Sebastián a Matyáš

atelier-208-d

Sebastián a Matyáš jsou chlapci narození předčasně s porodními váhami- Sebastián 1455 g a Matyáš 1650 g  , kteří ale vše pomalu dohánějí a jsou to velcí a úžasní bojovníci, co vše zvládají na jedničku.

atelier-427-d

atelier-320-d

 

Jejich maminka nám napsala:

Moc  zdravím všechny maminky a tatínky nedonošených miminek. Moc ráda bych se s Vámi chtěla podělit o náš příběh, který Vás, doufám, povzbudí a ukáže, že mít předčasně narozené dítě nemusí nutně znamenat velké stresy.

Od první chvíle, co jsme se s přítelem seznámili jsme věděli, že spolu chceme mít miminko. Věděli jsme ale, že to asi nebude přirozenou cestou jednoduché. Po ročním snažení jsme se rozhodli pro umělé oplodnění.  Tak naše dvojčátka byla počata metodou IFV. K našemu velkému překvapení vyšel už první pokus. Celé mé těhotenství jsem prožívala bez problému. Kdyby mě nerostlo bříško, tak bych ani nevěděla, že jsem těhotná. Všichni kolem mě se divili, jak to vše zvládám a jak jsem plná energie. Bylo mně prostě úžasně a ani ve snu by mně nenapadlo, že se naše dvojčátka budou drát na svět o dva měsíce dříve. Všechny kontroly u mého gynekologa dopadly dobře, až do dne mých narozenin, kdy mně bylo oznámeno, že se začínám otevírat. Pan doktor mně nakázal přísný klidový režim. K narozeninám to nebyl zrovna moc pěkný dárek. Bylo to poprvé, co jsme se s přítelem opravdu lekli, ale ani tehdy jsme si žádné možné komplikace nepřipouštěli. Nakonec mě byl zjištěn zánět močových cest, byla nasazena antibiotika. Na další kontrole  mně pan doktor s úsměvem sdělil, že léčba byla úspěšná a že je vše na dobré cestě. Oddechli jsme si i my.  Ovšem na další kontrole za týden přišel šok. Opět jsem měla zkrácené hrdlo děložního čípku a už jsem  musela být hospitalizována.

V slzách mě přítel vezl do nemocnice k Apolináři, kde už na mně čekali. Příjem  pro mě nebyl moc příjemný, zrovna vedle mě rodila paní donošené miminko a já plná obav, jak to bude s našima dvojčárkami , ležela na monitoru a bylo mně hrozně. Po všech vyšetřeních mě uložili na pokoj a první noc jsem vůbec nespala. Celou jsem probrečela, ale stále jsem nepřestávala věřit, že Ty naše zlatíčka donosím. Po týdnu ležení v nemocnici, kde se o mě úžasně starali, mně pan doktor ráno na vizitě řekl, že budu nejspíš druhý den propuštěna domů. Byla jsem šťastná. Tenhle pocit, ale netrval dlouho. Po natočení monitoru mně bylo sděleno, že jedno z našich dvojčátek má špatné srdeční ozvy. Musela jsem podepsat souhlas s případným císařským řezem a dostala jsem první dávku kortikoidů na předčasné dozrání plic miminek. Volala jsem hned příteli a mamince, kteří okamžitě přijeli a byli mně velkou oporou. Přítel se mnou absolvoval všechna následná vyšetření. Ta navzdory špatnému monitoru dopadla dobře. Sešli se snad všichni doktoři a dohadovali se co s námi třemi provedou. Po chvíli čekání si nás s přítelem zavolal  skvělý pan primář Pavlišta, který mě měl případně rodit a oznámil nám, že navrhuje ukončit mé těhotenství,  že kdybychom čekali, tak že by noc mohla být pro naše dvojče fatální.  Měli jsem oba s přítelem slzy v očích a nevěděli jsme co nás čeká.  Paradoxně jsem to byla ale já, kdo se schopil a byla jsem oporou příteli a věřila, že vše bude dobré. Vůbec jsem samozřejmě netušila, co znamená nedonošené dítě.

Asi tak za hodinu jsem šla na sál. Měla jsem epidurál takže jsem vše mohla vnímat. Na sále to na mě všechno padlo a já začala mít strach. Tam jsme si s přítelem role prohodily a velkou oporou byl on mně. Celou dobu mě hladil po hlavě a utěšoval, že vše zvládneme.  V 19:30 jako první přišel na svět Sebastián, /1455 g, 39 cm/  a po něm  19:35 Matyáš /1650 g 41 cm/.Bylo to ve 31 tt.  Rychle mně je ukázali a pak je hned odvezli na ARO a mně na pooperační JIP.  Ještě se se mnou rozloučil přítel s maminkou dodali mně sílu slovy , že kluci jsou v pořádku. Ten pocit, kdy ležíte po císaři a ani nevíte, co je s Vašimi dětmi, bych nepřála nikomu. Hodně emoční také bylo, když maminkám vedle mě přinesli mimča na přiložení a mně nic. Samozřejmě jsem nespala a netrpělivě čekala na ráno až budu něco vědět. Ráno mě odvezli na pokoj a já netrpělivě čekala na přítele, až mě odvede za našimi dvojčátky. Nemohla jsem se dočkat, že jsem ani nevnímala  bolest jizvy.  Hned jak přišel, vyrazili jsme společně za Sebastiánkem a Matyáškem.  Byl to pro mě  neuvěřitelný šok, když jsem viděla ty naše sluníčka bezbranně ležet v inkubátoru, že se mně podlomila kolena a omdlela jsem. Po načerpání sil jsem už naslouchala doktorům, jak se daří našim kloučkům. Sebík byl naprosto bez problému, sám dýchal což je  u předčasně narozených dětí hlavní problém. Matýsek už dýchal hůře, tak dostal cpapík, ale jinak byl  také bez větších problémů. Věděla jsem, že jediné, ale momentálně nejdůležitější, co můžu pro naše zlatíčka udělat je to, že budou mít moje mlíčko. Není to opravdu moc jednoduché, i byť pár kapek mléka, když Vaše tělo není připravené.  Vzájemně jsme se podporovaly s maminkami na pokoji. Začátky jsem opět probrečela, protože  mi to moc nešlo, ale hodně pozitivní energie mi dodala paní Ratajová (koordinátorka projektu BabyKlokánici, o.s.Zrnka), maminka předčasně narozených dvojčátek Vilíka a Bertíka, která chodí do nemocnice podporovat maminky. Moc děkuji. Od té doby, co mi řekla, že na tom byla podobně a pak měla tolik mléka, že se stala dárkyní, se mně mléko rozjelo a já mohla hrdě nosit plné lahvičky našim drobečkům.  Další moc milé překvapení bylo, když mně druhý den řekli, že  Sebík zvládá vše dobře a že už ho přeloží na  Intermediál / což je oddělení, kde jsou mimča už s nižším dohledem/. Přeskočil  o JIPKU, což mně nalilo do žil spousty energie. Bylo to sice pro mě dost náročné, protože Matýsek zůstal na ARU a Sebíček byl na IM, který je úplně na druhé straně, takže jsem lítala s mléčkem střídavě za Matyášem a pak za Sebíkem, ale byla jsem šťastná. Štěstí se zdvojnásobilo, když mně  pan doktor na ARU další den řekl, že Matýsek už zvládá dýchat sám a že brzo půjde za bráškou na IM. Dva dny po porodu tedy  převezli i Matýska a já už jsem k mému velkému nadšení mohla plně teda kromě kojení starat o naše poklady. Přebalovala jsem je, koupala a sondovala jim moje mléčko.

Po týdnu jsem byla propuštěna domů a poctivě odstříkávala každé tři hodiny mléčko, aby měli Myšáci co papat a pořádně přibývali na váze. Jezdili jsme za nimi s přítelem každý den, a společně se o ně starali. Z počátku spadli na váze, Matyáš na 1450 g a Sebastián na 1300 g. To už byla naše poslední  komplikace a pak jsme už jen přibývali a měli se čile k světu.  Dva týdny po porodu jsme zkoušeli přikládat k prsu a k mému velkému překvapení Matýsek vysál skoro celou dávku. A to už mu zůstalo, byl to velký jedlík a vždy mně zvedl náladu, jak krásně papal. Se Sebíkem to bylo s papáním z mého prsa o něco těžší, ale na konec si dal také říct a čtyři týdny po porodu už papal také celou svou dávku od maminky.

V tu dobu mě přijali zpátky do nemocnice a já mohla mít svoje vytoužené poklady 24 hodin u sebe. Po týdnu společného pobytu nás všechny tři pustili domů. Přijel si pro nás s velkou slávou dojatý tatínek a hrdě si nás odvezl domů. Od té doby jsme nerozlučná čtyřka a těšíme se na každý společně strávený den.  Nebudu lhát, že péče o dvojčátka a ještě ke všemu předčasně narozená, nebyla z počátku jednoduchá a stála nás hodně sil, ale nejdůležitější bylo, že jsou v pořádku a že svůj předčasný příchod na svět  tak skvěle zvládli.

Sebastián a Matyáš nám dělají samou radost. Úžasně dohnali  dvouměsíční  rozdíl jak váhově, tak dovednostmi. Nyní je jim  8 měsíců, korigovaně 6 a psychomotoricky jsou v normě  v něčem dokonce i napřed. Papají jak mléčko, tak už i příkrmy. Jsou velmi aktivní a komunikativní, krásně povídají, otáčí se, váli sudy, plazí se a začínají pomalinku lézt. Moc je oba s přítelem milujeme a jsme štastniě, že je oba máme.

    Závěrem bych chtěla moc podpořit všechny rodiče předčasně narozených dětí, aby byli silní a nepřestávali  věřit, že vše dobře dopadne. Totiž i na hranici těžké nedonošenosti, jako byli naše děti, se mohou děti vyvíjet dobře a bez problémů. I Ty narozené ještě dříve mají zajištěnou špičkovou péči. Česká  Neonatologie je na předních příčkách v Evropě. Také bych chtěla moc poděkovat celému týmu v nemocnici u Apolináře, kteří se báječně starali o naše dvojčátka. Ze srdce děkujeme.

Dagmar Pommerová, Richard Lottring, Sebastián Lottring a Matyáš Lottring.

 

Fotografie pořídila Kateřina Svobodová.

 

Dagmar Pommerová4.8.2014 - 10:48

Dobrý den paní Ratajová, taky Vác moc zdravíme a ještě jednou Vám z celého srdce moc děkuju za úžasnou psychickou podporu v porodnici. Je nádherné co všechno děláte pro maminky nedonošeňátek. Mějte se moc krásně a přeji Vám, Vašim dvojčátkům Vilíkovi a Bertíkovi a manželovi hodně zdraví a lásky. Dagmar Pommerová:-).

Eva Ratajova12.6.2014 - 09:02

Moc Vas vsechny zdravim a dekuju za nadherne sepsany pribeh, ktery urcite doda spouste dalsich rodicu silu a nadeji!
Jsem moc rada, ze chlapecci jsou ciperni a maji se k svetu. Jsou to fesaci :-)
A dekuju, ze jste o sobe dali takto vedet. Vzdycky me potesi vedet, jak se „mym BabyKlokankum“ a jejich rodinam dari po propusteni :-)
Preju Vam vsem hodne zdravi a lasky!
Eva Ratajova

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k