Tobiáš a Linda

001-d

Tobiáš a Linda jsou dvojčátka narozená ve 31+2 tt. Jsou ale strašně moc šikovní a pomalu vše dohánějí. Jsou to malá sluníčka – malí velcí bojovníci.

002-d

003-d

Jejich maminka nám napsala:

S manželem jsme se spolu dlouho snažili o vytoužené miminko, které pořád nepřicházelo. Podstoupili jsme několik pokusů IVF, které se 2x povedlo, ale stejně nakonec těhotenství nevydrželo. Podali jsme si i žádost o adopci, které jsem tedy já vůbec nevěřila. Žádali jsme o co nejmenší, zdravé děťátko (asi jako každý). Stal se zázrak a my se opravdu dočkali. Stali se z nás máma a táta.

Když naše dítě povyrostlo, chtěli jsme mu pořídit sourozence. Bohužel opět se nám nedařilo. Rozhodli jsme se tedy o poslední pokus IVF. Tento pokus se nepodařil. Smířili jsme se s tím, že budeme mít jedináčka. Stal se druhý zázrak a já měla pozitivní těhotenský test. Velké překvapení bylo, když nám paní doktorka oznámila, že na ultrazvuku vidí dvě srdíčka. Přiznám se, že jsem začala plakat. Nevěděla jsem, jestli je to štěstím nebo strachem. Miminka se vyvíjela dobře a obě stejně rostly. Začala jsem mít strach jak to všechno zvládneme. Přemýšleli jsme i o redukci.Ale když nám byla vysvětlena všechna možná rizika, a i to, že někdy odejdou miminka obě, rozhodli jsme se to nechat na přírodě. Řekli jsme si, že to tak má být.

V 25.týdnu těhotenství nám při UTZ bylo sděleno, že se jedno miminko vyvíjí pomalu a že to nevypadá dobře. Musela jsem chodit častěji na kontroly. Miminko se vyvíjelo pomaleji než to druhé, ale vyvíjelo se. V 30.týdnu mě hospitalizovali kvůli velkým otokům. Nic se nepotvrdilo a bylo mi slíbeno, že mě pustí za dva dny domů. Tak se ale nestalo.

V noci mi praskla plodová voda a miminko A se dralo na svět. Narodil se nám chlapeček a holčička v 31+2 tt. Viděla jsem je při narození a pak až na neonatologickém oddělení v inkubátorech. Naštěstí byla obě miminka v pořádku a už za dva dny v inkubátoru nebyla. Byli oba přeřazeni z jednotky intenzivní péče na běžné nedonošenecké oddělení, kde byly cca měsíc. Ze začátku jsem za nimi obden dojížděla a vozila mléko (bohužel ho moc nebylo). Nebylo to jednoduché.

Pro všechny to bylo psychicky náročné. A hlavně to, že jsme měli jedno dítě doma a dvě v nemocnici. Naštěstí oba dobře jedli a prospívali. Nejhorší pro nás bylo to, že nejsou s námi doma. Poslední týden mě hospitalizovali a snažila jsem se co nejvíce kojit. Moc dobře nám to nešlo, což mě psychicky nepomohlo. Pořád jsem si říkala, že to určitě doma půjde.

Ale doma to bylo ještě horší. Úplně jsem mléko ztratila. A z toho jsem byla hodně špatná. Mělo to však i své výhody, mohl je nakrmit kdokoli jiný. Musela jsem si v tom najít pozitiva. Pořád jsem víc a víc měla pocit, že to nezvládnu a nic nezvládám. Nevěnuji se ani jednomu dítěti tak, jak bych měla, to byly pořád moje výčitky. Nic nestíhám doma atd. Celá rodina se snažila pomoci.

Časem se to všechno zlepšilo a všechno si tak nějak sedlo. Snažím se vypustit takové věci, jako, že není naklizeno atd. Nejdůležitější je pro nás asi jako pro všechny rodiče, že jsou děti zdravé, v pořádku a šťastné. Změnil se nám s manželem život, nejdříve dlouho nic a teď máme 3 děti. Nedokážeme si však představit, že bychom je neměli, jsou to naše zlatíčka a moc za ně děkujeme.

 

Fotografovala Lucie Doubravová.

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k