• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Stázinka

Rodiče Stázinky nám napsali:

Konečně se nám podařilo shrnout naše prožitky a napsat, jak naše holčička, která nese jméno Anastázie (což znamená vzkříšení-zmrtvýchvstání) přišla na svět a jak vše probíhalo. Věřte, že by na to kniha nestačila, ale nechtěli jsme se rozepisovat. Byl to velký boj o přežití a hodně si zkusila. Naštěstí s dobrým koncem a stále ještě doufáme, že vše dožene a snad bude dobrý i pohybový vývoj apod.
Ve svých 10-3 měsících má necelých 6 kilo a 62 cm. Takže připomíná cca 4-5 měsíční miminko. Začíná se přetáčet, k čemuž se pomalu dostáváme cvičením. A je to velký smíšek. Máme z ní velkou radost a je to naše druhé sluníčko.

Bylo to moje třetí těhotenství.
Z prvního se narodila dceruška, druhé těhotenství k našemu velkému zklamání skončilo v 11. týdnu, kdy miminku vypovědělo srdíčko. Takže jsme půl roku čekali a byli šťastní, že jsem otěhotněla a budeme mít vytoužené miminko. Vše probíhalo standardně až do toho nešťastného dne.
Ve 26. týdnu těhotenství mně odtekla plodová voda! Manžel mě okamžitě vezl do porodnice, která je až v okresním městě, vzdáleném 38 km. Tam mi paní doktorka po prvním šoku z nutnosti rozhodnutí zda porod, nebo potrat, aplikovala kortikoidy, pro urychlené dozrání plic miminka. Taky mně dala kapačku a zajišťovala příjem v nejbližších městech na neonatologii. Bohužel dvě nemocnice odmítly, kvůli plné kapacitě až třetí přislíbila, že se nás ujmou. Přiletěl vrtulník a mě vezli k transportu, ovšem jen mě přeložily do vrtulníku, přišla zpráva, že nás ani tato nemocnice nepřijme a tak jsem čekala 20 minut. Nakonec přišla zpráva, že nás přijme plzeňská nemocnice (za což jsme jim velmi vděčni a za veškerou péči a vše spojené s uzdravením dcerušky moc děkujeme), která je od našeho města vzdálená cca 300 km. Po této zprávě vystoupil pilot, který mě a lékaři, oznámil, že na takovou trasu nemá dostatek paliva a musíme mít mezipřistání k načerpání paliva. Po více jak hodině jsme se konečně dostali do porodnice.
Po vyšetření se stále lékaři rozhodovali, co udělat. Prosila jsem je, že miminko moc chceme, aby udělali maximum. Důležité bylo, aby se nedostavily kontrakce, což se nestalo a přečkaly jsme do rána. Zjistili, že odtok vody způsobila infekce vyvolaná změnami hormonů a pokud se nebude rozšiřovat, může ve mně miminko zůstat max. 3 dny, poté se vyvolá porod. Ovšem druhý den při vyšetření pan doktor zjišťuje, že je vyhřezlý pupečník a najednou nám oběma jde o sekundy v přežití. Ihned se pokouší zajistit operační sál, ale naneštěstí jsou všechny obsazené plánovanými operacemi. Pan doktor ve mně držel pupečník a takhle mne přesunuli na porodní pokoj, ze kterého během několika okamžiků udělali operační sál. Celý tým lékařů a personál, udělal opravdu maximum.
Naše dceruška se tedy narodila sekcí. Na JIP za mnou přišel pan doktor z neonatologie, který mi oz

námil, že váží 670g, 30 cm, zatím je stabilizovaná, ale jinak že ji chválí – je to prý hrdinka. Může ovšem do 5-ti dnů nastat krvácení do mozku i další komplikace, takže mi nemůže nic zaručit. Byly to nejhorší chvíle v našem životě – čekání, beznaděj, zoufalství.
Po 24 hodinách nás s manželem pustili se na ni podívat. Nikdy v životě jsem tak malého človíčka neviděla a hned na přístrojích. Byl to radostný a zároveň velmi bolestný pohled na bezbranné miminko, které bojuje o přežití.
Dva měsíce jsme se radovali z každého dne, který ustála a kdy se střídala bolest s nadějí. Stále sama nezvládala dýchání, aplikovali jí několik transfuzí, plazem, tuků, střeva byla neprůchodná, už se rozhodovalo o operacích – vývodu.
Byla jsem hospitalizována na pokoji matek, manžel nás navštěvoval, jak bylo v jeho silách a možnostech. 3x denně v určenou hodinu jsem k ní mohla přijít a dotýkat se jejího malinkého tělíčka, jež bylo z poloviny pokryto kanylami, sondami apod. Snažila jsem se ji dodávat sílu doteky a vždy jsem ji chválila, že je moc statečná a že to zvládneme. Taky nedokázala strávit mateřské mléko, byla na umělé výživě a následně na Neoceitu (mléko s rozštěpenými tuky a bílkovinami). Měla krvavé stolice a doktoři stále opakovali, že nic jiného už se nedá dělat, jen čekat. Stále jsme doufali v dobrý konec a já po třech hodinách ostříkávala mléko, které ona nemohla, ale posloužilo jiným novorozeňátkům. Po třech měsících jsem ji s velkou radostí mohla 1x denně přiložit k prsu a pomalu jsme tak přecházely na mateřské mléko a taky se dočkaly návratu

domů. Byly to neuvěřitelné okamžiky, z nemocnice jsme si odváželi skoro tří kilovou dcerušku a byli jsme přešťastní. Lékaři nám oznámili, že dceruška bude slyšet a na zrak – dovyvinutí očiček, ještě musíme počkat a čas nám vše ukáže.
Pravidelně dodnes dostává vápník, byla očkována, taky cvičíme, a polohujeme. Po čtyřech měsících od propuštění z nemocnice jsme jeli konečně na kontrolu očiček a k našemu velkému štěstí vyloučili slepotu. Jak na tom bude dioptricky, opět ukáže čas a to i s dalším vývojem, hlavně chůzí apod. Pevně doufáme v dobrý konec, neboť dcerušce se v jejích 10-3 měsících podaří dát paleček od nožičky do pusinky, z čehož máme velkou radost, včetně rehabilitační specialistky. Stále je plně kojena, ale už začínáme i s příkrmy. Nádherně se na nás směje a má spoustu energie, už si i něco brumlá a miluje svoji starší sestřičku a my všichni ji. Máme z ní nevýslovnou radost. Díky Bohu za ni.

Vděční rodiče Stejskalovi

Fotografie pořídila paní Erika Matějková ve svém atelieru v Třebíči.

 

zp8497586rq
Amelie22.9.2011 - 11:22

Nádherná holčička, úžasný příběh, úplně jsem se rozbrečela, držím vám palce do dalších dnů a let.

Lenka15.9.2011 - 22:07

Některé příběhy jsou smutné, dramatické, neuvěřitelné, ale všechny plné naděje, odhodlání a lásky. Kolikrát nevěřím vlastním očím a myslím si, že čtu bájnou knihu. Život je ale tím největším spisovatelem a bohužel některé situace, okamžiky jsou krutou pravdou. Přeji Stázince a jejím rodičům už jen samé krásné chvíle plné štěstí a radosti.

BabyKlokánci8.9.2011 - 12:17

Jste krásní a silní! ♥

Justynka a Lucka8.9.2011 - 08:04

Překrásná holčička a opravdu tedy obří bojovnice,muselo to být hrozné období,moc přeji aby byla Stázinka v pořádku,jste krásná rodinka!!!Hodně štěstíčka♥

Klárka

Klárčina maminka nám napsala:

Náš příběh začal před pěti, vlastně teď už skoro před šesti lety, kdy se nám po celkem bezproblémovém těhotenství narodila malinká holčička Klárka.
Těsně před porodem se mi z ničeho nic se mi zvedl tlak(no určitě nejsem jediná těhotná,které se tohle stalo). Byla jsem na přelomu 36/37 týdne těhotenství.
Poté, co jsem absolvovala všechna možná(a podle mého názoru i nemožná:-)) vyšetření,bylo rozhodnuto,že se počká do rána a pak se uvidí. Ráno se rozhodlo,že jo, že se bude rodit-v bříšku se malé nedařilo,a také tenhle těhotenský týden už by neměly nastat žádné komplikace….
A tak se narodila Klárka,a byla malinká na svoje těhotenské stáří. Vážila 2 kilogramy a měřila 42 cm. Protože ale byla kříšená, putovala hned na novorozeneckou jip,do inkubátoru. Tady jí prohlídly ze všech stran, všechny výsledky měla relativně v pořádku(srdíčko,plíce,ledviny,…..). A také měla znaky typické pro nějakou genetickou vadu (menší hlavička-po narození měla obvod jen 30cm, chybějící rýha na ručkách,níže posazené uši,.),která se později(po třech tehdy nekonečných týdnech) potvrdila. Jedná se o parciální trisomii chromozomu č. 9 (dříve a někdy i nyní označovanou jako Rethoré syndrom).
A co to znamená? Mnoho a nic. Každé dítě s genetickou odchylkou se vyvíjí jinak. Může chodit,mluvit,…může toho hodně dokázat, může být možná i alespoň částečně samostatná-to by byla ta lepší varianta.
Anebo také nemusí ani chodit,ani mluvit,může být třeba ležák,tak tady doufám,že díky vytrvalému cvičení (rehabilitaci, lázním, chodítku a také odrážedle:-)) nás už nepotká,že toto nebezpečí už jsme zažehnaly-to by byla ta horší varianta. Zatím jsme tak přesně mezi, ale pořád doufáme,že půjde víc a víc dopředu.
Protože už odmalička je Klárka bojovnice,snaží se ze všech sil opravdu dohnat, co se dá.
 I když to jde pomalu.

Je jí pět teď se už i pokouší o chůzi,s oporou samozřejmě. Také lítá (opravdu lítá) na odrážedle (které se ukázalo být nejlepší kompenzační pomůckou).
Je to smíšek i vztekloun, když jí něco nejde nebo když se jí nevyhoví. Má ráda společnost, procházky a miluje vodu. Plave v kruhu.
Nemluví, zatím. Přesto si o všechno, co chce dokáže říct. 
Chodí do školky(tedy to bych byla nepřesná, chodí do denního stacionáře Človíček v Plzni na Lochotíně) – a už rok je zařazená v přípravném stupni třídy C (právě zde ve Človíčku), která spadá pod speciální školu v Merklíně.
A chodí tam moc ráda. Na dopoledne, vyzvedávám si jí po „o“ ,což jí všichni školkáčci z naší vsi závidí.
Stojí také za zmínku to, že Klárka má starší sestru Aničku, se kterou se k sobě chovají…no jako dvě normální sestry (jsou dny kdy se mají tak rády a jsou dny,kdy by se nejraději neviděly:-)).
A jak to celé ukončit?
Máme Klárku rádi takovou jaké je. Když se směje, když pláče, když…..no prostě pořád. Ať je jakákoliv je především naše.
Více se můžete dozvědět na našem blogu.
Fotografie pořídila Hana Engelthalerová

 

zp8497586rq
Justynka a Lucka5.9.2011 - 07:58

Ahoj usměvavá Klárinko,moc Vám to sluší:-)A ta společná s mamčou je super:-)

krásné fotky, roztomilé děťátko, věřím, že mamince přinese spoustu radosti a štěstí z pokroků které stále dělá!

Tomášek a Tobiášek

Maminka nám napsala:

Tomášek a Tobiášek se narodili 26.11.2010. Původní termín porodu měl být, ale až 21.1.2011.
Od začátku jsem měla problémové těhotenství a byla na nemocenské. Od druhého měsíce jsem měla potíže s krvácením, těhotenskou cukrovku (14dní před porodem došlo až na inzulín), musela jsem ležet a nakonec si mě nechali na pozorování ve fakultní nemocnici v Ostravě, kde mi sledovali růst chlapečků. Ve 28tt mi zjistili, že kluci mezi sebou mají 500g rozdíl, což bylo dost. Každý den jsem byla sledována ultrazvukem, dělali mi ozvy a ráno 26.11. mi pan primář z oddělení a primářka neonatologie oznámili, že bude nejlepší, když mi kluky odpoledne vytáhnou, aby nenastaly kompikace a něco se nezanedbalo, pt mi mohl jeden chlapeček odumřít v placentě. Už totiž 5dní nepřibíral, nedostávalo se mu živin.
Kluci přišli na svět císařským řezem, Tomášek ve 13:22, měl 1920g a 42cm. Tobiáška vytáhli hned po něm ve 13:23, měl 1120g a 38cm. Jsou dvojvaječní, takže úplně jiní. Oba šli okamžitě do inkubátoru, kde byli cca 10dní. Tomášek měl první 3 dny potíže s dýcháním, tak byl řipojen na kyslíku. Naštěstí oba bojovali a pomalu začali přibírat, dýchat sami a po 10 dnech je převezli na neonatologické oddělení, kde byli ještě 5 týdnů než dosáhli váhy 2kg. Poté jsem k nim byla přijata do nemocnice i já, abych se o ně naučila starat. Řeknu vám, že to byl krušný týden. Byla jsem hozena do vody a nikdo mi nepomohl, takže jsem se musela postarat sama, a ze začátku než jsem se do toho dostalo to bylo opravdu těžké. Když začali oba plakat, tak mi bylo samotné

do pláče. Prožili jsme si tam těžkou rýmu, těploty, pořád nějaké krevní testy, cvičení a nakonec měli oba i transfuzi kvůli malému množství červených krvinek. Když už bylo vše za náma a kluci byli připraveni jet domů, já jsem se psychicky a fyzicky zhroutila a

první tři dny se museli o kluky postarat moje mamka s manželem. Zvládli to perfektně, já si odpočinula a mohla se jim na 100% věnovat. Kluci jsou do teď bez problému, akorát jsem měla ještě jednou Tomáška v nemocnici na jipce s podezřením na zápal plic. Hůř totiž snáší kašel a rýmu dohromady, je to prý spojené s tím, že měl na začátku problémy s dýcháním.

Musím říct, že na průběh těhotenství a nervy po porodu jsem už zapomněla, protože mám naštěstí dva zdravé chlapečky, kteří jsou každým dnem šikovnější. Jsou sice trošku opoždění, ale řekla bych, že to není nějak rapidně znát.
Kluci ted mají 7. měsíců, váží přes 7kg (do dneška mají v některém měsíci 500g rozdíl) a mají se k světu. Tomášek je o něco šikovnější, ale Tobiášek ho vždy po pár dnech dožene. Oba krásně koníčkují, berou si hračky, vydávají srandovní zvuky, smějou se nahlas, Tomi se překulí na bříško, Tobi se jen přetočí na bok, ale věřím, že za pár dní to zvládně taky. Už by oba seděli, ale mají ještě chvíli čas:-)
Opravdu jsme měli velké štěstí a děkuju za to hlavně personálu fakultní nemocnice, kteří jim dali tu nejlepší péči.

Fotografie pořídila Michaela Sklarčíková

zp8497586rq
zp8497586rq
zp8497586rq
Siťa (PST Designs)22.8.2011 - 07:38

úžasní kluci, super nápad s šachama – vynikající celé!!!!

Hanička

Její maminka nám napsala:

Mé těhotenství s Haničkou probíhalo v pořádku do doby, kdy mi vyšly špatně

krevní testy, kvůli kterým jsem musela na odběr plodové vody. I když jsem věřila, že to dopadne dobře, byl to náročný měsíc čekání na výsledky. Naštěstí všechno opravdu dobře dopadlo a zjistili jsme, že čekáme holčičku. Ve 32.týdnu jsem šla na ultrazvuk, kde se vyšetřující lékař pozastavil nad velikostí miminka – mělo odhadem jen 1000g v době, kdy už miminka mívají přes dvě kila minimálně. Za další týden jsem šla na kontrolní ultrazvuk, tentokrát byla odhadní váha o 500g vyšší, což bylo výborné, ale pro změnu byly špatné průtoky pupečníkem, takže jsem nastoupila na sledování do ústecké nemocnice, kde jsem denně chodila na ultrazvuk a miminko za ten týden, co jsem byla hospitalizovaná, nepřibralo ani gram. Asi tři dny před porodem lékaři konečně dospěli k závěru, proč miminko neroste – cytomegalovirová infekce.
Prý jsem ji prodělala možná i tři měsíce zpátky (ani jsem ji prý nemusela poznat, stačil jen větší stres – doba prodělané infekce bohužel vycházela na období čekání na výsledky z plodové vody) a samozřejmě prošla i plodem a nikdo nevěděl, co to udělá. Strašili mě, že je možné, že se dítě narodí hluché, slepé nebo jinak postižené, což se zjistí až po porodu. Z hlediska infekce už ale bylo jedno, jestli se Hanička narodí o pár dní dříve či déle, bohužel se ale zhoršily průtoky pupečníkem a v pátek 16.ledna se Hanička narodila – ve 34. týdnu.
Díky kortikoidům, které jsem dostala v průběhu hospitalizace, sama dýchala, jen byla hodně maličká – měla 1490g a 41cm, byla to taková malá houska, do dlaní se vešla. Naštěstí se jevila naprosto v pořádku a z porodnice jsme šly jen s tím, že na jedno ouško nejspíš neslyší, ale není to jisté, bude se to muset sledovat…
Následoval rok, kdy jsme chodily stále někde po kontrolách – oční, ušní, neurologie, infekční, rehabilitace…Teď jsou Haničce dva roky a řešíme dva problémy – první je pohyb, do roka se vlastně jen přetáčel

a. Naštěstí jsme ale dostaly doporučení na lázeňskou léčbu a v jejích 14 měsících jsme strávily 5 týdnů v Janských Lázních, kde udělala obrovský pokrok. Letos v lednu jsme byly podruhé a dovolím si říct, že stačí malinko a je z ní chodec. Hrozně jí to baví, je vytrvalá a opravdu bojuje. Byly to kolikrát opravdu velké boje při cvičení vojtovky, ale stálo to za to. Pohybově je tak na úrovni ročního dítěte, ale i to je zázrak.
Druhým problémem je bohužel sluch. Infekce po sobě zanechala stopy na mozku, ale ještě donedávna jsme žili v přesvědčení, že na jedno ouško slyší dobře a paní doktorka na ušním tvrdila, že pro rozvoj řeči to stačí. Bohudík paní doktorka v poradně pro nedonošené novorozence chtěla komplexní vyšetření uší a tam se zjistilo, že neslyší dobře ani na to zdravé ouško a proto nás někdy vůbec nevnímá, nesnaží se po nás cokoli opakovat. Teď nás čekají sluchadla – zvykání si na ně pro ní bude asi náročné, ale doufám, že zjistí, že jí pomáhají slyšet, a zvládneme to.
Máme před sebou dlouhou cestu – časté návštěvy logopeda, usilovné opakování, cvičení… Pokud sluchadla nepomohou a Hanička se do určité doby nerozmluví, mohla by prý být adeptkou na kochleární implantát, ale to je opravdu ještě daleko…
Teď sbíráme síly na zvykání na sluchadla, ale Haničce věřím, je to taková malá ďáblice, i když vypadá jako andílek

Fotografie pořídila Jindra Krobová ve svém ateliéru v Jablonném v Podještědí

zp8497586rq
Justynka a Lucka4.8.2011 - 12:30

Nádherné fotky,Hanička je malá krasavice a vůbec máte moc hezkou rodinku,moc přejeme,aby Haničce sluchadlo pomohlo v rozvoji řeči a aby lépe slyšela,mějte se hezky Lucka s Justýnkou

sondulinka29.7.2011 - 13:20

Ano jsou z Děčína!
Super, maminka dětí je mého taťky sestřenka často se s nimi vídáme a musím říci, že s nimi pracuje opravdu perfektně.
Nejen, že má zkušenosti, ale snaží se za tyto děti i bojovat pomocí i Montessori školky (http://www.montessoridecin.cz).

Určitě se s ní sejděte, myslím že Vám určitě něco z jejích zkušeností pomůže a poradí Vám.

Mimo jiné je i velice příjemná a sympatická, já osobně ji mám moc ráda.

Budu Vám držet pěstí – štěstí, a´t Vám to dobře dopadne!

Unknown29.7.2011 - 10:31

Sondulinka – nejsou ty dvě neslyšící děti z Děčína? Já totiž dostala kontakt nejspíš na jejich maminku – Mirku.Ono v okolí není moc dětí s takovýmto problémem,tak se s ní chci sejít a poslechnout si nějakou osobní zkušenost.
Daniela

sondulinka29.7.2011 - 10:20

Přeji Vám pevné nervy a hodně štěstí.

Věřím, že se Vám to povede, a ačkoliv se říká že za peníze si zdraví nekoupíte, tak zrovna ten sluch ano! :o)

Já sama od čtyř let mám poruchu sluchu na obou uších 60-65% ztrátu. Je mi 24 let nosím sluchadla a jsem šťastná, mluvím perfektně, nikdo nepozná že mám poruchu, rodiče se mnou hodně mluvily a zároveň učily odezírat.

Dále v rodině máme dvě malé děti Andrejku a Roberta, které jsou nedoslýchavé a od mala mají kochleární implantát. A mám pocit, že jsou k okolí daleko vnímavější, živější a velice snaživý!!! http://www.novinky.cz/zena/zdravi/195407-kochlearni-implantat-vraci-lidi-do-zivota.html

Unknown29.7.2011 - 10:12

Je zvláštní,jak to člověk bere automaticky – u staršího to prostě nikdo neřešil,všechno šlo samo…Nikdy by mě nenapadlo,že budeme tohle někdy řešit.
Děkuju vám za slova podpory,potěší to,když člověk ví,že v tom není úplně sám :)
Daniela

Lucka7329.7.2011 - 09:01

Určitě to Haničce pomůže! Je vidět, že sluchadlo pomáhá už teď. Tak pak bude jenom líp.

Vím, že strach o ní je nepředstavitelnej. Ale s implantátem se jí otevře celý svět zvuků – bude se jí líp učit mluvit. Brzy se pak dočkáte toho, že na vás zavolá „mámo“, „táto“…..

Budeme vám všem moc držet palce, ať se s tím poperete co nejlíp!

Lucka H. (Dotek světla)

Bee29.7.2011 - 08:59

Zrovna jsem se dívala, že na fotkách už asi jedno sluchadlo je. :) Hanička je nádherná, je to fakt – podle fotek – Andílek! :) Budu na dálku moc držet palce, ať stačí sluchadla a ať vás tak do roka brní hlava z jejího naustálého mluvení. A ideálně, ať než Hanička vyroste, je úplně v pořádku. Ať se najde NĚCO, co její sluch napraví k dokonalosti. Vždyť medicína jde tolik dopředu! Moc držím palce! Bára

Unknown29.7.2011 - 08:48

Jen bych chtěla dodat,že Hanička snáší sluchadlo (zatím jen jedno) velmi dobře,nevyndavá ho,hned první den se „rozpovídala“,zkoumá nové zvuky…Bohužel jsme byli 27.7. v Motole na vyšetření,kde se zjistilo,že má na obou stranách jen maličké zbytečky sluchu,takže toho nejspíš neslyšela moc.Teď tedy ještě dostane druhé sluchadlo a budeme doufat,že se nějak rozjede v řeči.Pokud ne,zapsali jsme ji do seznamu žadatelů o kochleární implantát.Je pro mne tedy nepředstavitelné,že by jí měli něco voperovat do hlavičky,ale pokud to pomůže….
Každopádně jak jsem již psala,je to bojovnice,takže jí stoprocentně důvěřuji,že se jednou rozmluví :)
Za focení velice děkuji,fotky jsou nádherné! A samozřejmě děkuji za tento projekt všem jeho tvůrkyním/tvůrcům.
Maminka Haničky

Markulka

Její maminka nám napsala:

Naše Markulka má dětskou mozkovou obrnu, kvadruspasticitu, to znamená napětí ve všech 4 končetinách. Nechodí, dokáže se už celkem obstojně udržet v sedu, ještě nám chybí kousilínek, aby se do něj sama zvedla, zbožňuje, když si může stoupnout, někde se zachytí a šup ze sedu nahoru.

Markulka se narodila měsíc před termínem a domů nám ji pustili až skoro po měsíci. Většinu času byla na JIPu, museli ji oživovat a už z porodnice jsme šli s tím, že má nález na mozku. Laicky řečeno, tam kde je centrum pohybu, nemá naše malá informace. Od 4.měsíce jsme začali rehabilitovat…náš denní program dodnes zahrnuje několik rehabilitačních bloků, různé techniky a pátrání po nich se staly součástí našeho života…malé byli v

lednu dva. Je to velmi společenská holčička, která miluje děti, začíná hezky mluvit. Baví ji knížky, hudba, říkanky, zajímá ji všechno okolo, prostě se chová jako jiné dvouleté děti. Svojí povahou je to usměvavé sluníčko, umí si ovšem i vynucovat to, o čem je přesvědčena, že jí náleží, umí odmlouvat, ale i hladit, pusinkovat a říct mi se zářícíma očima : mamí, ráda Možná je to paradoxní, ale od té doby, co máme malou se mi žije lehčeji…..většina problémů mi přijde snadno řešitelná a kromě úspěšné rehabilitace naší dcery žádný problém nemám….Markulky táta a můj přítel mě sice dokáže občas vytočit, stejně já jeho, ale oporu v něm mám maximální, malá se v něm vid

í, když není doma, poslouchám dokola : kde je táta?… můžeme se na sebe spolehnout, stejně jako na naše nejbližší, přátele a i ostatní okolí nás maximálně podpořuje…..zpočátku, než jsme ale našli ty správné odborníky, tím myslím takové, kteří mají kromě odbornosti i lidské vlastnosti, jsme si zažili chvíle beznaděje a politika našeho státu pomoci rodinám s handicapovanými dětmi je výsměchem vyspělým společnostem, ale pokusem-omylem jsme se dobrali k fungujícímu schématu….ono tím, že Markétka jde vývojově psychicky hezky, každý týden umí něco nového, její handicap tolik nevnímáme. Když s ní jedu v kočárku a ona pokřikuje na děti s tím svým zubatým úsměvem, tak se lidé usmívají a nikoho nenapadá, že je nestandartní dítko. Rehabilitace je pomalá, ale úspěšná, Markétka sílí a nemůžu se dočkat dne, až nás naše sluníčko nebude vítat jen nadšeným voláním, ale rozběhne se nám do náruče.
Moc děkuji všem, co nám pomáhají
Fotografie pořídila Jana Sobotová

 

zp8497586rq
F a c e b o o k