Tomáš a Ondra

Maminka dvojčátek Toma a Ondry nám napsala:

Jsem moc ráda, že se s vámi mohu podělit o příběh našich kluků, kteří jsou důkazem toho, že se opravdu zázraky se dějí……. snad náš příběh dodá sílu všem, kteří podobné situace právě prožívají.

Za pár dní tomu bude rok, kdy se kluci měli narodit, ve skutečnosti se však narodili o 3,5 měsíce dříve.

Marná snaha o miminko nás s partnerem přivedla na kliniku reprodukce, kde se mi přes značné úsilí nakonec podařilo otěhotnět. Byla jsem šťastná a to dokonce dvojnásobně.

I přes zvýšená rizika (často slýchané:  vyšší věk prvorodičky, vícečetné těhotenství, stresová práce ve vedení společnosti) jsem měla ukázkové těhotenství. Všechna vyšetření i testy byly v pořádku.

Dne 27.10.2015 jsem od rána cítila bolesti břicha, které jsem připisovala v sychravých podzimních dnech spíše začínajícímu nachlazení. Pro jistotu jsem zavolala svému gynekologovi, který mě bez nutnosti kontroly ujistil, že bolesti jsou způsobené zvětšující se dělohou a doporučil mi lehký strečink. Bolesti se však v průběhu dne stupňovaly, a byť velmi nerada jsem večer jela na pohotovost. Vzhledem k velmi špatnému nálezu jsem byla okamžitě hospitalizována. O závažnosti situace mě přesvědčila osobní návštěva řady lékařů, včetně primáře neonatologického oddělení Nemocnice České Budějovice. S čím dál četnějšími kontrakcemi jsem tušila, že začínající porod se již pravděpodobně zastavit nepodaří. Krutá realita. Plna obav, výčitek a bezmoci jsem se modlila za každou další hodinu, která byla pro kluky (maturaci plic) tak důležitá.  

Po necelých 50 hodinách hospitalizace jsem 29.10.2015 podstoupila akutní císařský řez. Kluci se narodili ve v týdnu 25+2. S ohledem na gestační věk byli ve stabilizovaném stavu, Tomášek (A) vážil 850 g a Ondrášek (B) 840 g. Proč se narodili tak brzy, to se nikdy nedozvím. Lékaři nám sdělili, že jsou extrémně nedonošení a prognóza byla nejistá.

Těžko se mi popisují pocity z prvního setkání. Kluci byli tak slabí, maličcí, napojeni na spoustu hadiček a přístrojů, ale byli krásní a byli naši. Pobyt na JIP / RES byl doslova jako na houpačce. Když to vypadalo, že se začíná něco zlepšovat, objevil se nějaký jiný problém. Museli jsme překonat různé komplikace. U Tomáška to byly obtíže s dýcháním a trávením (opakovaně byl intubován, parenterálně byl vyživován do 49. dne), byly mu podány opakovaně transfuze pro anémii z nezralosti. U Ondráška jsme bojovali s problémy s trávením (plný enterální příjem byl možný od 44. dne), dýcháním a infekcí v koleni, byly mu rovněž podávány transfuze pro anémii z nezralosti.

Měsíce, kdy byli kluci v nemocnici, byly pro nás nesmírně psychicky náročné. Asi ani nedokážu přesně popsat, co se odehrávalo ve mně, ten neuvěřitelný pocit strachu a hlavně sebeobviňování, co vše jsem mohla udělat jinak. Na druhou stranu obrovská radost z každého sebemenšího pokroku a gramu.

Domů jsme šli přesně po 106 dnech. Časté zdravotní kontroly dopadají zatím výborně (oční, ušní, neurologie, ortopedie, rehabilitace). Kluci nás nepřestávají překvapovat, jsou opravdu šikovní, ve svém biologickém roce se postavili na nožičky. Všechno je strašně moc zajímá, vše prozkoumávají, svým lišáckým úsměvem nás každý den umí rozesmát a dobít nás nesmírně silnou a pozitivní energií.

Kdyby mi někdo před rokem řekl, že ještě někdy budu takhle moc šťastná, nevěřila bych.

Maminky, přeji vám hodně síly, neztrácejte optimismus, víru a naději….

____________________________

Za životy svých dětí, za skvělou péči a neuvěřitelnou podporu chci velice poděkovat lékařům a sestřičkám z neonatologického oddělení českobudějovické nemocnice, speciální poděkování patří MUDr. Martinu Žáčkovi a MUDr. Markétě Pavlů, ošetřujícím lékařům.

Děkuji rodině, kamarádům, kolegům a známým za ohromnou podporu!

A mé největší poděkování patří Tomáškovi a Ondráškovi, za jejich obrovskou sílu a to, že svůj velký boj nevzdali!

 

Fotografie pořídila Eva Albrechtová

 

 

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k