Maminka dvojčátek Vítka a Vládíka nám napsala:
Náš příběh začal dávno předtím, než jsem otěhotněla. Po pěti letech snažení se nám, díky IVF, podařilo otěhotnět. Pozitivní těhotenský test jsem si dala ke třicátým narozeninám a byla to obrovská radost. Ve čtvrtém týdnu těhotenství se naše radost zdvojnásobila, když nám paní doktorka řekla, že čekám jednovaječná dvojčátka. Těhotenství bylo posouzeno jako rizikové, a tak jsem již zůstala doma. Až do čtrnáctého týdne vše probíhalo dobře. Tehdy mi poprvé praskla voda, pobyla jsem si týden v nemocnici a vše vypadalo zase v pořádku. Ve dvacátém týdnu se situace opakovala znovu, ale tentokrát už téct nepřestala, takže jsem v porodnici už zůstala až do porodu. Jeden ze synů se kvůli tomu potýkal s těžkým nedostatkem plodové vody, což ovlivňovalo jeho vývoj. Chlapečci se narodili 7. září 2016 (26+3 tt) císařským řezem. Vítek měl 820 g a 33 cm a Vládík měl 915 g a 36 cm. Později jsem se dozvěděla, že to byly velmi krásné váhy, vzhledem k týdnu, ve kterém se narodili.
U Vítka byla nutná resuscitace dechu a následné převedení na umělou plicní ventilaci. Vládík dýchal sám s podporou nCPAP. Pak to bylo tak trochu jako na horské dráze, nahoru a dolů. Za klukama jsme jezdili každý den a trávili tam dlouhé hodiny. Vozila jsem mateřské mléko, odsávala jsem jako blázen, aby bylo dost pro oba. A protože se na prso příliš dobře nechytli, odsávala jsem ještě dalších 9 měsíců. V nemocnici strávili 114 dní a za tu dobu se setkali s komplikacemi jako otevřená tepenná dučej, která se nakonec naštěstí uzavřela bez operace. Trpěli na apnoe, bradykardie a reflux. Prodělali žloutenku, zlatého stafylokoka, sepse a pár transfuzí.
Největším strachem však bylo dýchání, a to specielně u Vítka. Na umělé plicní ventilaci strávil 55 dní, což pro nás bylo nekonečné, opravdu jsem se bála, že se nechytne. Na šestý pokus byl konečně převeden na podporu nCPAP a nám se ohromně ulevilo. Byli jsme šťastní, že to zvládl, bylo to jedno malé velké vítězství. I Vládík strávil nějaký čas na umělé plicní ventilaci střídavě s podporou nCPAP, ale popral se s tím daleko rychleji než bráška a od 66. dne života již dýchal zcela sám. Už se pomalu blížil vytoužený den, kluci byli už pěkně velcí a téměř v pořádku, ale ještě oba museli na operaci tříselné kýly, vše proběhlo dobře a kluci se krásně hojili. Ale jako kdyby toho za sebou měli málo, pár dnů po operaci 24.12. mi Vládíka odvezli na JIP s podezřením na zánět mozkových blan. No, byla jsem hotová, podařený dárek na Štědrý den. Naštěstí to byl „jen“ akutní zánět močových cest a pár dní antibiotik to spravilo. Oba opustili nemocnici s diagnózou Bronchopulmonální dysplázie. Vládík měl lehkou formu a Vítek středně těžkou, takže dostal naordinovanou domácí oxygenoterapii a léčbu kortikosteroidy. Domů jsme se dostali těsně před koncem roku, 30. 12.
Byl to úžasný pocit, konečně doma a všichni, živí a téměř zdraví. Zanedlouho bude klukům rok a konečně jsme se zbavili kyslíku. Kluci krásně rostou a prospívají, všechno je zajímá a málokterý doktor pozná, že jsou narození tak strašně moc brzo.
