Vítek je nyní 13timěsíční chlapeček, který se narodil 29+5 tt s porodní váhou 1.400 g. Prožil si opravdu velmi těžký začátek života, ale je to velký bojovník!
Jeho maminka nám napsala:
Příběh našeho malého krásného chlapečka „skřítka Vítka“, se začal psát mnohem dřív než překotně rychle přišel na svět. Poprvé o sobě dal vědět v únoru roku 2012, kdy jeho mamince a tatínkovi bylo potvrzeno tolik vytoužené těhotenství, které probíhalo, troufnu si napsat, bez jakýchkoliv starostí a problémů. Nemít doma několik pozitivních těhotenských testů, nevidět malého špendlíčka na ultrazvuku, ani nevím, že svého chlapečka nosím pod srdíčkem. Od samého počátku jsem neznala ani sebemenší náznak nevolností, prostě nic. Čekání na Vítka jsem si náramně užívala i přes všechny těžkosti, které postupem času přicházeli v podobě těhotenské cukrovky a vyššího tlaku. Prostě těšení se a spousta radosti. Všechny ultrazvuky probíhaly na jedničku s hvězdičkou a my se těšili na příchod našeho Vítečka.
Náš kulíšek zcela nečekaně, neplánovaně a možná i hrozně nerad vykouknul na svět ve 29+5 dni gt a to 25.srpna 2012 v 6:42 s mírou 46 cm a váhou 1400 gramů!!
Co tomu předcházelo ….???
Mé brzké raní probuzení s tím že jsem prostě měla nutkání navštívit WC, kde jsem ale bohužel ani nestačila dojít kvůli šílenému krvácení. Byla jsem tolik v šoku! Navíc jsem se i přesto všechno, cítila hrozně fajn. Nic mě nebolelo. Dokonce jsem Viťulku cítila, jak si ve mě „vesele kopká“, ostatně jako pokaždé. V okamžiku jsem se nezmohla na nic jiného, než zařvat na manžela, ať volá sanitku.
Od té doby mám vše tak nějak v mlze a pamatuji si jen sem tam něco. Vyšetření v nemocnici a prohlášení lékaře „Na převoz jinam není čas. Volejte do Ostravy pro inkubátor. Musíme na porodní sál, jde o abrubci placenty.“ Pak už jen mihotající se stíny. Držení manžela za ruku a ujišťování, že vše bude dobré.
Další útržek se mě objevuje až v okamžiku probuzení. Informace, že máme syna, kterého teď už vezou v inkubátoru do Ostravy.
Nezmohla jsem se na nic. Přemohl mě děsný strach a beznaděj.
Jako v mdlobách jsem začala prosit svého muže a rodiče, kteří stáli na chodbě, aby jeli teď hned do Ostravy a v žádném případě neopouštěli mého Vítečka!!
Pak už si opravdu nepamatuji vůůůbec nic a budím se až v 10 hodin ráno na JIPce, kde se mi na moment mihne manžel s informací, že Vítka viděl a je děsně krásný. Ať odpočívám a že odpoledne za mnou přijde a přiveze mi fotečku. S touto informací zase na nějaký čas usínám a probouzím se až kdesi odpoledne, kdy za mnou přichází lékař s informací o synovi a mém zdravotním stavu. Vše vnímám z rychlíku. Jediné, co mě zajímá je, kdy mě propustí a jak na tom Víteček je. Asi 100x jsem se zeptala, jestli žije. Asi 100x jsem dostala odpověď, že ANO.
V nemocnici nakonec trávím jen a pouze nejdelší 4 dny v životě. Celou tuto dobu manžel den co den jezdí na neonatologii do Ostravy za malým Vítkem a plní mé přání. Sedí u inkubátoru, hladí, povídá a čte pohádky našemu malému kulíškovi. A přemlouvá ho, ať bojuje, ať svůj boj o život nevzdává, jak strašně jsme se na něj těšili, jak strašně se z něj těšíme a jak strašně moc ho milujeme.
Mé všechny myšlenky za tak krátkou hospitalizaci patří jen a pouze Vítečkovi.
Teď, s odstupem času, přesně 4 měsíců kdy je Vítek na světě vím, že jeho start nebyl vůbec jednoduchý. Díky velké ztrátě krve při porodu musel dostat transfuzi krve (a bohužel to neskončilo jen u jedné takové transfuze). Také zažil krvácení do mozku, ale hlavně, co bylo nejhorší – špatné dýchání a nutnost napojení na plicní ventilaci.
Přes to všechno svému synovi neskutečně věřím a vím, že prostě žít bude. Kdyby nechtěl, opravdu by odešel už při porodu. Ale on to neudělal a bojoval od prvního okamžiku.
Po propuštění z nemocnice naše první kroky ani nevedou domů, ale naopak jedeme na neonatologii za našim milovaným synkem, vyzbrojení kapkou odstříkaného mlíčka. Sedím v autě, plná strachu, radosti ale i očekávání že svého broučka poprvé uvidím. Jako ve snách čekám až tam budeme.
Pamatuji si to jako dnes. Je úterý 29 srpna 11 hodin dopoledne a my zvoníme na neonatologické oddělení JIRP, kde procházíme čistící zónou. Za moment, za doprovodu sestřičky, jsme v místnosti, kde je několik inkubátorů. V okamžiku poznávám Vítkovo náhradní bříško a plná strachu a obav koukám na toho svého maličkého drobečka v podstatě nevidím nic jiného, jen malinkaté tělíčko v obrovské plínce a spoustu hadiček. Přístroje snad ani nevnímám. Slzy se snažím zadržet, ale nejde to. Řinou se mi po tvářích. Manžel mě drží za ruku. A jako někde z dálky slyším: Nesmíš brečet! Nesmíš! Už kvůli Vítkovi! Potřebuje silnou statečnou a usměvavou mámu!
V momentě volám jeho jméno a dezinfikovanou rukou hladím jeho malinkaté tělíčko. Nemůžu přestat.
Přes všechnu tu bolest a zoufalství jsem neskutečně štastná!
Můžu a jsem se svým chlapečkem. V jednom momentě Vítek poprvé otevírá svá malá krásná očička a kouká na mě, na svou mámu. V ten moment ho miluji snad ještě víc a vím, že je vše tak jak má. Jsme rodina s tím nejúžasnějším a nejstatečnějším bojovníkem na světě.
A tím začínají naše návštěvy syna Vítka. Den, co den jezdíme do Ostravy s odstříkaným mlékem. Den, co den od 10té hodiny raní sedím nad inkubátorem. Hladím svého syna. Povídám mu pohádky. Vyřizuji všechny vzkazy. Čtu. Jen tak blábolím nebo jen potichu sedím a bezmezně hladím a hladím.
Přicházejí dny nádherné ale bohužel i ty špatné smutné a uplakané.
Naše sluníčko má problém s dýcháním, takže je několikrát odpojován a opětovně připojován na plicní ventilaci. Jeden den odcházím plná nadějí, že už je dobře a nebude to dlouho trvat a dočkáme se. Druhý den ráno přicházím a pláču, protože jsme zase o krok zpět. A zase a opět na plicní ventilaci.
Je to tak daleko, že začínám nabývat dojmu že se plicní ventilace nezbavíme nikdy.
Dny plynou. My denně dojíždíme. Vozíme mlíčko a prostě co nejdýl trávíme čas s Vítkem. Je to statečný bojovník, který bojuje s několikahlavým drakem a sám překonává několik překážek v podobě další transfúze, kontrolních vyšetření atd. atd. Opět přicházejí hezké momenty – jako je klokánkování. Nikdy nezapomenu na ten první den, kdy zcela nečekaně, neplánovaně dostávám své dítko poprvé do náruče. I když na pár minut.
Ale poprvé ho téměř po necelých 2 měsících držím v náručí! Celá šťastná a spokojená. Od tohoto dne se s manželem střídáme a klokánkujeme oba, i když s hadičkama, ale můžeme mít svého chlapečka u sebe a čekáme na den, kdy opustí inkubátor a bude ležet ve své vyhřívací postýlce.
Čas plynul. A s ním i spousta proplakaných dní na JIRP.
Dny plynou a já dostávám od našeho malého krásného kulíška ten nejkrásnější dárek k narozeninám, který máma může dostat. Dárek, na který nikdy nezapomenu! Přesně v den svých narozenin nastupuji ke svému chlapečkovi na intermediální péči. Malý je sice pořád napojen na přístroje monitorující dýchání, ale jsme spolu už nás nikdo nikdy a nic nerozdělí!
Po dlouhých 83 dnech strávených v nemocnici společně opouštíme 15.listopadu 2012 (v podstatě +/- termín porodu) nemocnici se svým milovaným miminkem a jedeme všichni tři domů!!!
Dnes je Vítečkovi téměř 8 měsíců váha ukazuje přes 7 kg. Dýchání se upravilo, jezdíme rehabilitovat a vše pomalu ale jistě krásně doháníme.
Snad to nebude dlouho trvat a náš malej krásnej mraveneček začne lozit po čtyřech.
Je to neuvěřitelné. Ještě pár měsíců a „budeme“ s Vítkem slavit jeho první narozeniny!
Maminkám nedonošených kulíšků bych tímto chtěla poslat opravdu spooousty vnitřní síly Troufnu si napsat, že kdo nezažije, nepochopí. Často si mamina možná sáhne i na samé dno ale všechno špatné se okamžitě zapomene. Stačí pohled a úsměv těch malinkatých bojovníčků a je každá máme hned šťastná!!!
Fotografie pořídila Magda Opiolová.