Davídek je nyní už dvouletý chlapeček, který se narodil ve 32 tt s porodní vahou 1950 g. Jeho start do života nebyl úplně jednoduchý, ale je to velký bojovník a obrovský šikula.
Jeho maminka nám napsala:
Jmenuji se Eva a jsem maminkou dvou úžasných kluků. Ani jeden z našich chlapečků neměl šťastný start do života.
Starší Honzík se narodil s předčasným srůstem lebečních švů a musel podstoupit velkou a náročnou pětihodinovou operaci. Naštěstí vše dopadlo dobře a Honzík je dnes roztomilý, velmi živý rošťák .
Už to bude skoro rok, co se nám narodil druhý syn Davídek. Narodil se ve 32. týdnu těhotenství, které bylo bohužel od začátku rizikové. V prvních týdnech jsem krvácela a musela brát léky na udržení těhotenství. Pak se vše ustálilo a my začali doufat, že už to bude jen dobré. Zanedlouho přišla další komplikace. Po odeslání na genetiku mi bylo řečeno, že je velké riziko Downova syndromu. Nerozmýšlela jsem se ani chvilku a odmítla amniocentézu, bála jsem se předčasného porodu, nebo poškození miminka. I přesto se nám to nevyhnulo 🙁 .
Nelze ani popsat, jak se nastávající rodič cítí, když je možnost, že miminko nebude zdravé. Ani slova beznaděj a strach nemůžou zcela vystihnout naše pocity. Nikomu jsme to neříkali, aby se rodina netrápila, protože to bude muset přijmout stejně tak jako my. Naštěstí je v tomto směru Davídek zdravý. Další komplikace nastala, když jsem onemocněla a musela brát antibiotika. Vysoké horečky tomu asi také přidaly své. Po uzdravení dopadla kontrola u gynekologa dopadla a byla jsem ujištěna, že kdyby se něco stalo, tak už v tomto týdnu umějí lékaři miminko zachránit. Trošku se mi ulevilo, ale jen na chvíli.7. 8. 2012 jsem začala silně krvácet. Byl to šok a v tu chvíli jsme si s manželem nemohli vzpomenout ani na číslo na sanitku. Přijela rychle, asi do 15 minut. Naložili mě, manžel odvezl syna k babičce a jel za námi. Na cestu v sanitce nikdy nezapomenu. Cesta trvala 45 minut, z toho jsme půl hodiny někde stáli, jelikož mě nikde nechtěli přijmout, a to i přesto, že jsem byla registrovaná v Motole. Doktor mě několikrát poslouchal a na ta slova nikdy nezapomenu: „Neslyším ozvy.“ Nelze popsat, co jsem v tu chvíli prožívala, co se mi honilo hlavou. Modlila jsem se pořád dokola a dokola, ať miminko žije. Nakonec mě odvezli do Motola a tam už na nás čekala paní doktorka a sestřičky. Všichni byli úžasní a já jim tímto moc děkuji za jejich přístup k jedné k smrti vystrašené mamince.
David se narodil hodinu před půlnocí císařským řezem. Vážil1950 g. Na chodbě po operaci na mne čekal tatínek a taky pradědeček našich dětí. Řekli mi, že je to kluk, žije a nemá Downův syndrom. To bylo štěstí v neštěstí.
Davídka jsem viděla až za dva dny, když mě odvezl manžel na křesle na neonatologické oddělení. Okamžitě se nás ujala sestřička a ukázala nám inkubátor, v kterém leželo neskutečně malé miminko, vlastně jen kostřička potažená kůží, přesto byl tak strašně moc krásný. Nevěděla jsem, zda se mám radovat nebo plakat. Strach a pocit štěstí a výčitky se pořád dokola střídaly. Pak přišla paní doktorka a vysvětlila nám situaci, nic příjemného to tedy nebylo. Z narození se stal boj o život. Otevřená srdeční dučej, slabé krvácení do mozku a nepřijímání stravy. To je jen pár věcí, čím si musel náš chlapeček projít. Já jsem to tehdy nedokázala nijak vstřebat. Manžel situaci po psychické stránce zvládal o dost lépe. Po pár dnech jsem se nechala propustit a myslela jsem, že mi bude doma lépe. Bylo, ale zase jsem hlídala neustále mobil a bála se, aby nevolali z nemocnice. Jezdili jsme za Davídkem každý den.
Okamžitě jsem začala odstříkávat mlíčko. To bylo také to jediné, co jsem pro něj v tuto chvíli mohla udělat.
Po čtyřech dnech jsem si Davídka mohla poprvé pochovat (klokánkovat). Nezapomenutelný okamžik štěstí, když už nemusíte jen koukat přes sklo, ale můžete si ten uzlíček plný hadiček pochovat. Najednou je to všechno ještě skutečnější.
Každý den dělal Davídek pokroky a zhruba po třech týdnech byl převezen na Bulovku. Tam nás přijali také moc hezky. Po dlouhých 14 dnech přijali i mě na pokoj, takže jsem mohla být neustále s Davídkem. Neonatologické oddělení na Bulovce je méně nemocniční a více příjemné. Dádovi ubylo hadiček a dostal i pojízdnou postýlku. Pořád bojoval s dýcháním, ale stále se lepšil. Tyto děti jsou neskuteční bojovníčci. Kontroly dopadaly na výbornou a už jsme se těšili domů za bráškou a rodinou. Dokonce nám lékaři dovolili, aby se bráchové poprvé viděli. Bylo to moc dojemný.
Zhruba za 7 týdnů jsme konečně mohli domů. Sen se stal skutečností a my si hrdě domů odnesli relativně zdravé miminko.
Následky z předčasného porodu má Davídek stále. Svalovou hypotonii a problémy s dýcháním, kvůli kterým jsme byli loni v prosinci hospitalizováni v Krčské nemocnici a v Motole. Dodnes není kvůli zdravotnímu stavu očkovaný. Stále cvičíme Vojtovu metodu.
Nic z toho by ale nebylo, nebýt pana doktora Charváta.Výborného gynekologa, kterému tímto za jeho péči a přijetí ještě jednou děkuji.
Děkuju i své skvělé rodině, která se starala o Honzíka, byla a je nám velkou podporou a prožívá to s námi.
Děkuju i lékařům a sestřičkám v Motole a na Bulovce.
Přála bych si, aby tento náš příběh povzbudil další rodiče. Vždy to špatně dopadnout nemusí a dají se zvládnout i ty následky. Jsou to chvíle strašně náročné pro každého, koho se to týká, ale také mi to hodně dalo. Začala jsem si života a chvil strávenými se svou rodinou víc vážit. Vážím si o to víc našich dětí. Jsem pyšná máma dvou úžasných bojovníků.
Hodně síly všem rodinám v nelehkých situacích a že jich ten život ještě připraví 🙂
Eva Kostohryzová s rodinou
Fotografie pořídila Lucie Skotnicová.
