• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Kristýnka a Filip

- úžasní sourozenci, oba nadaní a šikovní. Každý má jiné „trápení“, ale oba jsou neskuteční bojovníci

- patnáctiletá nádherná slečna, do které

by nikdy nikdo neřekl, co už má za sebou. Je úžasně šikovná a nadaná a já věřím, že jí čeká nádherný život přesně podle jejích představ.

- šestiletý klučina s velkým nadáním, obrovským nadšením pro vše, co ho zajímá.

Jejich maminka nám napsala:

Kristýnka se narodila v roce 1996.Při narození jí byla zjištěna těžká vývojová vada atrezie jícnu. Byla to vada neslučitelná s životem. Chyběl jí jícen. Lékaři jí zkusili operativně jícen nahradit střevem-no a povedlo se.Musí mít mixovanou, kašovitou stravu, neustálý dozor při jídle. Byl a je to neustálý boj, jícen (střevo) se ale často zužuje a jídlo jí vázne-hrozí udušení. Chodí často na dilatace, kdy jí musí jícen balonkem roztahovat. Před rokem prodělala fundoplikaci-operativně jí vytvořili manžetu na jícnu. Pomohlo to jen krátce. Od narození se snažíme co to dá, aby si udržovala svojí tělesnou váhu – je opravdu dosti náročné. Jistí jí aspoň nutridrinky, bez kterých by se neobešla. Jinak nyní bude naší Kristýnce už 15 roků, školku navštěvovat nemohla, základní školu jsme riskli a už jí zbývá poslední rok. Jinak je velmi hudebně nadaná, hraje na klavír, akordeon a bicí, navštěvuje sbor Cecilia a velmi ráda zpívá. V budoucnu by se chtěla věnovat hudbě, ale to se vše uvidí podle jejího zdravotního stavu. Lékaři nám nadávali žádnou šanci, vypadalo to kriticky, ale dnes se všichni diví, že je z ní taková velká slečna.

Cours De Pilates En Videos En Francais i ráda zpívá. V budoucnu by se chtěla věnovat hudbě, ale to se vše uvidí podle jejího zdravotního stavu. Lékaři nám nadávali žádnou šanci, vypadalo to kriticky, ale dnes se všichni diví, že je z ní taková velká slečna.

Za 9 let jsme se rozhodli, že Kristýnce pořídíme sourozence. Byla jsem na všech možných vyšetřeních. Obavy byly opravdu veliké, strach že by se vada co má Týna opakovala byl obrovský.
V roce 2005 se narodil Filípek. Při narození vada jícnu nebyla, ale zjistili mu těžkou vadu obou dolních končetin pes equinovarus. Nejprve nám řekli že nebude chodit, ale s tím jsme se nesmířili a začali tvrdě rehabilitovat. Bohužel ale operacím jsme se nevyhli. Filípek se postavil na nožky ve 3letech. Už to vypadalo, že to bude dobré, ale začaly se nám přidávat dalši a další zdravotní problémy. Glaukom, štítná žláza, dysartie, nález na nožičkách – celkově DMO. Filípek je ale velký bojovník a musím říct že se ve všech směrech velice snaží jde dopředu, po mentální stránce je nadprůměrný. Je také hudebně nadaný jako jeho sestra. Už se těší až začne chodit do ZUŠ a začné také na hrát na nějaký hudební nástroj.

Rozhodla jsem se jít do focení proto, abych ukázala že jsem i přes veškeré zdravotní problémy na své děti velice pyšná, jsou to naše sluníčka. Jsme s manželem za ně rádi a nedovedem si představit život bez nich.

Fotografovala Martina Nezdarová

zp8497586rq
Bee29.7.2011 - 09:25

Týnka je fakt neuvěřitelně krásná holka! Má v očích takové zvláštní moudro! Moc moc držím palce, ať je už jen líp a i Filípek se může věnovat tomu, co ho jen v životě napadne. Jste neuvěřitelně silní, že jste všechno krásně zvládli!!!

Lenka19.7.2011 - 00:05

Některé příběhy jsou pro mne naprosto nepředstavitelné. Muselo to být hodně těžké, ale jste velcí bojovníci. Taktéž přeji, ať se vyplní všechna přání a je už daleko lépe.

Justynka a Lucka13.7.2011 - 21:28

Nádherné fotečky a velice zajimavé příběhy,hlavně ten Kristýnčin mě zaujal,jste velcí bojovníci!!!
Kristýnka je krásná holka a moc přeji aby jí vyšel sen,věnovat se hudbě….Filípek je strašně miloučký klučina,přeji hezké léto ☼

Sárinka

- skorošestiletá slečna, která sice možná nerozumí úplně všemu, co se kolem ní děje, ale má dostatek radosti ze života, kterou umí dát najevo.

Její maminka nám napsala:

chtěla bych poděkovat za

váš projekt „Dotek světla“ a naším příběhem tento projekt podpořit. Vážím si skutečnosti, že se najdou lidé, kteří dokáží vyslechnout a udělat něco pro děti a jejich rodiny. Někdy to neumí bohužel ani ti nejbližší. Jste lidé s velkým srdcem a já děkuji, že tu jste a já mohu být aspoň malým článkem v tomto řetězci. Děkuji.

Sárinka je 5,5-letá holčička s diagnózou autismus.
Autismus je jednou z nejzávažnější poruch dětského mentálního vývoje. Jedná se o vrozenou poruchu některých mozkových funkcí. Porucha vzniká na neurobiologickém podkladě. Důsledkem poruchy je, že dítě dobře nerozumí tomu, co vidí, slyší a prožívá. Duševní vývoj dítěte je díky tomuto handicapu narušen hlavně v oblasti komunikace, sociální interakce a představivosti. Autismus je poruchou, jejíž příčinu se prozatím nepodařilo odhalit. Předpokládá se, že určitou roli zde hrají genetické faktory, různá infekční onemocnění a chemické procesy v mozku. Moderní teorie tvrdí, že autismus vzniká až při kombinaci několika těchto faktorů. Autismus je v podstatě syndrom, který se diagnostikuje na základě projevů chování. Projevuje se buď od dětství nebo v raném věku (do 36 měsíců). Porucha určitých mozkových funkcí způsobí, že dítě nedokáže správným způsobem vyhodnocovat informace (senzorické, jazykové). Lidé s autismem pak mívají výrazné potíže ve vývoji řeči, ve vztazích s lidmi a obtížně zvládají běžné sociální dovednosti.
Když se nám Sárinka narodila, říkali jsme si, že jsme si již všechny nemoci a strasti vybrali s naším synem Lukáškem. Sárinka nám dělala už od narození neskutečnou radost, byla nesmírně šikovná. První zuby již měla ve 3 měsících, naučila se sama lézt a chodit, prostě to byla naše šikulka a my měli ohromnou radost, ale ta netrvala dlouho. Ve 2,5 letech přestala používat slova, která již dříve uměla (mama, tata, Luky,….), přestala se otáčet na zavolání, měla takový pohled „skrz“. Dětská pediatrička nás uklidňovala, že do 3 let věku dítěte se nemusíme znepokojovat, že se vše může změnit. Bohužel tomu tak nebylo a začalo se kolem nás zmiňovat slovo AUTISMUS. Takové nenápadné slůvko. Něco jsme o tom zaslechli v televizi, ale pořádně jsme nevěděli, co to znamená. Všichni se na mě tenkrát dívali nějak zaraženě a sklesle a já už teď vím proč. Život s autismem není lehký. Nerozumíte svému dítěti, jeho potřebám. Sárinka se teprve před pár týdny naučila používat slovo ano, ne, dnes ještě nedokáže kývnout na souhlas nebo nesouhlas hlavou. Své potřeby vyjadřovala většinou křikem, ječením, pláčem. Nedokázala vyjádřit, zda chce napít, najíst, podat hračku, zda ji něco bolí. Čím více jsme jí nerozumněli, tím více se vztekala. Měla velké problémy se spánkem, us

ínala až k ránu.
Sárinka je ale velmi snaživá holčička a svou pílí přes obrázkovou komunikaci začala pomalu vydávat slabiky a později i celá slova. Slova spíše častěji opakuje než je používá v běžné řeči, přesto se snaží vyjádřit co potřebuje. I když ještě slov moc neumí, přesto celý den nezavře pusinku. Neustále si prozpěvuje, štěbetá a chichotá. Autistické děti těžko vyjadřují svoji lásku, Sárinka to přesto dokáže svým úsměvem, mazlením. Pro mne jako pro mámu, bylo těžké se smiřovat s určitými skutečnostmi, které nás potkali a s kterými se ještě budeme muset potýkat. Bude někdy soběstačná, bude mít děti? Někdy mi chybí pohled dítěte na svoji mámu, Sárinčen pohled je jen letmý, málokdy se podívá do očí, neumí mi říct, zda mne má ráda, nedokáže sdělit co právě dělala, nemá kamarádku, přesto si myslím, že je ve svém světě šťastná. Někdy nás do něho částečně pustí, někdy je zcela zamčeno. Je to taková bezelstná dušička, která nám i přes všechny ty strasti rozdává radost.

Fotografie pořídila Jana Siťa Slováčková.

A napsala nám o svém setkání se Sárinkou a její rodinou následující:
Při vstupu do atelieru sice trošku kňourala, ale hned přiběhla a objala mi stehno a pak mi sedla na klín. Brácha velmi uvážlivě stál opodál a čekal, až na něj přijde řada.
Neměla jsem vůbec strach, že by tahle super dvojka focení nezvládla. Sárinka se ve svém bráškovi doslova vidí, ráda po něm opakuje, je pro ni prostě
velkým vzorem. A nedivím se, je to šikovný, hošík s nádherným úsměvem a velkým pochopením pro nálady své sestřičky. Maminka a tatínek jsou skvělí lidé, s výborným přístupem a obrovským smyslem pro humor. Jsem vždy velmi ráda, když se potkám s rodinou, kde jsou takové ty vyrovnané síly,
že tam není nějaký vyložený patriarchát, nebo naopak vše v rukou maminky a tatínek se vleče. Ráda vidím tým, pár, který na sebe vzájemně slyší a doplňuje se.
Oba dospěláci byli velmi milí a svým klidným, veselým přístupem k věci ke svým ratolestem, i ve chvílích kdy, už by jiným tekly nervíky :-))) mi velmi ulehčili práci.
Prostě bylo vidět, že to nakonec všechny bavilo, užili jsme si to a byl to, doufám vzájemně, příjemně strávený čas.

Díky moc za setkání!

zp8497586rq
Lenka19.7.2011 - 00:12

Ještě jednou moc děkujeme.

Justynka a Lucka13.7.2011 - 08:22

Prostě úžasné fotky,Sárinka vypadá v těch dlouhých vláskách jako princeznička.Leni jste moc hezká rodinka a Siťa je prostě jednička:-)

Eliška

- dnes roční holčička narozená ve 28tt s porodní váhou 600g. Zdá se vám stejně (jako mně) neuvěřitelné, že původně tak maličké miminečko je dneska taková šikulka??? A je. Je neskutečná!! Vývojově odpovídá korigovanému věku. Podle posledních vyšetření má zrak i sluch v pořádku. Co se týče dalšího zdravotního stavu – na postraních tepnách mozečku má drobné zvápeněné jizvičky (důvodem bylo málo kyslíku po porodu, v budoucnu by to nejspíše mělo ovlivňovat jemnou motoriku, projevit se to může např. až ve školce, škole, kdy bude mít problémy se zapamatováním a soustředěním se.) a pak má Eliška hydronefrózu 1. stupně u obou pánviček. Žádné další zdravotní komplikace a nemoci nebyly zjištěny.
Za mě osobně – je to zázrak. Zázrak přírody, zázrak medicíny, obrovská dřina a snaha Elišky a její rodiny.

Její maminka nám napsala:

Koncem roku 2009 konečně došlo k očekávanému zpoždění a na těhotenském testu jsem objevila dvě slabé čárky. Tiše jsem se radovala a plná dojmů šla hned následující den ke své gynekoložce. Ta mě vzhledem k silným bolestem v podbříšku nechala v pracovní neschopnosti. Bohužel v děloze nebylo nic vidět i přes zvýšené Hcg v krvi. Po týdnu stráveném v bolestech a bezesných nocí jsem šla na kontrolu, Hcg sice rostlo, ale jelikož v děloze nebyl stále vidět žádný váček, má gynekoložka mně vypsala doporučení do fakultní nemocnice Hradec Králové, kam jsem se ještě týž den měla dostavit s podezřením na mimoděložní těhotenství. Když mě tam hospitalizovali, všechny sestry mně skládaly „poklony“ jak jsem statečná, že ani nepláču. Nechtěla jsem mluvit a vysvětlovat jim, že všechny slzy jsem už vybrečela před nástupem do nemocnice a teď už nemám ani co plakat. Byla jsem jak tělo bez duše. Odpoledne jsem šla na svůj první operační zákrok v mém životě. Pamatuji si jen tu strašnou zimu a jak jsem se celá klepala, zimou či strachy? Byla provedena laparoskopie a po probuzení na pokoji mi lékař sdělil, že se o mimoděložní těhotenství nejednalo a budu dál sledována na jejich oddělení. Za dva dny po zákroku se v děloze objevuje gravidita a i když neodpovídá o 2 týdny můj pocit beznaděje vystřídá pocit štěstí. Těhotenství bylo potvrzeno.
Přesně za měsíc bylo vidět bijící srdíčko, já obdržela těhotenskou průkazku, triple testy byly negativní a stejně tak i vyšetření cukru, i když jsem za půl roku přibrala 20 kg.
15.6.2010 v 4.00 ráno jsem se probudila a cítila teplou tekutinu mezi nohama. Otočila jsem se na manžela, zatřásla s ním, aby se probral a vyslovila větu: „Honzo, mně asi praskla voda“. Vstala jsem a pomaličku došla do koupelny, v tom manžel vyletěl z postele a už na mě volal, že to není voda, ale krev. Trochu jsem se osprchovala, oblékla se, naházela během minuty základní věci do igelitky, protože ve 28 týdnu těhotenství jsem ještě tašku do porodnice sbalenou neměla a zpětně jsem zahlédla tu spoušť v posteli a krvavou stopu, která určovala mou trasu do koupelny. Manžel nastartoval auto a vyjeli jsme opět do fakultní nemocnice Hradec Králové, která je asi 15 km od našeho bydliště. Byli jsme tam za 8 minut a i přes tak krátkou dobu mi cesta připadala nekonečná. Seděli jsme oba tiše jak přibití, hlavou se nám točily všechny hrůzné myšlenky co bude dál. Na přijmu mě vyšetřovali hodinu a půl, při ultrazvucích se vystřídali 3 doktoři a následně mě přesunuli na JIP. Závěr byl takový, že se miminku v bříšku vůbec nelíbí, jeho růst se zastavil přibližně před 4 týdny, není vyživováno, tak jak by mělo, jelikož pupečník je přiškrcený. Nulové toky v placentě a málo plodové vody byly dalším důvodem proč těhotenství ukončit. Na jednu stránku jsem byla ráda, že se děťátko takhle ozvalo, dalo o sobě vědět, že u maminky už být nemůže, protože i podle doktorů by v brzké době zemřelo. Začali mně píchat kortikoidy, aby se dotvořily plíce. Sotva jsem se nechtíc smířila s tím, že se něco děje, přede mnou bylo rozhodnutí zda porodit přirozeně či císařským řezem. Podle podrobného ultrazvuku by mělo miminko mít něco kolem 600 g a být koncem pánevním. Nezapomenu na slova jedné lékařky: „Pokud by jste byla moje dcera, radila bych vám porodit dítě přirozeně, s největší pravděpodobností se narodí mrtvé, vy nebudete mít žádnou jizvu na děloze a tím pádem i větší šanci znovu a rychleji otěhotnět než po císařském řezu“. I když jsem chtěla rodit přirozeně, celé těhotenství jsem se na porod připravovala a „těšila se na něj“, po zvážení všech pro a proti jsem se rozhodla pro císařský řez – tu nejšetrnější možnost pro naše miminko a zároveň pro mou psychiku, protože pokud tohle dopadne dobře, budeme potřebovat ještě hodně sil, já i to malé. Když mě pediatři seznamovali s čím vším se můžeme u dítěte setkat, s jakými postiženími, bedlivě jsem je jedním uchem poslouchala, ale zároveň vypouštěla informace druhým ven, nechtěla jsem si připustit, že něco takového se může stát nám a pokud ano, má to tak být, nic s tím neuděláme, nic nezměníme. 16.6.2010 v 12.30 začíná příprava na můj druhý operační zákrok, tentokrát žádná zima, žádné klepání těla, strach jsem potlačila, protože teď musím být silná! Hodně mi k tomu pomohla smska, kterou jsem dostala ráno od manžela:

Ach vy moje sluníčka, líbal bych vás na líčka.
Je mi strašně smutno a jen na vás myslí moje hlavička.
Snad to bude dobrý a vše se spraví,
Přeju si, abychom byli tři a všichni zdraví.
Držím všechny pěstičky, ať mám odpoledne dvě zdravý holčičky.

 

V 13.00 ještě při vědomí, natřená dezinfekcí a oblepená čekám až přivezou

pediatři domeček pro naši holčičku. Začínají provádět císařský řez a v 13.11 je Eliška na světě. Má 600 g a honem s ní na dětskou kliniku. Protože jsem byla pod celkovou narkózou, probudila jsem se na JIP ještě celá omámená, přišel za mnou manžel a sdělil mi, že máme Elišku, krásnou Elišku, že se za ní byl podívat a je hrozně droboučká. Hned druhý den mě za ní odvezl. Hrozně jsem se bála toho jak bude vypadat. Četla jsem v různých knížkách, že se mamince po porodu děťátko obvykle nelíbí, protože je ještě celé zmuchlané a má i jinou barvu kůže, ale takhle malé miminko jsem nikdy neviděla, ani v knížkách, ani v televizi, ani na internetu. Neznala jsem nikoho, kdo by tak malé miminko měl. Když jsem poprvé přistoupila k inkubátoru a podívala se do něj, na jemňounké chlupaté dečce ležel malý „stáhnutý králíček“ – naše Eliška. Byla tak snědá.., přes CPAP jsem zahlédla jen kousek pusinky a bradičky, už v ten okamžik se mi zdála nádherná a celá po tatínkovi. V mém životě byla najednou každá minuta důležitá a vzácná, během chviličky se Elišky stav mohl vážně zhoršit a já byla za každou další minutu vděčná. S manželem jsme si připadali jak na kolotoči, jednou jsme byli nahoře, když jsme poprvé slyšeli Elinky pláč, když na nás otevřela oči, vyplazovala jazýček nebo se na nás usmála a jednou zase dole, když dostala infekci kvůli zanícené nožičce, když měla nadmuté bříško a špatně se vyprazdňovala, když měla problémy s dýcháním a museli ji zaintubovat. Naštěstí těch dnů, kdy se kolotoč s námi zastavil nahoře bylo za celý ten Eliščin pobyt v nemocnici mnohem více než těch špatných. Jako „pravá“ máma jsem se mohla cítit až 24.7., kdy jsem si Elišku mohla poprvé pochovat. Držela jsem ji v náručí asi půl hodiny, nehýbajíc se, abych tomu drobečkovi něco neudělala. I když Eli v tu dobu vážila jen 1200 g, ještě další dny mě bolela ruka jak byla namožená. Můj pocit mateřství byl zesílen 12.8., kdy jsem naší holčičce dala první pusinku a i když to bylo až skoro dva měsíce po narození, byl to ten nejkrásnější pocit jaký jsem zažila. 20.8. jsme jako obvykle stiskli zvonek JIP, kde nám bylo sděleno, že Eliška už u nich neleží. Přesunuly ji na intermediální oddělení. Elišku už jsem si mohla i přebalovat a i když to v inkubátoru pro začínající maminku nebylo úplně lehké během pár dní jsme měli natrénováno. 24.8. jsem poprvé Elišku přiložila k prsu, ty dny a noci neustálého odstříkávání stály konečně za to. I když první den nevypila nic, další den už to bylo 8 ml, třetí den 28 ml, čtvrtý 36 ml a každé další kojení bylo úspěšnější a úspěšnější. 30.8. jsem nastoupila do nemocnice na oddělení matek a docházela za Eliškou na intermediál, hned následující den ji ale přesunuli na oddělení nedonošenců do postýlky a já se mohla nastěhovat za ní. Měli jsme pro sebe malý útulný pokojíček a celodenní starání se o Eli bylo pro mě odměnou za ty 2,5 měsíce každodenního dojíždění. Začali jsme cvičit Vojtovu metodu. První chvíle s rehabilitační sestrou pro mě byly vždy utrpením, plakala jsem nad naší holčičkou, i když jsem věděla, že ji nic nebolí a je to pro její dobro. Spolu jsme v nemocnici strávili celkem 10 dní. Možná bychom šli domů i dříve, kdyby Eliška nezačala stávkovat s jídlem. Plné kojení i v noci pro ni bylo tak namáhavé, že nevypila svoji dávku a začala hubnout. Postupně jsme přešly na krmení lahvičkou a já byla opět u svého známého odsávání. Ale co, na kamarádku odsávačku jsem si zase rychle zvykla a i díky ní jsme byly 9.9.2010 propuštěny domů s váhou 2240 g.
Na poslední kontrole vážila Eliška 6 kg a měřila 62 cm. Je jedna z mála, která v 10 měsících zdesetinásobila svoji porodní váhu a vyrostla od porodu jednou tolik. Za to patří velké dík samozřejmě lékařům a sestrám ve fakultní nemocnici v Hradci Králové, celé mé rodině, která při nás stála, manželovi, který mi dodával sílu, podporoval mě a utěšoval v těžkých chvílích a největší dík Elišce, která tu s námi chtěla být, bojovala a svůj první a největší boj vyhrála.

Fotografie pořídila Lenka Filová.

 

zp8497586rq
Lenka19.7.2011 - 00:31

Hodně silný příběh, místy mne opravdu mrazilo. Přeji vám a Elišce už jen samé hezké okamžiky, to špatné jste si už snad vybrali. Hodně zdravíčka a štěstíčka.

Justynka a Lucka13.7.2011 - 21:42

Příběhy s dobrým koncem mám moc ráda,Elinka je nádherná holčička a vy jste obrovští bojovníci,hodně zdravíčka přejem ♥♥♥

BabyKlokánci12.7.2011 - 16:27

Silný příběh, krásná holčička… skvělé fotky… přejeme spoustu positivní energie pro radost, pro láskyplné užívání si rodičovské náruče …a děkujeme!

Jitulka28.6.2011 - 13:19

To je úžasné! Přeju spoustu štěstí a zdraví i nadále :).

Milan

- patnáctiletý Milan, trpící adrenoleukodistrofií – nemocí, o které jsem neměla nejmenší tušení, že vůbec existuje. Nemoc, která dětem bere život. Nemoc, která ubližuje nejhůř, jak si rodiče umí představit. Ale přes to všechno – při pohledu na něj a jeho rodinu – je cítit obrovská láska a vůle.

Jeho maminka nám napsala:

Narodil se relativně v pořádku. Postupem času se jeho zdravotní stav začal měnit. Začal chodit ve 2,5 rokách, jeho vývoj byl trochu opožděný, ale jinak byl jako jiné děti. Zlom nastal až v první třídě spec. školy, kdy byl nakažen neštovicemi, které nebyly po těle, ale na orgánech. Z toho důvodu mu začaly selhávat ledviny a upadl do komatu.Když to překonal a myslela jsem si , že vše už bude v pořádku přestal jíst, postupně i mluvit a chodit, sedět.Z Milánka byl najednou ležící chlapeček. Navíc , když přestal jíst úplně musel podstoupit operaci žaludku, kdy mu byl zaveden peg a dostal spec. stravu. Postupně se ještě přidala epilepsie, těžká osteoporóza a nedávno přest

al sám i čůrat.
Zjistilo se totiž, že Milánek má adrenoleukodistrofii. V našem státě je již, ze tří,

jediné žijící dítě.
Navzdory všemu je to náš malý optimista, smíšek a sluníčko. Péče o něj je velmi náročná, změnil nám život, ale neberu to jako osobní tragedii, myslím si, že jsou v životě horší věci.

Fotografie pořídila Petra Míčková

zp8497586rq
PtaLu21.9.2011 - 10:10

Nemůžu slovy vyjádřit, co bych vše Milánkovi a jeho rodině přála, nejspíš jedním slovem ZÁZRÁK! Ale musím přiznat, že mne trochu zarazilo, že podle maminky Milánka jsou i horší věci, nejspíše to bude silná žena, přeji tedy aby síly vydržely a aby Milánkův příběh měl, alespoň v rámci možností, šťastný konec!

Justynka a Lucka25.6.2011 - 22:59

Milánek je opravdu sluníčko usměvavé.O této nemoci jsem zatím ještě neslyšela,ale je hrozné,že takové vůbec jsou,Milda je moc hezký kluk, velký bojovník a přejeme jen to dobré….

Lenka24.6.2011 - 12:37

Je neskutečné, kolik příběhů život přináší. Příběh Milánka je dojemný, smutný, muselo to být velmi těžké období. Přeji hodně, hodně sil a ať Milánkovi vydrží to sluníčko v tváři co nejdéle.

Další partner – digitální scrapbook

Chci vám představit našeho nového partnera a tím je Iri Dvořáková – tvůrkyně scrapbookových koláží známá pod nickem „Iriweb“.

Její úžasná dílka si můžete prohlédnout na jejím blogu a nebo na mimibazaru.

Tahle šikovná „scrapařka“ se nabídla, že ráda z fotografií udělá pohlednice, přání nebo dokonce kalendář.
Toto „zboží“ dodá zdarma v digitální podobě.

Pokud bude třeba, rádi pomůžeme se zprostředkováním tisku a nebo radou jak na to.

 

 

zp8497586rq
Siťa (PST Designs)23.6.2011 - 08:13

No paráda Iri jsi jednička

F a c e b o o k