Daneček je nyní již roční chlapeček, který se narodil ve 32tt s porodní vahou 2470 g. Je strašně moc šikovný a pomalu už dohnal vše. Je to krásné malé sluníčko. Malý velký bojovník.
Jeho maminka nám napsala:
Jsme mladí rodiče, mně je 19 a příteli 20 let. Pamatuji si na ten den, jako by to bylo včera. Bylo 3. listopadu 2012 a my jsme byli na návštěvě u našich známých. Strávili jsme tam celé odpoledne a odjížděli až vážně pozdě večer. Měla jsem ještě celých 8 týdnů do porodu, takže jsme nikam nechvátali. Během večera mi začínalo být špatně, ale přisoudila jsem to něčemu, co jsem během odpoledne snědla a neřešila nic.
Po cestě domů mě začalo pobolívat břicho a malinký kopal málo. Začala jsem mít trošku strach, co se děje, ale říkala jsem si, že v autě vždycky spinká, tak asi usnul.
Když jsme dorazili domů, bylo už kolem půlnoci a přítelova maminka (u které jsme bydleli) a jeho malá sestřička už dávno spinkaly. Sedli jsme si ještě chvilku na dvůr, koukali na nebe a pak šli spát. Teda pokoušeli jsme se. Začaly mi totiž strašné bolesti břicha a já jako prvorodička netušila, co se mnou je. Mám 11 let cukrovku, a tak jsem nevěděla, co se děje. Bolesti sílily a sílily, ale já stále nikam jet nechtěla a prosila přítele, ať to se mnou zvládne prozatím doma, že to přestane. A přestalo, ale jen na dvě hodinky, kdy se mi povedlo usnout. Od rána jsme již počítali, kolikrát bolesti jsou a jak dlouhé. Když jsme kolem poledne napočítali po třech minutách, jeli jsme. (4. 11. 2012)
Na příjmu mi oznámili, že maličký je v pořádku, ale rodit nepůjdeme. Kontrakce byly silné a já dostala injekci na dozrání plic miminka. Slova doktora mi uvízla v paměti: „Maminko, bylo by dobré vydržet ještě tři dny.“
Ležela jsem v posteli, koukala na bílý strop a brečela jsem bolestí.
Večer bolesti přestaly a druhý den jsem už jen ležela a odpočívala. Další den tj. 6. listopadu 2012 mě sestřičky vzaly a odvedly na rizikové, kde jsem měla ležet ještě dalších 8 týdnů do porodu.
Přítel mne přišel navštívit a ouha, co se nestalo. Bolesti přicházely znovu, ale tlumenější než před dvěma dny. Já nesměla vstávat, tak jsem vyslala přítele a ten došel pro sestřičku. Přišla s monitorem a půl hodinu jsme hledali společně ozvy malého, dařilo se i nedařilo.
Pak jsem byla poslána k paní doktorce na kontrolu a její slova slyším dodnes: „Maminko, půjdeme rodit.“ Se smíchem jsem vyšla na chodbu a říkám: „Miláčku, jdeme rodit. Přítel nevěřil, ale když ho poslali sbalit mi věci a on mne najednou uviděl ležet na lehátku, byl v šoku. Začala to být vše rychlé, vzhledem k cukrovce byl malinký v ohrožení, tak nadcházel rychlý císařský řez.
Odvezli mne v 14:45 a v 15:00 se maličký narodil.
Jeho váha byla 2,47 a měřil 42 cm.
Dýchal sám a papal taky.
Ale občas prodýchnul do bříška, a to byl ten problém.
Zapomínal dýchat a já nemohla kojit.
Na neonatologii jsme strávili 16 dní.
Dnes je 20. 4., nám je 5 měsíců a na to, že bude mít cukrovku, to prozatím nevypadá.
Můj strach o něj se nedá popsat. To, co jsem prožila, výčitky a vše, co jsem si musela prožít, každý se mne na něco vyptával a já se vyptávala všech ostatních. Strach, jestli bude vše v pořádku, strach, jestli vše udýchá a jestli se mu něco nestane.
Dneska je z něho úžasný drobeček, který má 5,4 kg a 60 cm.
Jsem šťastná, že jsem mladá maminka a přítel je šťastný, že je mladý tatínek.
Zdraví vás Nikola, Vladimír a malinkej Daneček 🙂
Fotografie pořídila Eva Albrechtová.