Tobiáš

 

První polovina těhotenství probíhala celkem v pohodě. Ve 20. týdnu si ale pan doktor všiml, že miminko je nějaké menší, než by mělo být. Uklidňoval mě, že to nemusí nic znamenat, že odchylka je minimální. Že prostě asi budu mít menší miminko. Ale pro jistotu začal častěji sledovat průtoky pupečníkem. Bohužel růstová odchylka se postupně zvětšovala. Snažila jsem se myslet pozitivně, ale strach jsem měla pořádný.

Ve 41 letech, po tolika marných pokusech o dítě, jsem tohle těhotenství považovala za velký zázrak.

Přišel konec května, udělalo se teplo a mně začalo být špatně. Nohy strašně otékaly, motala se mi hlava a bylo mi tak nějak slabo. Netušila jsem, že se něco může dít. Prostě jsem to přičítala teplu a svému věku. Ale nebyl čas na hrdinství, a tak jsem si radši nechala napsat neschopenku. A začala jsem si vymýšlet, jak nečekané volno využiju. Nakoupila jsem látky a naplánovala, že miminku ušiju hnízdo, povlečení a další nezbytnosti. To už jsem ale bohužel nestihla.

13. června jsem šla ke svému gynekologovi na další kontrolu průtoků pupečníkem. Výsledky nevypadaly špatně, ale miminko bylo zase o dost menší, než ve 29. týdnu mělo být. To už se panu doktorovi vůbec nelíbilo. Dlouze se na mě zadíval a zeptal se: „A jak Vám je?“. Přiznala jsem, že to nestojí za nic. A tak mi pro jistotu ještě změřil tlak. Připadalo mi to jako formalita, vždycky jsem ho měla spíš nízký. Najednou ale šlo všechno rychle. Za hodinu už jsem ležela u Apolináře a dozvěděla se, že mám učebnicové příznaky preeklampsie. Netušila jsem, o co jde, a tak mě sdělení pana doktora Kouckého úplně rozložilo: „Bylo by skvělé, kdybychom těhotenství udrželi do 32. týdne, ale obávám se, že tak do týdne porodíte. Píchneme radši kortikoidy na plíce miminka. „Jak jako do týdne? Vždyť je strašně brzo. Ještě nemám ani jméno!“

Následovalo 6 dní polehávání na oddělení rizikového těhotenství a spousta vyšetření. Zpočátku to nevypadalo špatně a já doufala, že si tam pár týdnů poležím a pak v klidu porodím. Jenže pátý den se to zlomilo, miminku se u mě přestalo dařit a muselo rychle ven. Než jsem se vzpamatovala, ležela jsem na sále a připravovali mě na císaře.

Bylo úterý 20. června a v 9:11 se mi narodilo moje miminko do dlaně, Tobiáš. Měl pouhých 800g a 32cm – hypotrof. Když přišel na svět, slyšela jsem tiché kňourání a tekly mi slzy štěstí a zároveň hrůzy, jestli to ten můj drobeček zvládne.

V 10 hodin jsem byla převezena na JIP a následovalo několik nejdelších hodin v mém životě. Dlouho mi totiž nikdo nepřicházel říct, co se děje s mým dítětem. V 11 hodin přišla laktační sestra odebrat trochu mleziva. Prý aby ho malý mohl dostat na štětičku do pusinky. Z toho jsem si vyvodila, že asi žije a nebude to s ním tak hrozné. Paní doktorka z neonatologie mě přišla o synovi informovat až ve dvě odpoledne. Konečně! Všechno bylo v mezích možností v pořádku a Tobískovi se naštěstí dařilo celkem dobře. Opravdu těžké pro mne byly chvíle na jipce, kde maminkám na vedlejších postelích přiváželi pochovat a nakojit miminka a já toho svého drobečka ještě ani neviděla. Jen jsem tam tak ležela a brečela. Tak strašně moc jsem si ho chtěla taky pochovat.

Poprvé jsem toho svého kluka viděla druhý den odpoledne, kdy jsem se za ním v doprovodu mamky doplazila na JIRP. První pohled do inkubátoru byl děsivý. Na to malé hubené tělíčko se spoustou hadiček jsem nebyla vůbec připravená. A k tomu ty hormony! Zase jsem strašně brečela. Tobísek byl ale mnohem silnější, než se zdál. Kromě drobného poporodního krvácení do hlavičky neměl vůbec žádné komplikace. Od začátku dokonce sám dýchal, a tak jsem si ho další den mohla prvně pochovat. Pravidelné klokánkování se pak stalo středobodem mého dne. Strašně jsem se těšila na chvíle, kdy mi můj drobeček bude dvě hodiny spinkat na prsou. A zároveň jsem se děsila každého pípání přístrojů. Nezapomenu na třetí noc po porodu, kdy přišla velká bouřka. Celou noc jsem nespala a chodila jsem se přes okno v chodbě dívat do oken dětské jipky, jestli tam svítí světla a třeba nevypadnul v inkubátorech proud.

Všechno šlo ale dobře a po 10 dnech na JIRP a JIP se Tobík přesunul na oddělení IMP2 a pak IMP1. Jak říkaly místní úžasné sestřičky, byl tam jen na byt a stravu. Žádnou velkou lékařskou péči naštěstí nepotřeboval.

Domů jsme odcházeli po 65 dnech od porodu s váhou 2040 g. První týden doma byl hodně náročný, nechtěl moc jíst a já se bála, jestli bude dobře prospívat, bez sondy do žaludku, na kterou jsme byli skoro dva měsíce zvyklí. Po týdnu se to ale zlomilo a Tobísek začal krásně pít. A dnes z něj je zdravé veselé a velmi živé dítko.

Nikdy nepřestanu být vděčná svému gynekologovi doktoru Bartákovi, který naše potíže včas odhalil, panu doktorovi Kouckému od Apolináře za velmi profesionální a zároveň empatický přístup a všem lékařům a sestřičkám z JIRP, JIP a IMP, že se o Tobíska tak úžasně a láskyplně starali.

 

Fotografie pořídila paní fotografka Kateřina Bonušová z www.photokate.com

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k