• Projekt Dotek světla

    Začtěte se spolu s námi do příběhů dětí, které nemají život jednoduchý, ale přesto se dokáží porvat s osudem - jako opravdoví bojovníci. Jejich blízcí svou láskou, péčí a podporou naplňují slova "milovat bez výhrad" tím nejhlubším možným způsobem.

    My, fotografové, k těmto příběhům přidáváme zdarma fotografie. Pro radost dětí, jejich rodičů a blízkých.

Jeníček a Eliška

IMG_8768-dIMG_9026-d

Jeníček a Eliška – jsou dvojčátka, narozená 27+5 tt s porodními váhami 1220 g a 1045 g. Start do života měli sice ztížený, ale krásně vše dohánějí a jsou to šikovní a úžasní malí bojovníčci.

IMG_8839 kopie-d

IMG_8902-d

IMG_8915-d

 

Jejich maminka nám napsala:

 

O miminko jsme se s manželem snažili dlouho, nakonec se nám vše povedlo až za pomoci doktorů a aby naše radost byla ještě větší, povedlo se dvojnásobně.

Od začátku jsem věděla, že těhotenství s dvojčaty je hodně rizikové i přesto do dvacátého týdne probíhalo vše bez komplikací. Já jsem si užívala rostoucí bříško a pořizovala výbavičku. Všechna vyšetření i testy byly do té doby v pořádku. Dokonce jsme již věděli, že čekáme páreček, jména jsme měli také vybrané a strašně jsme se těšili na další velký ultrazvuk.

V den vyšetření, mi pan doktor zjistil, že se mi velice zkrátil čípek a poslal mě ihned na hospitalizaci do nemocnice. Kde jsem nakonec ležela 4 týdny. Po překonání kritické hranice 24 týdne, jsem byla propuštěna domů, ale musela jsem dodržovat přísný klidový režim a celý den ležet s nohama nahoru.

I když jsem vše dodržovala, jak nejlépe jsem uměla, nakonec mi stejně 10. prosince odtekla plodová voda, a protože bylo ještě velmi brzo, převezli nás z naší nemocnice do Prahy na porodnickou kliniku, kde se 11. 12.2013 v 27 plus 5 narodili naši dva přenádherní bojovníci Jeníček a Eliška. Jenda vážil 1220 g a Eliška 1045 g, oba ještě pár dní po porodu zhubli, Jeníčkova nejmenší váha byla 1005 g a Elišky 905 g.

Již od prvních minut se naše zlatíčka zdatně prala o svoje právo na život. Nedokážu si přesně vybavit naše první setkání. Na ARU bylo hrozné horko, v inkubátoru dvě maličká tělíčka samá hadička. Sestřičky mi dovolily si drobečky v inkubátoru pohladit. Strašně se mi klepaly ruce a nedokázala jsem udržet svůj pláč, i když jsem si slzy před zlatíčkama zakázala, nešlo to. Asi ani nedokážu přesně popsat, co se odehrávalo ve mně, ten neuvěřitelný pocit bezmoci, strachu a hlavně sebeobviňování, co vše jsem mohla udělat jinak. Na druhou stranu obrovská láska, štěstí i radost z každého sebemenšího pokroku a gramu. Nejhorší pocit ze všeho bylo odloučení, dlouho jsem se nedokázala cítit jako máma. Copak to vůbec šlo? Když jsem vedle sebe neměla svoje děti? Se vším jsem se musela poprat a hlavně fungovat. Po propuštění z oddělení šestinedělí pro mě bohužel nebyla možnost ubytování v nemocnici a já musela od svých broučků odjet domů. To byla má nejhorší cesta v životě.

Od té doby jsme s manželem obden jezdili autobusem přes 160 km do nemocnice. Vozili jsme mlíčko, které jsem pravidelně odsávala. A postupně se čím dál více zapojovali do chodu oddělení a starali se o naše pusinky. Když to šlo, našli jsme si v Praze hotýlek a zůstávali u nich. Jedny z nejkrásnějších vzpomínek jsou, jak se manžel zapojil do péče o miminka, jak velmi něžně děti převlékal, krmil a choval. Vždy mě svou vírou a láskou k dětem dodal hodně síly. Už v nemocnici jsme tak fungovali jako každá jiná rodina, jen jsme nebyli doma v obýváku, ale v nemocničním pokoji.

Svoje děti jsem mohla chovat, přesněji řečeno klokánkovat, již třetí den po jejich narození. A bylo to nádherné!!! Od toho dne jsme na střídačku klokánkovali nebo chovali s manželem oba dva.  Dětem jsem zpívala, vyprávěla o domově a všech příbuzných, tetičkách a kamarádech, co se na ně moc těší a Jeníček i Eliška mě kolikrát pozorovali a vypadlo to, jako by chtěli říct, že to všechno vědí. Mamko neboj se, my to zvládneme a za chvíli spolu půjdeme všichni domů!

Jeníček i Eliška si na oddělení JIRP pobyli 10 dní, jeden den na JIP a dalších 40 dní na IMP1. Pak, když jsme byli natolik stabilní a mohli nás převézt do Jihlavy na novorozeneckou JIP, jsme to domů měli již jen kousíček. V Jihlavě jsme byli 12 dní a po všemožných vyšetření, které naštěstí dopadli krásně, jsme konečně mohli domů.  Dne 11.2.2014 po obídku jsme se vydali na tu zatím nejhezčí společnou cestu.

 

Za životy svých dětí chci velice poděkovat lékařům a sestřičkám z gynekologicko-porodnického oddělení Jihlavské nemocnice, za skvělou péči a neuvěřitelnou podporu, během rizikových týdnů, kdy hrozilo, že o svoje zlatíčka přijdu.

Děkuji také samozřejmě všem lékařům a sestrám z neonatologického oddělení gynekologicko-porodnické kliniky VFN v Praze u Apolináře. Za jejich neuvěřitelně obětavou a dokonalou péči o naše dvě děti. Již napořád Vám budu vděčná za jejich záchranu.

Děkuji celému kolektivu novorozenecké JIP v Jihlavě za velice laskavé přijetí, péči o děti i maminku a ochotu vždy vše vysvětlit.

A aby toho děkování nebylo málo, děkuji svému manželovi, rodině, kamarádům a známým za ohromnou podporu.

Avšak mé největší děkuji, patří mojí mamce, za vše, co pro mne během těhotenství, porodu a po něm udělala, za to, že vždy dodala sílu a odvahu bojovat. Celé to náročné období, jsi mi pomohla překonat, mám tě moc ráda mami. Děkuji

Za rodinu Biskupovic mamka Věrka

 

 

 

Fotografie pořídila Michala Pavlíková.

Nikolka

BE7A1106-0-d

Nikolka se narodila ve 27+2 tt s porodní váhou 920 g a délkou 32 cm. Velký boj má za sebou, ale stále bude mít co dohánět. Přejeme jí i její rodině hodně síly.

BE7A1031-0-d

BE7A1125-0-d

 

Její maminka nám napsala:

Náš příběh začal jako každý – tou krásnou zprávou: čekáte miminko. Tu radostnou zprávu jsme se dozvěděli 31.5.2014, kdy jsem si udělala těhotenský test, lékař 3 dny na to, naše nadšení potvrdil. Vše probíhalo jak má i s mými ranními nevolnostmi, až do doby, kdy jsem poprvé skončila v nemocnici, to bylo první den druhého trimestru. Začala jsem trochu krvácet, za mé těhotenství jsem v nemocnici byla celkem 3x, ale ani ve snu by mě nenapadlo, že bych mohla předčasně porodit.

Ten osudný den byl 30.10. v pátek, kdy mi v 6:00 hodin ráno praskla plodová voda! Měla jsem neuvěřitelný strach. Jediné, co jsem věděla, že odteče voda a žena jde rodit a pořád jsem si říkala: vždyť je brzy, moc brzy – to jsem byla 27+0.

Zavolala jsem si záchranku (byla jsem v tu dobu sama doma) a nechala se odvézt do Benešovské nemocnice, kde mi píchli první dávku kortikoidů na dozrání plic, infuze na rozehnání kontrakcí a sháněli mi místo v Praze. Buď Apolinář, nebo Podolí. Modlila jsem se, aby mě odvezli k Apolináři, protože jsem nedávno shlédla dokument o předčasně narozených dětech z Apolináře. Nějakou dobu jsem tam ležela, protože nikde zrovna neměli volný inkubátor. Ale nakonec mé modlitby byly vyslyšeny a záchrankou nás převezli k Apolináři.
Tam jsem se trochu uklidnila, když mi pan doktor řekl, že bez vody klidně nějakou dobu můžu vydržet – což jsem absolutně předtím netušila – prý i několik dní či týdnů. Každopádně, že jsou na mě připraveny a že to určitě všechno dobře dopadne.

V sobotu mi dali další dávku kortikoidů a řekli, že kdybychom vydržely alespoň do neděle do 7:00 ráno, bylo by to dobré kvůli těm plicím.

Bohužel v sobotu večer, už jsem skoro usínala, přišla sestřička, že mi natočí ještě monitor a kolem 22:40 se kolem mě všichni seběhli, že se jim to už nelíbí a že už nebudeme na nic čekat, že jí prostě vyndají ven – a je to taky, opět neuvěřitelný strach a bezmoc.

Nikolku vyndali císařským řezem v celkové narkóze 1.11.2015 ve 23:12hodin. Byla to pro mě nejhorší a nejdelší noc v životě. Nevěděla jsem vůbec, co se děje, jestli je v pořádku, bylo mi řečeno, že je v rukou pediatrů a že mi někdo ráno přijde říct. V 7:30 hodin ráno, přišla paní doktorka. Pověděla mi, že jí museli resuscitovat, že je napojená na přístroje, ale že to vypadá nadějně. Že mám počkat na přítele a pak se na ní mohu jít na ARO podívat. Hrozně jsem se toho pohledu bála. Že až jí uvidím na všech těch hadičkách, že se složím:(
Ale byla jsem až překvapená, že ten pohled byl krásný, že i na těch všech hadičkách a přístrojích byla krásná! Maličká, ale krásná.

Každý den jsem u ní byla, každý den se děsně bála, plakala, když jsem musela od ní odjet domů, bála, se, aby se něco nepokazilo, nezkomplikovalo. Ale Nikolka cítila tu podporu, tu lásku, to, že u ní je maminka každý den a tak byla moc šikovná a moc bojovala, všichni jí hrozně chválili.

Po měsíci ji sundali dýchací podporu (prvních 5 dní byla na CPAPU, poté na Vapothermu).

22.12. jsem k Nikče nastoupila do nemocnice a 3.1.2015 nás pustili domů a váhou 1960g a plně kojenou.
Nikolka strávila v nemocnici 64 dní – z toho 9 dní na ARU, 16 dní na JIP a zbytek na IMP
Nikolka nyní přibírá skoro 300g týdně – asi to potřebuje všechno dohnat:DUž jí budou skoro 4 měsíce bio a 3 týdny korigovaně, už bude mít brzy 4kg. Je to naše velká bojovnice, zvládla to na jedničku, my jsme za to moc vděční a na ní hrdí.

Byli to nejdelší 2 měsíce v mém životě, jsem ráda, že je to za námi a chtěla bych moc poděkovat všem, hlavně doktorům, sestřičkám, ale také všem, kteří pomáhají a psychicky podporují maminky předčasně narozených dětí.

Ještě jednou moc děkuji

Katka + Nikolka:)

 

 

 

Fotografie pořídila Markéta Pištěková.

 

Danýsek

7N8C2849ready-d

Danýsek je dvouletý chlapeček s DMO. Je to strašně šikovný a veselý kluk, veliký bojovník a sluníčko nejenom pro svou milující rodinu.

7N8C2866ready-d

7N8C2926ready-d

 

Jeho maminka nám napsala:

Danýsek se narodil o dvanáct týdnů dřív, bez jakéhokoliv varování, zcela nečekaně. Bylo velké štěstí, že se díky pomoci lékařů vrátil zpátky k životu. Přesto se ale, podle očekávání, na ultrazvuku hlavičky objevilo poškození mozku. Bylo těžké to přijmout, ale ještě těžší byl strach o život Danýska. Naštěstí se zlepšil natolik, že začal sám dýchat, přijímat jídlo a po dvou měsících jsme mohli s Danýskem jet domů. Tam na něj čekala starší sestřička, se kterou tvoří skvělou dvojku a jeden na druhého nedají dopustit.

V důsledku komplikací při porodu má Danýsek dětskou mozkovou obrnu, a tak spolu cvičíme, rehabilitujeme, a učíme se všechno krok za krokem. Díky Danýskovi si víc vážíme zdraví a rodiny a jsme šťastní, že můžeme být všichni spolu. Danýskova nemoc nám dává přežitost být lepšími – trpělivými rodiči, ohleduplnou sestřičkou, laskavými přáteli. Naštěstí máme kolem sebe spoustu skvělých lidí, ať už z rodiny nebo z okruhu přátel, kteří nám každý den pomáhají a podporují nás.

Velice si vážíme a jsme vděční za lidi, kteří se neschovají před postižením, ale naopak vymýšlí a realizují takové skvělé projekty, jako je tento. Je to pro nás povzbuzení, že i náš Danýsek žije ve světě, kde jsou lidé ochotní pomáhat a dělat radost těm, kteří mají svoje místo v životě vybojované o kus víc než my, zdraví lidé.

 

 

Fotografie pořídila Jaroslava Žigraiová.

 

Žaneta5.2.2015 - 16.28

Držím palce ;) Jste moc hezká rodinka ;) Kéž by si i rodiče, kteří mají zdravé děti, uvědomovali to, co ti s dětmi postiženými, a vedli je k pomoci druhým a k tomu, že všichni bez rozdílu handicapu mají právo na stejné místo na tomhle světě ;)

Tomášek

MPF_5302 copy-d

 

Tomášek je třiapůlletý chlapeček s diagnostikovanou DMO  spastickou kvadruparézou a CVI (centrální pokles vidění). Je to ale strašně šikovný a veselý kluk, který se za pomoci své milující a milované rodiny snaží vše zvládnout a překonat všechny překážky.

MPF_5346 copy-d

MPF_5100 copy-d

 

Jeho maminka nám napsala:

Tomášek se narodil jako naše druhé dítě 16. 6. 2011.

V 19. týdnu těhotenství nám bylo oznámeno, že Tomáš má rozštěp břišní stěny a velká část tenkého střeva je v důsledku rozštěpu mimo jeho dutinu břišní. Na základě tohoto zjištění jsme byli odeslání na genetickou kliniku, kde nám doporučili udělat pro jistotu ještě odběr plodové vody, zda není přidružena ještě nějaká jiná vada. Řešili jsme tento problém i s primářem dětské chirurgie, který nám vysvětlil, co se děje s miminkem po porodu. Na základě zjištěných informací a kladných výsledků z amniocentézy, jsme se rozhodli, že přivedeme miminko na svět.

Tomášek se tedy narodil ve 34. týdnu těhotenství. Vážil 2120 g a měřil 46 cm. Po plánovaném porodu císařským řezem, byl ihned odvezen na dětskou jednotku intenzivní péče a připravován na operaci. Ten den se ve velké podstatě změnil náš dosavadní život o 180 stupňů. Tomík strávil 5 hodin na sále a bylo to nejdelších 5 tříapůlletýhodin v mém životě. Operace byla náročná, ale nakonec dopadla úspěšně. Druhý den po operaci jsem konečně mohla poprvé vidět svoje miminko. Byl to na jednu stranu krásný pocit být u něho, ale na druhou stranu strašně těžký, když vidíte svoje dítě, jak leží na přístrojích a vy si ho nemůžete ani pochovat.Jenže takovéhle věci si člověk předem vůbec neuvědomí. Ale Tomíkovi se dle lékařů vedlo celkem dobře. Začali ho pomaličku přikrmovat. Jenže několik dní po operaci se začali objevovat různé komplikace a během několika dní byl Tomášek v kritickém stavu. Selhávaly mu ledviny, měl pneumotorax, silné podkožní otoky a doktoři mu nedávali moc nadějí. Podkožní otoky souviseli s další nemocí zvanou chylothorax, která souvisí s mízním systémem našeho těla. Po všech těchto komplikacích se přidalo krvácení do mozku. Tomík byl ale bojovník a nakonec svůj boj o život nevzdal a vyhrál a po 2 měsících byl propuštěn z jednotky intenzivní péče na kojenecké oddělení, kde nakonec ležel po různých menších komplikacích ještě 2 měsíce.

V říjnu byl Tomášek nakonec propuštěn do domácí péče a my si konečně mohli odvézt našeho drobečka domu. Začátek byl hodně náročný hlavně psychicky. Museli jsme hodně cvičit a Tomík ještě k tomu špatně pil, takže to byl občas velký boj něco do něj dostat. Tím pádem málo přibíral a měla jsem strach, aby neskončil zase v nemocnici. K tomu naštěstí nedošlo.

Když už to vypadlo, že jsme z nejhorší venku, začal Tomík po probuzení divně stáčet očička a v podstatě zapomněl úplně všechno, co se naučil. Po vyšetření na neurologii jsme zjistili, že se jedná o epilepsii. Tomáš tedy začal brát léky, ale nic mu nezabíralo a po 2 měsících jsme jeli do Prahy. Tam mu vyměnili léky a nakonec záchvaty ustaly. Jeho EEG ale vypadalo velmi špatně, takže se lékaři rozhodli aplikovat mu ještě 3týdenní kortikoidní léčbu.

Tomíkovi nakonec byla diagnostikována DMO spastická kvadruparéza s převahou diparézy na dolních končetinách. Má zrakovou vadu (silnou atrofii zrakového nervu). Důsledkem toho je mu diagnostikováno CVI. Jinak je Tomáš veselý a zvídavý kluk. Je hodně paličatý, takže práce s ním je opravdu těžká J Zatím nemluví, ale hodně vokalizuje, takže se snad někdy dočkáme. V dubnu letošního roku se začal vertikalizovat, takže je i malá šance, že bude chodit. Moc rád jí, miluje hudbu, pejsky a staršího brášku, který je jeho velkým vzorem.

Život s handicapovaným dítětem není lehký, a kdybych věděla, co nás a hlavně Tomáše všechno čeká, rozhodla bych se tenkrát možná jinak.  Ale jak se říká „všechno zlé, je k něčemu dobré“ a my poznali spousty nových přátel a osudy jiných lidí. Posunulo to náš pohled na život někam jinam. Beru to tak, že Tomík nás má naučit něco nového, k čemu bychom bez něj prostě nedošli.

Chtěla bych tímto poděkovat celé naší rodině, která Tomáška přijala s velkou láskou. Velký díky patří naší fyzioterapeutce, našim přátelům, kteří nás podporují, tetám z rané péče, a neposledně všem lékařům, kteří mají Tomáška v péči, protože jsou to opravdu lidi na správném místě.

Zuzana

 

 

Fotografie pořídila Markéta Pleskotová.

 

Christianek a Karolínka

IMG_0531bw-d

Christiánek a Karolínka jsou roční dvojčátka, která se narodila ve 32 tt, s porodními váhami 1950 g a 1890 g. Jsou oba nesmírně šikovní a pomalu vše dohánějí.

IMG_0555-d

IMG_0518-d

 

Jejich maminka nám napsala:

 

Jmenuji se Helena a je mi 31 let a jsem maminka dvojčátek Christianka a Karolinky.
V 7tt mi pan doktor sdělil, že čekáme dvojčátka. Byl to docela šok, jelikož v rodině dvojčata nemáme. Za přítelem jsem se zastavila v práci hned od pana doktora, abych mu řekla, že čekáme dvojčátka (to že jsem těhotná věděl). Ukázala jsem fotku z ultrazvuku, kde jakžtakž bylo znát, že jsou dvě.

Nemohl tomu uvěřit. Samozřejmě byl rád, i když pořád přemýšlel jak je to možné. V 10tt jsme šli na genetiku, kde jsme se od pani doktorky dozvěděli, že jsou dvojvaječná. A v 16tt jsme věděli, že čekáme holčičku a chlapečka. Celé těhotenství proběhlo bez komplikací, takže jsem si ho pořádně užila. Ve 32 tt na běžné kontrole jsem se ptala, kdy se mám hlásit do porodnice na kontroly. Pan doktor mi sdělil, ať si tam zavolám a pak mi předá veškeré dokumenty co jsou potřeba s sebou. Byl to pátek takže jsem se samozřejmě nedovolala a nechala to na pondělí, s tím že mám dost času. Pořád jsem věřila, že budu rodit v tom 38 tt.
V neděli odpoledne mi praskla plodová voda. Na rychlo jsem si sbalila věci a jeli jsme. Rodila jsem u Apolináře, a když mě přijímali, mezi dveřmi se mihl doktor a povídal: „Dvojčata…. tak to v noci rodíme“. A měl pravdu. Paní doktorka, která mě přijala, udělala veškerá vyšetření, píchla mi kortikoidy, antibiotika na oddálení porodu a naměřila monitoring. V osm večer jsme se s přítelem rozloučili a odjel domů. To mi začaly malinkaté kontrakce, o kterých jsem si myslela, že přejdou.

Po hodině mi píchli druhá antibiotika s tím, že už to bude dobré. Ale nic nezabralo. Ve tři-čtvrtě na deset mě vyšetřili. To už jsem byla na pět centimetrů. A okamžitě na sál, pod celkovou narkózu. Ve 22:21 přišel na svět Christianek 1950 g a 43 cm a po dvou minutách Karolínka 1890 g a 41 cm.

Tatínek přijel jen tak-tak, prďolky mohl vidět jen chvilinku. Museli je odvést na JIP. Ještě se se mnou rozloučil se slovy: „Máme moc krásné děti, jsou v pořádku a odpočívej.“ Celou noc jsem nemohla spát. Vždy jsem usnula jen na chvilku. Musela jsem myslet na naše zlatíčka jak jsou na tom. Ten pocit, kdy ležíte na JIP po císaři a nevíte co je s Vašimi dětmi, bych nikomu nepřála. A druhý den ráno bylo také náročné, když maminkám na pokoji přivezli miminka a mě ne. V tu chvíli se mi chtělo brečet. Ale naštěstí mě sestřička kolem jedenácté na chviličku zavezla za dvojčátky.

Byl to krásný pocit, ale zároveň jsem byla úplně v šoku, když jsem naše prďolky viděla ležet zabalené v dečce v inkubátoru. Christianek měl problém s dýcháním, a tak byl připojen na cpapík. Jinak byl bez větších problémů. Karolínka na tom byla dobře. Odpoledne jsme s tatínkem šli za prďolkama, moc jsme se na ně těšili. Sestřičky nám je dali pochovat, a se slzami štěstí jsme tomu nemohli ani uvěřit. Jak jsou malinký, hezký a naše.
Mlíčko jsem začala odstříkávat hned ten den. Jelikož mi mlazivo trochu teklo před porodem. Sestřička mi řekla ať to zkusím. Podařilo se a já zaplnila dno skleničky. Hned to přidali Christiankovi k papání a já měla obrovskou radost. Za další tři hodinky mohla dostat i Karolínka část mlíčka od maminky. Druhý den to šlo líp. A večer už jsem dosáhla na jednu dávku.
Třetí den mi sdělili, že nás budou moct přeložit na intermedial (oddělení pro miminka s nižším dohledem). Byla jsem šťastná a mohla jsem se plně starat o svoje zlatíčka. Přebalovat, koupat a sondičkou krmit svým mlíčkem.
Po týdnu jsem měla být propuštěna domu. Ale pro naše štěstí a šikovnost dvojčátek jsem naštěstí zůstala. Mohla se o ně starat po celý den krom noci. To jsem poctivě odstříkávala mlíčko a ráno ho nosila prďolkům. Mlíčka jsem měla přebytky, a tak jsem byla požádána, jestli bych nechtěla být dárkyní. Samozřejmě jsem okamžitě souhlasila. Udělali se veškeré potřebné testy, zda je mlíčko vyhovující. Byla jsem ráda, že budu moci pomoc ostatním předčasně narozeným miminkům.Vždyť jiná maminka pomohla mým miláčkům, tak proč ne pomoc když člověk může. Za celý pobyt což byl skoro měsíc než nás propustili jsem darovala třináct litrů.
Po dvou a půl týdnech jim vyndali sondičky a prďolky se snažili sami papat z prsu a zbytek ze stříkačky. A já jsem konečně mohla zlatíčka dostat na pokoj. Po týdnu se krásně naučili papat a nás mohli pustit domu. Hrdý tatínek si pro nás přijel a odvezl si nás domů. Od té doby jsme pořád spolu. Začátek nebyl jednoduchý, péče o dvojčátka a ještě k tomu předčasně narozená, nás stál dost sil, ale důležité bylo že jsou v pořádku a šťastni. A že to vše tak dobře zvládli.
Christiankovi a Karolínce je 11 měsíců korigovaně 9 a krásně dohnali dvouměsíční rozdíl. Dovednostmi odpovídají svému věku a v některých věcech jsou i napřed.

Všem rodičům předčasně narozených miminek, bych chtěla popřát mnoho sil a věřte že vše dobře dopadne. A ještě bychom chtěli moc poděkovat celému týmu v porodnici u Apolináře, který se moc krásně staral o naše prďolky. Moc děkujeme.

Helena, Honza Karolínka a Christianek

 

 

Fotografie pořídila Kateřina Kohoutová.

 

F a c e b o o k