Zuzanka a Domísek

Příběh dvojčátek nám napsala jejich maminka:

 

26. října 2010 jsem ráno vyrazila do práce, na poslední školení informačního systému u zákazníka. Ale místo na školení jsem skončila v porodnici v Praze Podolí. A tam se mi narodili Zuzka a Dominik.

První cesta mojich drobečků, Dominik 1550g a Zuzka 1350g, smeřovala na na dětské RESuscitační oddělení. Sestřičky z RESu mne uklidňovaly, že jsou děti velké a že je dobře, že je kluk větší. Prý kluci nejsou tak šikovní, jako jsou šikovné holky. Netušila jsem, čím vším si děti v porodnici projdou. A netušila jsem, že se se slovem „šikovný – šikovná“ budu následující dva měsíce setkávat i několikrát denně :-).
S přítelem jsme za dětma chodili každý den. Po několika dnech nás velmi mile překvapila sestřička otázkou „Už jste klokánkovali?“. A když jsme odpověděli že ne, řekla, že nám vyndá Zuzanku. Takže jsme s přítelem postupně zjišťovali, co je to klokánkování. Ale hlavně jsme si prakticky ověřili, že i takovéto mini-pidi děti si můžeme pochovat a že jim to nic neudělá. Spíše si myslím, že minimálně já jsem z toho získala pocit, že všechno bude dobré a že se mi opravdu narodily děti.
Zuzka se potom přesunula na další oddělení, JIP. Musela jsem tedy chodit na dvě různá oddělení, navíc každé bylo na jiném patře. Takovéto rozdělení dětí dvojčat na různá oddělení a patra jsem zažila ještě jednou, i když musím říci, že podruhé už jsem s tím byla smířená. Ale když mi je rozdělili poprvé, tak jsem to nesla hodně špatně – a musím říci, že částečně to bylo způsobené i vysvětlením proč je rozdělili, které jsem dostala od jedné lékařky. Kdežto když mi je rozdělili podruhé, věděla jsem už předem od jiného lékaře, že se to může stát. A také že to znamená, že Zuzka je na tom výborně :-).
Poslední oddělení, kde děti pobývaly, bylo oddělení OPN, neboli Intermediární oddělení. Tam jsme se s přítelem postupně učili děti přebalovat nebo mazat po koupání. Nejprve v inkubátoru a když přibrali na skoro dva kilogramy, tak i v postýlce. To bylo radosti, když jsem se dozvěděla, že se nejprve Dominik a později i Zuzka budou stěhovat do postýlky. Znamenalo to, že už k nim můžeme bez omezení skla inkubátoru a také, že už se blíží čas, kdy půjdeme všichni domů.
Samozřejmě jsem se před opuštěním porodnice k dětem nastěhovala na room-ing. Sem už mohli přijít babičky a dědeček a mohli se konečně podívat na vnoučátka. A já jsem se učila s dětmi zacházet, dále jak dětem vnutit mléko, když odmítají pít, jaké kapičky jsou na prdíky, a tak … A nakonec pár dnů před Štědrým dnem 2010 si pro nás přijeli moji rodiče.
Příběh mých dvojčat Zuzky a Dominika tedy skončil šťastně. 16. prosince nás z porodnice pustili domů. Sice se školením, co všechno nesmíme a naopak co musíme. Hlavně k jakému lékaři kdy musíme. Ale už jsme mohli domů. A to bylo nejdůležitější.
Dnes mají Zuzka i Dominik něco přes 4kg. A i když s nimi stále běhám různě po doktorech, rehabilitacích a cvičím s nimi „vojtovku“, tak jsem moc ráda. Že nám to i přes obtížný start vyšlo a dopadli jsme dobře – vlastně výborně.
Samozřejmě přeju i všem dalším maminkám a miminkům, které mají podobně obtížný start, ať dopadnou dobře a ať narazí na alespoň stejně výborné lékaře a milé sestřičky, na které jsme měli štěstí my v porodnici v Praze-Podolí.

Musim říct, že jsem si nedokázala představit, čím vším si mamky nedonošeňat procházejí. A nyni musim říct, že je všechny obdivuji (nevím, jestli zvládnu obdivovat i sebe:-)spíše to je tak, ze bohužel si tím musím projít také). A už se moc těším, až bude dětem neco přes rok, kdy mi kamarádky říkají, že se to trošku uklidní …
Takže přeji všem mamkám klokáňat a nedonošeňat pevné nervy a velkou výdrž.

 

Fotografie pořídily Lucie Skotnicová a Kateřina Kohoutová

 

zp8497586rq
F a c e b o o k