Denis je téměř roční chlapeček, který se narodil předčasně 30+2 tt. Je to neskutečně šikovný chlapeček, malé sluníčko, které rozdává úsměvy kolem sebe.
Jeho maminka nám napsala:
Ahoj Světe,
jmenuji se Denísek a jsem v tomto okamžiku jedenácti měsíční batole. I když zrovna můj věk není tak jednoznačný.
Ale začněme hezky od začátku.
Jednoho dne se moji rodiče – maminka Iva a tatínek Michal rozhodli, že si k mým dvěma sourozencům Filipovi a Veronice pořídí ještě mě. Oba už jsou vcelku velcí – 15 a 12 let a s rodiči už toho času moc nestráví. To je samý „Pojedu tam“ a „Budu spát u kamošky“ a podobně. Takže krom povinné školní docházky, kdy jsou ještě oba přes týden doma, toho s rodiči doma moc nepobydou.
No a jelikož je mamka s taťkou v plné síle, padla volba na miminko, tedy mě.
Už od začátku to se mnou neměli zrovna jednoduché. Do třech měsíců to se mnou nevypadalo nijak růžově. Byl jsem pořád hrozně malinký a té doktorce, co k ní maminka chodila, se to vůbec nelíbilo.
To bylo pořád nějaké vyšetření a tak jsem na ten růst ani neměl klid.
A k tomu ty máminy nevolnosti… Jen si chvilku sedla a už zase pelášila na WC. To mi taky pěkně nadávala, že už teď jí dávám pěkně zabrat. No prostě tohle nezažila. A to nechápu, vždyť už má dvě děti!
No ale nakonec jsem přeci trochu vyrostl a paní doktorka už byla spokojená.
I když ne docela. Mamince říkala, že se narodím o nějaký ten týden dřív (to měla na mysli tak dva až tři týdny).
I na normální výlety jsem jezdil, nejen na vyšetření. Třeba do naší matičky Prahy. Sice na úřad, ale pak jsme si udělali moc hezkou procházku Prahou. A to jsme asi neměli dělat.
Mamince to nějak nesedlo a udělalo se jí špatně a měla zvláštní výtoky.V první chvíli si mysleli, že už se klubu na svět. Ale já to nebyl. Dojeli jsme domů a mamka si šla radši lehnout. Bála se, že když bude moc naříkat, že jí taťka naloží do auta a odveze jí do nemocnice. Tak se rozhodla to zaspat.
To se jí ale beztak nepovedlo. Hodně brzy ráno, budíček a hurá směr nemocnice Kolín. No hurá… Nikomu se to moc nelíbilo.
A už zase ti doktoři. Pořád mě poslouchali a pozorovali. Jenom já jsem věděl, že v tomhle vyjímečně nejedu.
Tatínek jel domů. A já tam s mamkou zůstal na pozorování. A tím se rozběhl sled událostí, které nikdo nečekal. Podle lékařů v nemocnici měla maminka zánět slepého střeva a to muselo ven.
A šlo se na sál. Ale tím to neskončilo. To se totiž nelíbilo mně. V tomhle prostředí se nedá v klidu vegetovat. Jenže to jsem netušil, že na takové rozhodnutí jsem ještě moc malinkej. Vlastně tak malinkej, že bych to bez těch doktorů nepřežil.
Takže jsem se svezl sanitkou do Pražské nemocmice Motol, ale zatím ještě v bříšku.
Na svět jsem přišel po několika dnech už v Praze, ale vůbec se mi to nelíbilo.
Maminku kvůli mně zase rozřízli a mě šoupli pod nepříjemné modré světlo, do nějaký skleněný krabice. Tam na mě pár dní svítili, měl jsem samou hadičku, dýchal jsem jen pomocí ventilátoru. Prostě nic příjemného. Tak aspoň jsem se těšil, že uvidím konečně mamku z druhé strany. To taky nevyšlo.
První se u mě ukázal nějaký šíleně vystrašený pán se známým hlasem, tak to bude asi ten taťka.
A byl. Prý mamka za mnou nemůže.Je moc slabá, aby za mnou došla. Tak si musím pár dní počkat.
Mezitím se rodiče dozvěděli, že operace apendixu byla úplně zbytečná. Byla to pouhá ledvinová kolika. A ta se léčí práškama.
Pak přišel zas ten taťka s nějakou paní. Tohle je ta moje maminka? Tohle bledý stvoření, co se sotva drží na nohou a přád pláče? Má štěstí, že mám plnou pusu. Jinak bych jí řekl, ať nebrečí, že není důvod.
I ten doktor jí to říkal. Jsem „zdravý“a silný kluk.
Pak mamku pustili domů. A já jsem zůstal v krabici sám. Ale jezdili za mnou, co to šlo.
Občas mi i sundali hadičky a trubičky a všechno to co do mě vedlo a dali mě mamince do náruče.
To se mi moc líbilo! Jen škoda, že to netrvalo moc dlouho.
A konečně mě vyndali z krabice a dali jen na takovou teplou postýlku. To bylo celkem fajn.
Ale dlouho jsem si to neužil. Jsem prý už velký a samostatný, tak mě převezou do Thomayerovy nemocnice.
Tam mě sice zase hned šoupli zpátky do krabice, ale už jsem neměl na sobě tolik hadiček a trubiček.
Prý pro jistotu než se rozkoukám. No asi týden jsem se rozkoukával a pak zase na tu teplou postýlku. Sundali mi hadičky a i jíldo jsem dostával jako miminko lahvičkou. Konečně! I rodičům se to líbilo mnohem víc.
Žádné sklo mezi námi. Paráda! Pak mě přestěhovali na pokoj, kde se mnou byla už maminka. Ale ještě mi nechali na nožičce čidlo, aby mě hlídalo, jak dychám. Když mi paní doktorka řekla, že mi to už vezmou a dají mi jen monitor dechu, tak jsem se lek a hned jsem nedýchal. Tím jsem paní doktorku ukecal a ještě dva dny mi to nechali. Pak jsem pěkně přibýval a dýchal pěkně sám a už bylo na obrozu že půjdeme domů. Byl jsem takový dárek pod stomeček. Domů jsme přišli týden před Vánocemi.
Dnes jsem zdravý kluk plný života a k doktorům chodím jen na kontrolu.
NAŠTĚSTÍ
Fotografie pořídila Kateřina Bonušová.
