Trbolová Petra

Pepíček

Jeho maminka nám napsala:

Když jsem se seznámila s manželem – v té době s přítelem – krátce na to jsem s ním otěhotněla. Já jsem si miminko moc přála, přestože mi bylo 19 let. Přítel mou radost ze začátku moc nesdílel, ovšem postupem času se na miminko těšil stejně tak jako já. Když jsem otěhotněla, začala jsem chodit do práce, ovšem v tu dobu jsem ještě nevěděla, že jsem těhotná. Pracovala jsem v obchodním domě jako prodavačka potravin.V práci probíhalo vše v pořádku, i když jsem musela tahat bedny s bramborami, sedět 12 hodin u kasy, zvládala jsem to v pořádku. Přestala jsem pracovat v 6.měsíci těhotenství. Začali jsme si zařizovat bydlení a já se těšila z toho, jak si budu užívat rostoucího bříška a zařizování věcí kolem bytu a výbavičky na našeho syna. Těhotenství šlo tak, jak mělo, bez problémů, všechny ultrazvuky byly v pořádku a miminko se vyvíjelo, jak mělo.
Ovšem náš příběh se začal psát jednoho zimního večera 2. listopadu roku 2006.
Den probíhal úplně normálně jako každý jiný, byli jsme u známých, k večeru jsme přijeli domů. Lakovala jsem si v kuchyni nehty a začalo mě pobolívat bříško…
Nevěnovala jsem tomu ani moc pozornost, šla jsem tedy do postele spát, ovšem v noci se bolest stupňovala…Asi by málokoho napadlo, že to jsou kontrakce, když jsem byla ve 29tt.
Bolesti sílily a byly celou noc po cca 5 min, říkala jsem si,
 

nebudu dělat hysterku, to přece nic není…
Ráno manžel vstával do práce a vzbudil mě a já jsem se rozmýšlela, zda mu to mám říct či ne, ovšem pak jsem vstala na záchod a zjistila jsem, že špiním.
Neváhala jsem a řekla jsem mu, že musíme do nemocnice. Bylo 7 h ráno, když jsme byli na cestě do nemocnice. Když jsme tam dojeli, nechali mě cca hodinu v těch bolestech čekat na chodbě jak psa. Musíte počkat, až si doktor udělá čas, mi bylo řečeno, takže jsem tedy čekala.
Když tedy po hodině doktor došel a vyšetřil mě, byl to šok! Nic mi neřekl a zavolal hned manžela.Tomu sdělil, že je to zlý jak se mnou, tak s miminkem. Manžel plakal, na to nikdy nezapomenu.Byl zoufalý a ani jeden z nás nevěděl, co bude následovat.
Okamžitě mě převezli na gynekologii na pokoj, kde mi dali nohy nahoru a napíchali mě injekcemi pro zastavení porodu, ovšem bez výsledku…Bolesti byly stále stejné, nesílily, ani se nemírnily. Kolem 11 hodiny přišli doktoři a řekli mi, že mě sanitou převezou do nemocnice do Ústí nad Labem, že tam jsou vybaveni na předčasně narozená miminka.
Sanitka přijela, mě naložili, zapnuli maják a jeli jsme. Celou cestu do Ústí mě v sanitce držela za ruku úžasná sestřička, hladila mě, byla moc hodná. Manžel sedl do auta a vydal se za mnou, za houkající sanitou. Dorazili jsme do Ústí, kde bylo další vyšetření-ultrazvuk. Řekli nám, že mi musejí porod vyvolat (v Děčíně ho zastavovali).
Převezli mě na hekárnu, kde se mnou byl chvíli manžel. Řekl mi, že mi asi udělají císaře, že je to opravdu zlý. Donesli mi kupu papírů na podepsání, dodnes ani nevím, co v nich stálo…
Ležela jsem na té hekárně a čekala a říkala si, co bude a jak to bude. Hrozně jsem se bála, bylo to tak nečekaný…
Za pár hodin už mě převezli na porodní box, kde jsem byla napojena na přístroj, který hlídá srdíčko miminka. Ten papír, co z toho vyjížděl, byl přes půl boxu, jak byl dlouhý. Občas přišla sestra, zkontrolovala mě, navlhčila mi rty, nemohla jsem už pít, kdyby musel být proveden císař.
Ve vedlejších boxech rodily ostatní maminky a brečela čerstvě narozená miminka. Bylo to pro mě hrozně těžký, pak ale jsem zařvala na sestru, že to bolí a začalo to…
Naběhla sestra, další sestra dovezla inkubátor, naběhli doktoři a najednou jsem rodila.
Bylo to hrozně rychlé a já nezapomenu, jak jsem koukala mezi nohy a přitom jsem rodila. Sestra mi řekla: „Nečumte a roďte.“ Po chvilce byl Pepíček na světě. Bylo to rychlý, narodil se a ihned na přístroje a do inkubátoru, ani jsem ho neviděla, nedýchal sám, neměl vyvinuté plíce. Ihned ho odvezli na JIP.
Narodil se 3. 11. 2006 v 17.55, 1360 g a 36 cm.
Mě zašili, odvezli na gynekologii na pokoj. Přijel manžel a Pepíčka viděl, já ne, já až druhý den odpoledne.
Bylo to šílený porodit a nevidět svoje miminko, honily se mi hlavou všelijaké myšlenky, že umře a co s ním bude…
Druhý den jsem ho konečně viděla. To malinké nevinné stvořeníčko. Byl hodně nemocný, měl vzácnou infekci a doktoři nedávali moc šancí, že přežije. Ovšem den ode dne bojoval víc a víc. Je neuvěřitelné, kolik síly se v takovým malým miminku najde. Mě po 4 dnech pustili domů, za malým jsem jezdila každý den, vozila jsem odstříkané mlíčko a klokánkovali jsme, bylo to krásné cítit ho, chovat ho…
V inkubátoru byl asi 25 dní, poté šel už do vyhřívané postýlky a já k němu mohla nastoupit do nemocnice a starat se o něj. Propouštěli nás 13.12. 2006, udělali mu veškerá vyšetření: sluch, oči atd. A dodnes nezapomenu, když mu měřili emise v ouškách, ptala jsem se doktora a dělala si z toho srandu a říkala jsem mu, takže není hluchý…
Já jsem se totiž za svobodna jmenovala Lucie Hluchá, tudíž se Pepíček narodil jako Josef Hluchý.
Po propuštění domů jsme bojovali s kojením, které nám nešlo, pak jsme přešli na lahvičku. Začali jsme chodit na neurologii a tam se nám začal psát další příběh.
Při druhé návštěvě na neurologii ve 4. měsíci paní doktorka vzala do ruky hračky a chrastila malému za

hlavou, neotáčel se, nereagoval na zvuky. Řekla mi, že to není dobrý a hned mi dala doporučenku na ušní. Já ten den z neurologie přijela k mamce, Pepíček spinkal v autosedačce a já vzala hrnec a pokličkou a jak spinkal, začala jsem do toho hrnce třískat a on nic, on se nelekl, on dál v klidu spinkal. V tu chvíli mi bylo vše jasné, maličký je hluchý. Můžu vám říct, že možná pro někoho by to byl šok, ale já jsem to vzala s manželem tak, jak to přišlo.
Začala série vyšetření v Děčíně, kde se začalo potvrzovat, co jsme tušili. Byli jsme objednáni do Prahy na foniatrii, kde nás vyšetřovali. Malý byl nespočetněkrát v narkóze kvůli přesnému vyšetření sluhu, za čas přišla diagnóza: oboustranná hluchota. A teď co? Co bude a jak to bude? Naštěstí existuje přístroj, který se jmenuje kochleární imlantát a já Pánu Bohu děkuji za tento zázrak!
Po sérii vyšetření, půlročním nošení naslouchadel, přes které stejně neslyšel, museli jsme rehabilitovat, pořád docházet na logopedii, ale nakonec přišel den, kdy jsme se dočkali operace v Motolské nemocnici. Bylo to v březnu 2010. V květnu 2010 mu to poprvé zapojili a náš maličký ve 3 letech poprvé uslyšel.
Nyní má implantát dva roky a začíná pomalinku mluvit. Přestože má ADHD a bere léky na uklidnění, je to šikovnej kluk. Navštěvuje speciální školku pro sluchově postižené v Praze a pokroky jsou neuvěřitelné. Každé nové slovo je pro nás zázrak. Kdo to doma nemá, neví o čem mluvím, je úžasné, když mi moje dítě říká mami, ani jsme v to nikdy nedoufali.
Začali jsme s manželem jezdit na kurz znakového jazyka, aby komunikace s malým byla pro nás i pro něj lepší.
Moc ho milujeme, a i přestože zlobí za 10 dětí, je to nejcennější spolu s jeho malým bráškou, co v životě máme.

.
.
Fotografie pořídila Petra Trbolová.
 
 
.
 
 
 

 

Mohlo by se vám také líbit...

1 komentář

  1. says:

    Držím Pepíčkovi i celé Vaší rodině palce,ať už je jen lépe…Máme doma neslyšící dcerku s kochleárem (dokonce jsme taktéž z Děčína) a tak vím,jaké to je,čekat na to první slůvko…Pepíček vypadá jako velmi šikovný klučina!

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *