Vilém

Vilémek je usměvavý chlapeček, který za svůj roční miminkovský život nasbíral už spoustu diagnóz: mikrocefalie, dětská mozková obrna s postižením všech čtyř končetin, těžké vývojové opoždění, epilepsie, atrofie zrakových nervů, ztráta sluchu na pravém uchu. I přesto obdarovává své okolí úsměvy a užívá si život, který si doslova vybojoval, plnými doušky. Maminka Vilémka nám poslala jeho příběh:

Na naše první miminko jsme se moc těšili, celé těhotenství probíhalo bez komplikací. Den před termínem porodu jsem však kvůli špatným ozvům musela na císařský řez. Když Vilémka vytáhli z bříška, nejevil žádné známky života, nedýchal a netlouklo mu srdce. Doktorům se ho podařilo oživit, ale jeho stav byl velmi vážný. Každý den jsme třikrát docházeli na jednotku intenzivní a resuscitační péče, na které Vilémek ležel v umělém spánku připojen k mnoha přístrojům, a nevěděli jsme, jestli vůbec přežije. Bylo to období obrovského strachu a zoufalství.

V porodnici na chodbě jsem si tehdy přečetla citát „Strach staví zdi, láska staví mosty“. Láska byla to jediné, co jsme mohli našemu synovi dát. Nesměli jsme ho sice ani pochovat, ale vyprávěli jsme mu pohádky, četli a zpívali, aby slyšel náš hlas. Každý den jsme mu znova a znova opakovali, jak moc ho milujeme. A tak to nakonec Vilémkovi nedalo, aby se na ten svět, o kterém jsme mu povídali, nepodíval. Otevřel očka a postupně začal i sám dýchat a pít mlíčko. Po pěti týdnech nás konečně doktoři pustili domů. Zároveň nám však oznámili, že má Vilémek kvůli nedostatku kyslíku před porodem rozsáhlé poškození mozku.

Postupně přibývaly v lékařských zprávách další a další diagnózy a my jsme se ocitli v pro nás zcela nové situaci: Být rodiči dítěte s těžkým hendikepem, které vyžaduje speciální péči. Veškeré mé představy o mateřské dovolené se velmi rychle utopily v záplavě starostí a povinností od ježdění po doktorech a rehabilitacích, přes cvičení Vojtovy metody čtyřikrát denně, pravidelné podávání antiepileptik, každodenní zrakovou stimulaci a věčný boj s nasazováním brýliček až po shánění financí na terapii a kompenzační pomůcky. Je to zkrátka úplně jiný svět, než jsme si představovali, ale i ten má své kouzlo. Každý Vilémkův úsměv (a že jsme se na něj načekali) je pro nás malý zázrak. Vilémek sice ani pořádně nedrží hlavičku, ale svými úsměvy nám vždy prozáří celý den a všechny starosti se pak najednou zdají menší.

Osud si pro nás přichystal možná trochu trnitější cestu, ale už teď, na jejím začátku, tušíme, že je to také cesta provoněná květy radosti. A jde se nám po ní mnohem snáze díky naší rodině, přátelům, ale i díky nadacím a jiným iniciativám, jejichž cílem je pomáhat těm, kteří to potřebují.

 

Snímky pořídila  fotografka Monika Patová/Nykaphoto

Your email is never published or shared. Required fields are marked *

*

*

F a c e b o o k