velmi na tenkém vlásku. O můj život však nešlo. Šlo o život mé dcerušky, která za námi předčasně vykoukla vinou mého zdravotního stavu. 22.6.2010 jsem šla na pravidelnou kontrolu do poradny. S poradny jsem však vycházela rozklepaná a plná strachu ale i přesto jsem si říkala, že to nebude nic vážného. Pan doktor mě poslal na následující den do nemocnice při podezření na preeklamspii na vyšetření zjistil mi vysoký krevní tlak a vysoký obsah bílkoviny v moči. Já však jela do nemocnice už ten den večer kdy mi strašně rychle vyšplhal tlak nahoru 190/120. Vůbec jsem si nechtěla připustit, že bych tam už měla zůstat. Nevěděla jsem, že období Anetky v bříšku se strašně rychle krátí.V nemocnici mě vyšetřili tlak mi stoupl na 190/130, nasadili kapačku, ale miminko bylo v pořádku. Celé dny jsem byla připojená na kapačky na Jipce, které mi neustále dávali, pobírala asi 6 druhů prášku, po 20 minutách neustálé měření tlaku. V sobotu však nastala změna nedokázali natočit monitor ani po hodině. Poslali mě na UTZ, začala se mi odlupovat placenty a Anetce už neproudila krev pupečníkem a tam nastal verdikt ANETKA MUSÍ VEN NEBO TO NEPŘEŽIJETE VY A ANI VAŠE DCERA !!!

Psala jsem manželovi sms, že jdeme rodit. Stihl přijet, dal mi pusu a řekl mi, že to zvládneme všichni tři.

Během 30 minut mě zacevkovali a odvezli na sál, kde mi dělali císařský řez.

Při porodu jsem usínala s pocitem, že svou dceru už nikdy neucítím a ani neuvidím. Stal se však zázrak. Anetka se narodila 26. 6. 2010 v 13:45 v sobotu a vážila pouhých 850 g a měřila 34 cm.

Když si vzpomenu na tu dobu, kdy jsem se probudila na ARU zaintubovaná, osamocená, bez bříška, kolem mě samé pípací přístroje, byla jsem psychicky na dně. Když ke mě přišel poprvé manžel, nedokázala jsem ho ani pozdravit a začla jsem šíleně plakat, když mi ale ukázal fotečky naší malinkaté berušky a řekl mi, že žije, nevěřila jsem mu. Až teprve, když odešel, koukala jsem se neustále na fotečky tak strašně malinkatého miminečka, že jsem teprve začla věřit, že opravdu pár hodin po porodu moje dcera žije a já se stala MATKOU!

Bylo mi hrozně a já se bála toho, co bude dál, každou minutou se mohl stav naší malinké Anetky zhoršit a já si nechtěla připustit nic pozitivního. Teď, po čase, mě to velmi mrzí, protože Anetka bojovala už od první sekundy, kdy se narodila a svůj boj vyhrála. Bylo hrozné ležet na ARU a koukat se na vedlejší mamku, kam jí vozí chlapečka ke kojení a já svou dceru ani neviděla ;(.

Druhý den však i přesto, že jsem měla obrovské bolesti, před očima se mi černilo, jsem chtěla svou dceru vidět, abych opravdu uvěřila, že žije. Manžel mě odvezl na vozíku, připadala jsem si tak strašně nemožně. Než jsme dojeli k inkubátoru, strašně jsem se klepala, dodnes nevím proč. Můj první pohled na to maličkaté bezvládné tělíčko nebyl asi takový, jak by si každý myslel, že bu

de ale já se nedokázala radovat, ale přitom vnitřně jsem byla ta nejšťastnější maminka na celém JIPRu.

Malinká začínala na váze 770 g. Již od druhého dne nebyla zaintubovaná a dýchala si sama, jen jí přifukoval do inkubátoru kyslík. Ze začátku nechtěla moc papat. Ze žloutenkou se poprala opravdu nádherně nebyla ani na modrém světýlku . Já začla pomalinku odstříkávat ručně, ze začátku to bylo jen pár kapek, ale to Anetce zatím stačilo, poté Anetka už začla přijímat konečně mlíčko a každým dnem se ji přídával mililitr. Hmotnost šla velmi pomalu nahoru. Po 10 dnech nám dali maličkou konečně na klokánkování, bylo to tak strašně rychlé, že než jsem se vzpamatovala, už byla na mých prsou položená jak maličká žabička a já si teprve uvědomila, že jsem se opravdu stala poprvé v životě MAMINKOU.

Nezapomenu na ten okamžik nikdy, byl přenádherný a já v tu chvíli slíbila, že pro maličkou udělám cokoliv na světě, jen aby svůj život nevzdávala a bojovala. Každý den jsem za maličkou po propuštění z porodnice jezdila a vozila ji mlíčko. Doma jsem nic jiného nedělala, jen než odstříkávala a odstříkávala. Byli to krušné chvilky a já byla vyčerpaná a strašně slabá. Ale řekla jsem, že to vzdát nesmím, bojuji společně ze svou dcerou a my tento boj vyhrajeme. Anetka moje přání vyslyšela a pomalinku přibírala, vzniklé možné komplikace se s námi loučily a my doufali, že už nás žádné nepotkají. Týden před propuštěním Anetka dostala ještě krevní transůzy kvůli chudokrevnosti.

Nastal konečně den D, kdy nám bylo řečeno: můžete si konečně svou dcerku odvést domů. Bylo to 3. 9. 2010, po 70 dnech jedeme domů. Anetka vážila 2160 g a měřila 42 cm. Já byla tak strašně šťastná, ale zároveň jsem se velmi bála abych péči o tak malinké miminko zvládla, první dny byly krušné, ale bylo to vinou mé psychiky, bála jsem se, abych neudělala něco špatně, čím bych mohla ublížit Anetce, dny ubíhaly, chodili jsme po veškerých vyšetření, proběhlo pár neuvěřitelých strachů, ale nakonec jsme to všechno zvládli.

26. 12. 2010 nám bylo 6 měsíců nekorigovaně a dosáhli jsme váhy 4750 g a 56 cm. Anetka je zdravá holčička. Každý den nám opětuje své krásné úsměvy. Nebyly zjištěny zatím žádné následky její extrémní nedonošenosti. Až tedy na pár výjimek, a to jsou potíže s dýcháním a její velikostí. Prožili jsme společně její první Vánoce, které byli přenádherné.

26.3.2011 jsme oslavili nekorigovaně 9 měsíců s váhou 6800g a délkou 63cm.

26.4.2011 jsme oslavili 10 měsícu nekorigovaně s váhou 7100g a délkou 66cm, čeká nás v květnu kontrola očí kvůli dioptriim a kardiologie, už se plazíme a snažíme se lést dokonce se stavíme k nabytku.

A já začala opravdu věřit na zázraky, že se dějí. Nebýt vůle a síly Anetky bojovat o svůj život, byli bychom na Vánoce jenom dva.

Za těch 10 měsíců odteklo hodně slz strachu ale ted už věřím, že stály za to. A můj život teď věnuji jenom jednomu cíli, a to zdravé a šťastné rodině, která drží i v těžkých životních situací při sobě.

Fotografie pořídila Kateřina Dupalová.

zp8497586rq
Martina23.5.2011 - 10:27

Maminko Anetky, Váš příběh mě rozplakal, před 6 měsíci jsem si prožila podobný scénář, taktéž rodila v 29 tt (problémy s krvácením a placentou) do poslední chvíle jsem nevěřila, že budu rodit… Na svět přišla nádherná holčička váha 1340 g a 40 cm. Nyní nekorigovaně 6 měsíc s váhou 6,4 kg a 63 cm zatím vše bez problému čilé, šikovné a živé zlatíčko. Je to ten nejúžasnější a nejkrásnější pocit být matkou a nikdy už bych znovu nechtěla zažít ty dny bezmoci a beznaděje, které souviseli s dobou těsně před a po porodu a při pobytu na JIP při pohledu na ten uzlíček života v inkubátoru….
Máte nádhernou holčičku, přeji jí do života především strašně moc zdravíčka a věřím, že naše děti již ukázali, že jsou obrovské bojovnice a jejich síla je bude provázet celým jejich životem.

Siťa (PST Designs)22.5.2011 - 20:53

miluji příběhy se šťastnými konci, který je v tomto případě vlastně začátkem dlouhého a krásného života plného lásky, který Anetce velmi přeju. Katko, krásné fotky krásné rodinky s krásnou dceruškou jsi nafotila!

luslik18.5.2011 - 08:26

Příběh Anetky mě hrozně dojal. Snad proto, že naše Terezka měla přijít na svět ve stejném týdnu nebýt obrovské dávky štěstí, úsilí Dr. a její vlastní neskutečné houževnatosti s jakou se držela v bříšku. Anetka je skutečná bojovnice. Přejeme jí i s Terezkou spoustu štěst a zdraví, aby ten život za který tolik bojovala stál za to. A rodičům ze srdce přeji jen to nejlepší s tak nádhernou a šikovnou holčičkou.
Máte můj hluboký obdiv jak jste to všechno úžasně zvládli- Anetčin úspěch a to jak krásně prospívá je z velké části také zásluhou vaší láskyplné péče. Malá princezna je ale úžasným živým důkazem, že všechny ty stresy, úsilí a péče za to stáli.
Luslik

Jitka18.5.2011 - 01:30

Přidávám se ke gratulacím k svátku…Ale hlavně k takové obrovské vůli žít.
Přeji ať je vše jak má, hodneě štěstí a zdraví!
Anetka je úžasný bojovník a vy rodiče také!
jeje

Papucha17.5.2011 - 20:19

Jů, to je krásná a šikovná holčička.
A má dneska svátek, tak jí přejem jen vše dobré a samé radosti :-)

Pavla s Míšou a Anetkou :-)

dypecek17.5.2011 - 19:58

Anetka je strašně šikovná holčička plná života, obdivuji jak se se svým trpkým nákladem uděleným do začátku poprala, získala si mě ona i její rodiče, díky za krásné chvíle.

Nový partner – vizážistka Brno

Náš projekt získal nového partnera, tedy vlastně partnerku.

Je jí paní Lenka Ješonková, která nám nabídla své služby pro focení. Půjde o focení v Brně.

Sama napsala „Věnuji se líčení pro fotografii – takže zkrásnění maminek a příjemný pocit, že se o ně někdo stará, určitě si

to zaslouží. Vím, že je to jen taková doplňková služba, ale kdyby vás to zaujalo, jsem určitě k dispozici.“

Prohlédnout si její práci můžete zde.

Děkujeme za takovou nabídku a už se těším, až nabízené služby některá z maminek využije.

zp8497586rq
F a c e b o o k