• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Klárka

Klárčina maminka nám napsala:

Náš příběh začal před pěti, vlastně teď už skoro před šesti lety, kdy se nám po celkem bezproblémovém těhotenství narodila malinká holčička Klárka.
Těsně před porodem se mi z ničeho nic se mi zvedl tlak(no určitě nejsem jediná těhotná,které se tohle stalo). Byla jsem na přelomu 36/37 týdne těhotenství.
Poté, co jsem absolvovala všechna možná(a podle mého názoru i nemožná:-)) vyšetření,bylo rozhodnuto,že se počká do rána a pak se uvidí. Ráno se rozhodlo,že jo, že se bude rodit-v bříšku se malé nedařilo,a také tenhle těhotenský týden už by neměly nastat žádné komplikace….
A tak se narodila Klárka,a byla malinká na svoje těhotenské stáří. Vážila 2 kilogramy a měřila 42 cm. Protože ale byla kříšená, putovala hned na novorozeneckou jip,do inkubátoru. Tady jí prohlídly ze všech stran, všechny výsledky měla relativně v pořádku(srdíčko,plíce,ledviny,…..). A také měla znaky typické pro nějakou genetickou vadu (menší hlavička-po narození měla obvod jen 30cm, chybějící rýha na ručkách,níže posazené uši,.),která se později(po třech tehdy nekonečných týdnech) potvrdila. Jedná se o parciální trisomii chromozomu č. 9 (dříve a někdy i nyní označovanou jako Rethoré syndrom).
A co to znamená? Mnoho a nic. Každé dítě s genetickou odchylkou se vyvíjí jinak. Může chodit,mluvit,…může toho hodně dokázat, může být možná i alespoň částečně samostatná-to by byla ta lepší varianta.
Anebo také nemusí ani chodit,ani mluvit,může být třeba ležák,tak tady doufám,že díky vytrvalému cvičení (rehabilitaci, lázním, chodítku a také odrážedle:-)) nás už nepotká,že toto nebezpečí už jsme zažehnaly-to by byla ta horší varianta. Zatím jsme tak přesně mezi, ale pořád doufáme,že půjde víc a víc dopředu.
Protože už odmalička je Klárka bojovnice,snaží se ze všech sil opravdu dohnat, co se dá.
 I když to jde pomalu.

Je jí pět teď se už i pokouší o chůzi,s oporou samozřejmě. Také lítá (opravdu lítá) na odrážedle (které se ukázalo být nejlepší kompenzační pomůckou).
Je to smíšek i vztekloun, když jí něco nejde nebo když se jí nevyhoví. Má ráda společnost, procházky a miluje vodu. Plave v kruhu.
Nemluví, zatím. Přesto si o všechno, co chce dokáže říct. 
Chodí do školky(tedy to bych byla nepřesná, chodí do denního stacionáře Človíček v Plzni na Lochotíně) – a už rok je zařazená v přípravném stupni třídy C (právě zde ve Človíčku), která spadá pod speciální školu v Merklíně.
A chodí tam moc ráda. Na dopoledne, vyzvedávám si jí po „o“ ,což jí všichni školkáčci z naší vsi závidí.
Stojí také za zmínku to, že Klárka má starší sestru Aničku, se kterou se k sobě chovají…no jako dvě normální sestry (jsou dny kdy se mají tak rády a jsou dny,kdy by se nejraději neviděly:-)).
A jak to celé ukončit?
Máme Klárku rádi takovou jaké je. Když se směje, když pláče, když…..no prostě pořád. Ať je jakákoliv je především naše.
Více se můžete dozvědět na našem blogu.
Fotografie pořídila Hana Engelthalerová

 

zp8497586rq
Justynka a Lucka5.9.2011 - 07:58

Ahoj usměvavá Klárinko,moc Vám to sluší:-)A ta společná s mamčou je super:-)

krásné fotky, roztomilé děťátko, věřím, že mamince přinese spoustu radosti a štěstí z pokroků které stále dělá!

Tomášek a Tobiášek

Maminka nám napsala:

Tomášek a Tobiášek se narodili 26.11.2010. Původní termín porodu měl být, ale až 21.1.2011.
Od začátku jsem měla problémové těhotenství a byla na nemocenské. Od druhého měsíce jsem měla potíže s krvácením, těhotenskou cukrovku (14dní před porodem došlo až na inzulín), musela jsem ležet a nakonec si mě nechali na pozorování ve fakultní nemocnici v Ostravě, kde mi sledovali růst chlapečků. Ve 28tt mi zjistili, že kluci mezi sebou mají 500g rozdíl, což bylo dost. Každý den jsem byla sledována ultrazvukem, dělali mi ozvy a ráno 26.11. mi pan primář z oddělení a primářka neonatologie oznámili, že bude nejlepší, když mi kluky odpoledne vytáhnou, aby nenastaly kompikace a něco se nezanedbalo, pt mi mohl jeden chlapeček odumřít v placentě. Už totiž 5dní nepřibíral, nedostávalo se mu živin.
Kluci přišli na svět císařským řezem, Tomášek ve 13:22, měl 1920g a 42cm. Tobiáška vytáhli hned po něm ve 13:23, měl 1120g a 38cm. Jsou dvojvaječní, takže úplně jiní. Oba šli okamžitě do inkubátoru, kde byli cca 10dní. Tomášek měl první 3 dny potíže s dýcháním, tak byl řipojen na kyslíku. Naštěstí oba bojovali a pomalu začali přibírat, dýchat sami a po 10 dnech je převezli na neonatologické oddělení, kde byli ještě 5 týdnů než dosáhli váhy 2kg. Poté jsem k nim byla přijata do nemocnice i já, abych se o ně naučila starat. Řeknu vám, že to byl krušný týden. Byla jsem hozena do vody a nikdo mi nepomohl, takže jsem se musela postarat sama, a ze začátku než jsem se do toho dostalo to bylo opravdu těžké. Když začali oba plakat, tak mi bylo samotné

do pláče. Prožili jsme si tam těžkou rýmu, těploty, pořád nějaké krevní testy, cvičení a nakonec měli oba i transfuzi kvůli malému množství červených krvinek. Když už bylo vše za náma a kluci byli připraveni jet domů, já jsem se psychicky a fyzicky zhroutila a

první tři dny se museli o kluky postarat moje mamka s manželem. Zvládli to perfektně, já si odpočinula a mohla se jim na 100% věnovat. Kluci jsou do teď bez problému, akorát jsem měla ještě jednou Tomáška v nemocnici na jipce s podezřením na zápal plic. Hůř totiž snáší kašel a rýmu dohromady, je to prý spojené s tím, že měl na začátku problémy s dýcháním.

Musím říct, že na průběh těhotenství a nervy po porodu jsem už zapomněla, protože mám naštěstí dva zdravé chlapečky, kteří jsou každým dnem šikovnější. Jsou sice trošku opoždění, ale řekla bych, že to není nějak rapidně znát.
Kluci ted mají 7. měsíců, váží přes 7kg (do dneška mají v některém měsíci 500g rozdíl) a mají se k světu. Tomášek je o něco šikovnější, ale Tobiášek ho vždy po pár dnech dožene. Oba krásně koníčkují, berou si hračky, vydávají srandovní zvuky, smějou se nahlas, Tomi se překulí na bříško, Tobi se jen přetočí na bok, ale věřím, že za pár dní to zvládně taky. Už by oba seděli, ale mají ještě chvíli čas:-)
Opravdu jsme měli velké štěstí a děkuju za to hlavně personálu fakultní nemocnice, kteří jim dali tu nejlepší péči.

Fotografie pořídila Michaela Sklarčíková

zp8497586rq
zp8497586rq
zp8497586rq
Siťa (PST Designs)22.8.2011 - 07:38

úžasní kluci, super nápad s šachama – vynikající celé!!!!

Hanička

Její maminka nám napsala:

Mé těhotenství s Haničkou probíhalo v pořádku do doby, kdy mi vyšly špatně

krevní testy, kvůli kterým jsem musela na odběr plodové vody. I když jsem věřila, že to dopadne dobře, byl to náročný měsíc čekání na výsledky. Naštěstí všechno opravdu dobře dopadlo a zjistili jsme, že čekáme holčičku. Ve 32.týdnu jsem šla na ultrazvuk, kde se vyšetřující lékař pozastavil nad velikostí miminka – mělo odhadem jen 1000g v době, kdy už miminka mívají přes dvě kila minimálně. Za další týden jsem šla na kontrolní ultrazvuk, tentokrát byla odhadní váha o 500g vyšší, což bylo výborné, ale pro změnu byly špatné průtoky pupečníkem, takže jsem nastoupila na sledování do ústecké nemocnice, kde jsem denně chodila na ultrazvuk a miminko za ten týden, co jsem byla hospitalizovaná, nepřibralo ani gram. Asi tři dny před porodem lékaři konečně dospěli k závěru, proč miminko neroste – cytomegalovirová infekce.
Prý jsem ji prodělala možná i tři měsíce zpátky (ani jsem ji prý nemusela poznat, stačil jen větší stres – doba prodělané infekce bohužel vycházela na období čekání na výsledky z plodové vody) a samozřejmě prošla i plodem a nikdo nevěděl, co to udělá. Strašili mě, že je možné, že se dítě narodí hluché, slepé nebo jinak postižené, což se zjistí až po porodu. Z hlediska infekce už ale bylo jedno, jestli se Hanička narodí o pár dní dříve či déle, bohužel se ale zhoršily průtoky pupečníkem a v pátek 16.ledna se Hanička narodila – ve 34. týdnu.
Díky kortikoidům, které jsem dostala v průběhu hospitalizace, sama dýchala, jen byla hodně maličká – měla 1490g a 41cm, byla to taková malá houska, do dlaní se vešla. Naštěstí se jevila naprosto v pořádku a z porodnice jsme šly jen s tím, že na jedno ouško nejspíš neslyší, ale není to jisté, bude se to muset sledovat…
Následoval rok, kdy jsme chodily stále někde po kontrolách – oční, ušní, neurologie, infekční, rehabilitace…Teď jsou Haničce dva roky a řešíme dva problémy – první je pohyb, do roka se vlastně jen přetáčel

a. Naštěstí jsme ale dostaly doporučení na lázeňskou léčbu a v jejích 14 měsících jsme strávily 5 týdnů v Janských Lázních, kde udělala obrovský pokrok. Letos v lednu jsme byly podruhé a dovolím si říct, že stačí malinko a je z ní chodec. Hrozně jí to baví, je vytrvalá a opravdu bojuje. Byly to kolikrát opravdu velké boje při cvičení vojtovky, ale stálo to za to. Pohybově je tak na úrovni ročního dítěte, ale i to je zázrak.
Druhým problémem je bohužel sluch. Infekce po sobě zanechala stopy na mozku, ale ještě donedávna jsme žili v přesvědčení, že na jedno ouško slyší dobře a paní doktorka na ušním tvrdila, že pro rozvoj řeči to stačí. Bohudík paní doktorka v poradně pro nedonošené novorozence chtěla komplexní vyšetření uší a tam se zjistilo, že neslyší dobře ani na to zdravé ouško a proto nás někdy vůbec nevnímá, nesnaží se po nás cokoli opakovat. Teď nás čekají sluchadla – zvykání si na ně pro ní bude asi náročné, ale doufám, že zjistí, že jí pomáhají slyšet, a zvládneme to.
Máme před sebou dlouhou cestu – časté návštěvy logopeda, usilovné opakování, cvičení… Pokud sluchadla nepomohou a Hanička se do určité doby nerozmluví, mohla by prý být adeptkou na kochleární implantát, ale to je opravdu ještě daleko…
Teď sbíráme síly na zvykání na sluchadla, ale Haničce věřím, je to taková malá ďáblice, i když vypadá jako andílek

Fotografie pořídila Jindra Krobová ve svém ateliéru v Jablonném v Podještědí

zp8497586rq
Justynka a Lucka4.8.2011 - 12:30

Nádherné fotky,Hanička je malá krasavice a vůbec máte moc hezkou rodinku,moc přejeme,aby Haničce sluchadlo pomohlo v rozvoji řeči a aby lépe slyšela,mějte se hezky Lucka s Justýnkou

sondulinka29.7.2011 - 13:20

Ano jsou z Děčína!
Super, maminka dětí je mého taťky sestřenka často se s nimi vídáme a musím říci, že s nimi pracuje opravdu perfektně.
Nejen, že má zkušenosti, ale snaží se za tyto děti i bojovat pomocí i Montessori školky (http://www.montessoridecin.cz).

Určitě se s ní sejděte, myslím že Vám určitě něco z jejích zkušeností pomůže a poradí Vám.

Mimo jiné je i velice příjemná a sympatická, já osobně ji mám moc ráda.

Budu Vám držet pěstí – štěstí, a´t Vám to dobře dopadne!

Unknown29.7.2011 - 10:31

Sondulinka – nejsou ty dvě neslyšící děti z Děčína? Já totiž dostala kontakt nejspíš na jejich maminku – Mirku.Ono v okolí není moc dětí s takovýmto problémem,tak se s ní chci sejít a poslechnout si nějakou osobní zkušenost.
Daniela

sondulinka29.7.2011 - 10:20

Přeji Vám pevné nervy a hodně štěstí.

Věřím, že se Vám to povede, a ačkoliv se říká že za peníze si zdraví nekoupíte, tak zrovna ten sluch ano! :o)

Já sama od čtyř let mám poruchu sluchu na obou uších 60-65% ztrátu. Je mi 24 let nosím sluchadla a jsem šťastná, mluvím perfektně, nikdo nepozná že mám poruchu, rodiče se mnou hodně mluvily a zároveň učily odezírat.

Dále v rodině máme dvě malé děti Andrejku a Roberta, které jsou nedoslýchavé a od mala mají kochleární implantát. A mám pocit, že jsou k okolí daleko vnímavější, živější a velice snaživý!!! http://www.novinky.cz/zena/zdravi/195407-kochlearni-implantat-vraci-lidi-do-zivota.html

Unknown29.7.2011 - 10:12

Je zvláštní,jak to člověk bere automaticky – u staršího to prostě nikdo neřešil,všechno šlo samo…Nikdy by mě nenapadlo,že budeme tohle někdy řešit.
Děkuju vám za slova podpory,potěší to,když člověk ví,že v tom není úplně sám :)
Daniela

Lucka7329.7.2011 - 09:01

Určitě to Haničce pomůže! Je vidět, že sluchadlo pomáhá už teď. Tak pak bude jenom líp.

Vím, že strach o ní je nepředstavitelnej. Ale s implantátem se jí otevře celý svět zvuků – bude se jí líp učit mluvit. Brzy se pak dočkáte toho, že na vás zavolá „mámo“, „táto“…..

Budeme vám všem moc držet palce, ať se s tím poperete co nejlíp!

Lucka H. (Dotek světla)

Bee29.7.2011 - 08:59

Zrovna jsem se dívala, že na fotkách už asi jedno sluchadlo je. :) Hanička je nádherná, je to fakt – podle fotek – Andílek! :) Budu na dálku moc držet palce, ať stačí sluchadla a ať vás tak do roka brní hlava z jejího naustálého mluvení. A ideálně, ať než Hanička vyroste, je úplně v pořádku. Ať se najde NĚCO, co její sluch napraví k dokonalosti. Vždyť medicína jde tolik dopředu! Moc držím palce! Bára

Unknown29.7.2011 - 08:48

Jen bych chtěla dodat,že Hanička snáší sluchadlo (zatím jen jedno) velmi dobře,nevyndavá ho,hned první den se „rozpovídala“,zkoumá nové zvuky…Bohužel jsme byli 27.7. v Motole na vyšetření,kde se zjistilo,že má na obou stranách jen maličké zbytečky sluchu,takže toho nejspíš neslyšela moc.Teď tedy ještě dostane druhé sluchadlo a budeme doufat,že se nějak rozjede v řeči.Pokud ne,zapsali jsme ji do seznamu žadatelů o kochleární implantát.Je pro mne tedy nepředstavitelné,že by jí měli něco voperovat do hlavičky,ale pokud to pomůže….
Každopádně jak jsem již psala,je to bojovnice,takže jí stoprocentně důvěřuji,že se jednou rozmluví :)
Za focení velice děkuji,fotky jsou nádherné! A samozřejmě děkuji za tento projekt všem jeho tvůrkyním/tvůrcům.
Maminka Haničky

Markulka

Její maminka nám napsala:

Naše Markulka má dětskou mozkovou obrnu, kvadruspasticitu, to znamená napětí ve všech 4 končetinách. Nechodí, dokáže se už celkem obstojně udržet v sedu, ještě nám chybí kousilínek, aby se do něj sama zvedla, zbožňuje, když si může stoupnout, někde se zachytí a šup ze sedu nahoru.

Markulka se narodila měsíc před termínem a domů nám ji pustili až skoro po měsíci. Většinu času byla na JIPu, museli ji oživovat a už z porodnice jsme šli s tím, že má nález na mozku. Laicky řečeno, tam kde je centrum pohybu, nemá naše malá informace. Od 4.měsíce jsme začali rehabilitovat…náš denní program dodnes zahrnuje několik rehabilitačních bloků, různé techniky a pátrání po nich se staly součástí našeho života…malé byli v

lednu dva. Je to velmi společenská holčička, která miluje děti, začíná hezky mluvit. Baví ji knížky, hudba, říkanky, zajímá ji všechno okolo, prostě se chová jako jiné dvouleté děti. Svojí povahou je to usměvavé sluníčko, umí si ovšem i vynucovat to, o čem je přesvědčena, že jí náleží, umí odmlouvat, ale i hladit, pusinkovat a říct mi se zářícíma očima : mamí, ráda Možná je to paradoxní, ale od té doby, co máme malou se mi žije lehčeji…..většina problémů mi přijde snadno řešitelná a kromě úspěšné rehabilitace naší dcery žádný problém nemám….Markulky táta a můj přítel mě sice dokáže občas vytočit, stejně já jeho, ale oporu v něm mám maximální, malá se v něm vid

í, když není doma, poslouchám dokola : kde je táta?… můžeme se na sebe spolehnout, stejně jako na naše nejbližší, přátele a i ostatní okolí nás maximálně podpořuje…..zpočátku, než jsme ale našli ty správné odborníky, tím myslím takové, kteří mají kromě odbornosti i lidské vlastnosti, jsme si zažili chvíle beznaděje a politika našeho státu pomoci rodinám s handicapovanými dětmi je výsměchem vyspělým společnostem, ale pokusem-omylem jsme se dobrali k fungujícímu schématu….ono tím, že Markétka jde vývojově psychicky hezky, každý týden umí něco nového, její handicap tolik nevnímáme. Když s ní jedu v kočárku a ona pokřikuje na děti s tím svým zubatým úsměvem, tak se lidé usmívají a nikoho nenapadá, že je nestandartní dítko. Rehabilitace je pomalá, ale úspěšná, Markétka sílí a nemůžu se dočkat dne, až nás naše sluníčko nebude vítat jen nadšeným voláním, ale rozběhne se nám do náruče.
Moc děkuji všem, co nám pomáhají
Fotografie pořídila Jana Sobotová

 

zp8497586rq

Tomášek

Jeho maminka mu napsala:

Už víc jak hodinu sedím u PC a přemýšlím, jak začít náš příběh. Cesta k miminku byla pro nás velice složitá a trnitá a nejednou jsme si, hlavně tedy já, museli šáhnou až na samotné dno. Kdyby mi někdo před 6 lety řekl, co nás čeká, asi těžko bych uvěřila.

Poprvé jsem otěhotněla po pár měsících snažení se o miminko. Tehdy mě vůbec nenapadlo, že by plodu nemusela naskočit srdeční akce, že může nastat nějaké krvácení, natož, že bych mohla potratit. Vždyť všichni okolo rodili jedna radost. Všichni, kromě mě. Přišel 19. červenec, já ráno byla těhotná a večer už ne (19+2). Takové prázdno, které mě naplnilo, asi znají všechny ženy, které si potratem prošly. Měla jsem výčitky svědomí, trápila jsem se dlouhé měsíce, nedařilo se nám další otěhotnění.
Podruhé jsem otěhotněla po dlouhých 14 měsících. Už jsem měla načteno a nespěchala jsem k doktorovi hned po prvním pozitivním testu. První nezdařené těhotenství bylo zapomenuto a všichni jsme věřili, že tentokráte už se potomka dočkáme. Nedočkali jsme se. 18.1. jsem opět skončila v nemocnici s tím, že jsem byla opět otevřená a o miminko jsem opět přišla (18+4). Rozjel se kolotoč vyšetření a to mě drželo nad vodou. Na jednu stranu jsem se těšila, že se příjde

na příčinu, na druhou stranu jsem se této pravdy bála. A jak už to v mém životě bývá zvykem, nic nemůžu mít zadarmo a jen tak, vyšetření odhalila spoustu drobných a možných příčin, ale žádná z nich nebyla zásadní. Jen takový základní výčet – malá děloha (není prý problém, děloha je sval), antifosfolipidové protilátky (prokázány pouze jednou,ale preventivně jsem si v dalších těhotenstvích píchala Fraxiparine), alergie na spermie (imunologický problém, který měl spíš souvislost s otěhotněním než s průběhem těhotenství) atd. Co vám budu povídat, byla jsem zralá na Chocholouška.
Naštěstí se blížilo léto, začali jsme jezdit na kole, plánovat dovolenou a já potřetí otěhotněla. Po asi 16 měsících. Dovolenou jsme zrušili, zaplatili storno poplatek, ale v tu chvíli mi to bylo úplně jedno. Tentokráte jsem nastoupila hned na nemocenskou, píchala jsem si Fraxiparine a opět jsme všichni věřili, že všechno bude v pořádku. 2x přece stačilo. Nestačilo, na konci prázdnin jsem o miminko přišla znova. Opět stejný scénař. Žádné bolesti, najednou krev a v nemocnici zjištění, že jsem otevřená a rodím. Ještě mě stihli preventivně zašít, ale druhý den večer mi praskla plodová voda a před půlnocí jsem byla opět bez miminka (17+6). Víte, co je zvláštní? To dno, bylo stále hlubší a hlubší,ale o to rychleji jsem se vzpamatovávala. A rozhodla jsem se tento boj nevzdát a neprohrát. Žádná další vyšetření už se nekonala, diagnóza zněla slabé děložní hrdlo. Domluvili jsme se s mým doktorem, že mi kolem 14tt udělá preventivně cerclage a budu ležet.
Počtvrté jsem otěhotněla hned po povinné pauze a třásla jsem se strachy od první minuty. O tomto těhotenství věděla jen hrstka lidí, byla jsem připravená na nejhorší. Nebudete mi věřit, ale toto těhotenství bylo vlastně nechtěné. Chtěli jsme si užít dovolenou, když ná

m ta loňská nevyšla. Strašně jsem se bála a cítila se nepřipravená. Od poloviny července jsem pouze ležela a mým záchytným bodem byl 1.říjen, to jsem měla být 24+1. Dny plynuly poměrně rychle, četla jsem, pletla a luštila Sudoku, ve 20tt byl čípek v pořádku, ve 22tt už tomu tak nebylo, a proto jsem skončila v nemocnici, ale po necelém týdnu mě poslali domů s tím, že mi hrozí stejná rizika, jako ostatním těhotným a že ležet můžu i doma. Konečně nastal dlouho očekávaný 1. říjen. Spadl mi obrovský kámen ze srdce. Ale ne na dlouho. 2.10. mi praskla voda (24+2). Se slzami v očích jsme dorazili do nemocnice a mě se odehrával v hlavě zase ten nejhorší scénař mého života, že opět o miminko příjdu. Naštěstí se nerozjela děložní činnost, dostla jsem kortikoidy a čekalo se. Max. do ukončeného 28tt. Tomášek u mě vydržel ještě 12 dní a rozhodl se bojovat sám na tomto světě.
Narodil se 14.10.2010, 740 g a 33cm, 26 tt. Byl akorát tak do dlaně. Ale byl a žil. První dny byly plné strachu. Přežije? 2x denně jsem docházela na JIPku a doma poctivě odstřikávala mléko. Tomášek zvládl první dny svého života na 1*. Pouhé dva dny byl na plicní ventilaci a to v době, kdy měl žloutenku, 1x ho postihla infekce moči, kterou zachytili hned v začátku. Po měsíci vážil 1000 g a my mohli začít klokánkovat. Nejkrásnější pocit. Na JIPce si poležel 46 dní a byl přeložen na OPNku, kde strávil dalších 36 dní. Když vážil 1500g, začali jsme kojit (Tomášek napoprvé vypil 38 ml, denní dávku měl 33 ml) a cvičit. 4.1.2011 jsme si Tomáška odvezli domů a začali jsme žít nový život.
Samozřejmě nás čekala řada vyšetření, cvičíme Vojtovu metodu a máme radost z každého jeho pokroku. Tomášek má 9 měsíců, váží něco málo přes 7 kg, a měří zhruba 63 cm a hlavně, má se čile k světu. Přetáčí se na oba boky, pase koníčky, leze, ale dozadu:)a než jsem stihla dopsat tento příběh, začal se přetáčet až na bříško na obě strany. Je velmi všímavý a zvědavý. Kdybychom neměli fotky a natočené video, sama bych nevěřila, jak byl maličký a zranitelný.
Co dodat závěrem? Náš příběh má šťastný konec. Po více jak 5 letech jsme se dočkali miminka. Nevzdali jsme to a odměnou nám je Tomášek. Bylo to těžké a bezmoc, kterou jsem prožívala, když jsem se dozvěděla, že nikdy nebudu mít své děti, byla strašná. Ale nevzdali jsme to. Touha po dítěti byla obrovsá a žádné riziko mě nedokázalo zastavit. Možná se to sem nehodí, ale velký dík, který nejde slovy vyjádřit, patří mému panu doktorovi a celému kolektivu Ostravské fakultní nemocnice. Děkuji
Romana + Tomáš + Tomášek

Fotografie pořídila Michaela Sklarčíková.

 

zp8497586rq
zp8497586rq
PtaLu21.9.2011 - 10:13

Dobrý den. Váš příběh mne rozplakal :-( Jelikož v současné době velmi toužím po miminku, strašně mne zasáhl Váš příběh o tolika potratech a hrozně zabolel. Já Vám strašně moc přeju, aby Vám Tomášek dělal jen samou radost a byli jste opravdu šťastni. Jako žena jsem na Vás přímo hrdá, že jste vše zvládla a nevzdala se. Jste úžasní! Hodně štěstí!

pavlak29.7.2011 - 11:49

:)díky myslela jsem“ prodloužení těhotenství „,ale zůstalo jen u toho myšlení…. a nějak jsem to celé špatně formulovala.Jsem ráda ,že to pomohlo -aspon mi svitla naděje.Ten Váš e-mail bych našla kde? nějak se tu nevyznám zatím … .Jinak jsme 25+6tt.

Romana26.7.2011 - 20:20

děkujeme za pěkné komentáře. Byla jsem zašitá a pomohlo to. Ale nejdná se o pordloužení, ale o zašití – stáhnutí hrdla. Můžu se zeptat, v kt. týdnu bylo narozeno vaše dítě? Když tak mi písněte na mail, jestli budete mít chuť, ať to tady nezahlcujeme něčím, co sem nepatří :)

pavlak26.7.2011 - 16:04

Děkuji za krásný příběh s dobrým koncem.Ještě bych se chtěla zeptat ,při těhotenství s Tomáškem Vám také udělali cerkláž ?Sama mám extremně nezralé dítě a při druhém těhotenství bych tuto metodu prodloužení zvažovala ,tak zjištuji jestli to má efekt .P

Lenka26.7.2011 - 12:54

Muselo to být velmi těžké a bolestné období. Proto přejeme, ať vám svým úsměvem Tomášek vše vynahradí a vy si užíváte už jen samé šťastné chvíle. Některé situace si člověk vůbec nedokáže představit, natož je prožít. Hodně štěstí.

F a c e b o o k