Vojtík a Matyášek

Vojtík a Matyášek jsou úžasní kluci, narození ve 29+5tt, Vojtíšek1349 g a Matyášek 990 g.  Dnes jsou v nich úžasní a šikovní kluci, kterých je všude plno. Nikdo by neřekl, jak těžký začátek života mají za sebou.

Jejich maminka nám napsala:

Bydlíme v Hořepníku, což je cca 20 km od Humpolce nebo 20 km od Pelhřimova. Náš příběh začíná.

Dlouho jsme se snažili s manželem o miminko, ale trvalo to moc dlouho, tak jsme podstoupili IVF po stimulačním programu, kdy jsem do sebe napíchala několik injekcí hormonů a snědla nespočet prášků, se zdařilo na poprvé a já měla na testu dvě čárky. Nechala jsem si zavést dvě embrya. Při představě to vše podstupovat znova, jsem si říkala, ať se ujme alespoň jedno. Po vyšetření ultrazvuku, kde ťukala dvě srdíčka, jsme měli s manželem slzy v očích. A kdo by neměl, že?

A tak začalo moje těhotenství. Dál jsem polykala léky a píchala injekce na udržení těhotenství. Do práce jsem už nechodila, jen jsem ležela a podle rad lékařů odpočívala. Vše probíhalo celkem dobře, až na ranní nevolnosti a teda na moji dost nepříjemnou gynekoložku, která mi na ultrazvuku nikdy nic pořádně nevysvětlila, to docela šlo. Byla jsem ráda, že mi vždycky řekla, že je vše, jak má být. Tak jsem si užívala, četla na internetu, jak se mají miminka vyvíjet apod. Ve 20tt jsme jeli do Českých Budějovic na větší ultrazvuk. Byli jsme nadšeni, milá paní doktorka nám sdělila, že je vše v pořádku a že čekáme dva kluky. Byl to nádherný zážitek, chtěla jsem se na ně na ultrazvuku dívat děsně dlouho. Vše bylo v pohodě.

Až přišel ten den. Já byla 23+4 tt, byla středa, 19.30 hodin, vím to úplně přesně. Začínaly zprávy, manžel si načal víno a plánovali jsme, jaké koupíme postýlky a výbavičku. Z pověrčivosti jsem si dopředu nic nenakoupila! Šla jsem na záchod a začala jsem krvácet a docela dost silně. Ty vteřiny

byly šílený. Hned jsme jeli na pohotovost, s tím, že nazpátek budu řídit já, že manžel popíjel vínečko. V tu chvíli jsem však netušila, že se můj pobyt v nemocnici prodlouží na tak dlouhou dobu. Bylo 19. října 2011. Na pohotovosti mi dělali hrozně dlouho ultrazvuk. Nic neříkali a já jen a jen brečela. Hned mě odvedli na pokoj, napojili na „kapačku“ a musela jsem jen ležet. Bylo to šílený. Manžel za mnou jezdil každý den.

Už, už to vypadalo nadějně, že  bych snad mohla jít domů, ozvy byly v pořádku, já poctivě ležela, polykala prášky a volala sestřičky, aby mě odpojily z „kapaček“, abych mohla na záchod. Jídlo jsem jedla v „pololehu“. Jenomže se mi začal hodně zkracovat děložní čípek a dost mi tvrdlo břicho. Nastal rychlý převoz sanitkou do Českých Budějovic. Celou cestu jsem probrečela, nad hlavou mi lítala „kapačka“ a já se hrozně bála, co bude dál.

Přijali mě na porodní sál. To byl šok! Sepsali tam se mnou spoustu papírů, udělali ultrazvuk, vyšetřili a převezli na pokoj. Bylo všechno strašně dlouhý a mně už ze všeho bylo špatně. Začal kolotoč „kapaček“, monitorů, ultrazvuků a já byla špatná, že jsem tak daleko od rodiny. Vůbec jsem si neuvědomovala to, že můžu být ráda za to, kde jsem. Břicho mi tvrdlo dál, ale bolesti jsem už neměla a ani jsem už nekrvácela.

Až zase přišel ultrazvuk, já se těšila, že uvidím kloučky na ultrazvuku a uslyším, jak jim bijou srdíčka. Říkala jsem si, kolik tak můžou vážit. Tak tam tak ležím a doktor říká různá čísla, kterým jsem absolutně nerozuměla. Jen ty gramy mi nějak neseděly. Jeden klouček se za posledních 14 dnů vůbec nevyživoval. Nic nepřibral a hrozilo, že by mohl um

řít a druhý, aby to nebylo vše, měl omotanou pupeční šňůru kolem krku a hrozilo mu udušení.

Bylo po poledni a mně doktor sdělil, že ve 14.00 půjdu na sál. Ihned jsem volala manželovi, ten okamžitě přijel a utěšoval mě, že to bude dobrý. Bála jsem se o kluky, aby byli zdraví. Vždyť jsou tak maličkatý. Byla jsem 29+5tt, byla středa 30. 11. 2011 a ve 14.00 hodin jsem šla na sál na akutní císařský řez. Narodili se nám dva kluci, Vojtíšek 1340g a Matyášek 990g. Vojtíšek měl po porodu problémy s dýcháním.

Já jsem kluky viděla až čtvrtý den. Bylo mi strašně zle, dva dny jsem jen zvracela. Ale manžel za nimi i za mnou jezdil každý den. Tak jsem viděla kluky jen na fotkách, kde byli vidět jen hadičky a čepička na hlavičce. Čtvrtý den jsem nesla odstříkané mlíčko a mohla jsem se na moje dětičky poprvé podívat.

Strašně jsem se bála, ale i těšila, byl to zvláštní pocit. Přišla jsem na resuscitační JIP, kde byly inkubátory zakryté dekami. Sestřičky tam byly milé, ukázaly mi, jak si správně dezinfikovat ruce, obléknout si empír a první pohled na mého kloučka byl nepopsatelný, byl tak malinký, samá hadička, čepička na hlavičce, v nosánku „nozdrilky“, hadičky byly podložený vatou, aby neměli otlačeniny. Začala jsem brečet, že to snad není možný, kde se stala ta chyba, že jsem nebyla schopná tomu maličkému dát prostor, aby byl v bříšku co nejdéle. Samozřejmě si mě všimly sestřičky, uklidnily mě a řekly mi, že tohle je ten větší. No, tak to jsem šla do mdlob. Jak může vypadat ještě menší? Odvedli mě za Matyáškem. Nebyl ani vidět, jen ta velká plínka a hadičky.

Měla jsem štěstí, že byl zrovna volný pokoj a já mohla nastoupit na neonatologii za kloučkama. Nastal kolotoč. Nosila jsem jim odstříkané mlíko podle rozpisu a mohla jsem je chodit „klokanit“, každého jednou za den, jednu hodinu. Kluci byli moc šikovní, a i když Vojtíšek měl problémy s dýcháním, vypadával nám občas i při „klokanění“. No nic příjemného to teda není. Tak jsme „klokanili“ s kyslíkem. Přišel den, kdy mi dali kluky na pokoj. Nejdříve před tím byli na intermediální péči, kde jsem se je učila přebalovat, ale netrvalo to dlouho a já je měla u sebe. Měla jsem z toho strach, jestli to zvládnu.

Prožili jsme s klukama náš první Štědrý den a první silvestr v nemocnici. Mně to bylo celkem jedno, byla jsem tak zvyklá na nemocniční prostředí, že mi to ani nepřišlo. Samozřejmě jsem myslela na manžela, na všechny moje blízké. Pro nikoho z naší rodiny to nebylo jednoduché. A já kluky kojila, kojila a kojila, aby mi pěkně přibírali a mohli jsme jít domů. Až to přišlo. 20. ledna v sobotu jsem volala manželovi, že si pro nás může přijet. Dali jsme ty naše drobečky do sedaček, kde nebyli ani vidět. A pádili jsme domů.

Už jsme byli kompletní celá naše velká rodina. Byli jsme a doufám, že můžu říct, že jsme šťastní. Teď už jsme si navykli na ježdění po doktorech. Je toho moc! Rehabilitace, cvičení Vojtovou metodou, neurologie, plicní, kardiologie. Ale to je to nejmenší, co může být. Doufám, že postupem času budou kontroly ubývat a nebudeme jezdit tak často.

Je to běh na dlouhou trať a není to jednoduchý. Ale člověk musí věřit a bojovat. Nikdy nic nevzdávat. Malinkatí drobečci už toho tolik dokázali, tak my jim to musíme oplatit.

Moc děkujeme neuvěřitelným doktorům na neonatologii v Českých Budějovicích, skvělým sestřičkám, které byly úžasné.

.

.

.

.

.

Fotografovala Michaela Pavlíková.

zp8497586rq
F a c e b o o k