Eliška je roční holčička, narozená 29+4 tt s porodní vahou 820 g. Je strašně šikovná a veselá a pomaličku vše dohání.
Její maminka nám napsala:
Jsem maminkou předčasně narozené Elišky, která se narodila ve 29.tt + 4 dny. Ale nic tomu, že bych mohla předčasně rodit, nenasvědčovalo. Celý dosavadní průběh těhotenství byl v pořádku, ultrazvuky, krevní testy i test na cukrovku dopadly dobře, tlaky byly také v pořádku a váha šla nahoru možná trochu víc, než bych chtěla, ale to nebylo nic, čím bych se měla znepokojovat. V práci to také celkem šlo, až do chvíle, kdy jsem se rozčílila na šéfa a rozhodla se, že půjdu na neschopenku a že si budu užívat těhotenství, aby se Eliška mohla vyvíjet v klidu a ne ve stresu. Ale od té doby, co jsem zůstala doma, jsem měla nějakou virózu doprovázenou celkem silným kašlem a rýmou.
Po 14 dnech, byla to neděle, jsem večer ležela doma a říkala jsem si, že se Eliška celý den nějak nehýbe, ani když ležím na zádech, a to byla většinou trochu akčnější. Věděla jsem, že existuje něco jako preeklampsie, že miminko může umřít a napadlo mě, jestli není něco špatně. Ale do nemocnice jsem nejela, přece nebudu hysterická prvorodička. A když se asi kolem 3 hod. ráno Eliška pohnula, tak jsem byla klidnější a věděla jsem, že v úterý jdu ke gynekoložce na kontrolu. V pondělí těch pohybů také moc nebylo, ale přece jen nějaké ano. V úterý jsem šla ke gynekoložce, kde vše( tlak, moč, čípek atd.) bylo v pořádku. Téměř na odchodu jsem se doktorce zmínila, že nějak méně cítím pohyby, tak mi okamžitě napsala žádanku do nemocnice na monitory. Do nemocnice jsem přijela trochu nervózní, ale říkala jsem si, že to bude v pořádku. Zrovna tam měli hrozný frmol, tak jsem docela dlouho čekala, navíc miminko bylo malé, tak se na monitorech špatně chytalo. Po monitorech se sestřička rozhodla, že mi udělá ještě ultrazvuk. Dělala mi ho asi na třikrát a pořád se jí něco nezdálo a chtěla to prodiskutovat s nějakým doktorem. Když přišla paní doktorka, měla stejný výsledek jako sestřička a řekla mi, že průtoky pupečníku jsou dost hraniční, tak že si mě nechají v nemocnici na pozorování. To byl pro mne šok a samozřejmě jsem brečela. Na oddělení rizikového těhotenství jsem chodila 3x denně na monitory a myslela jsem, že je to v pořádku, dokonce jsem myslela, že ve čtvrtek půjdu domů.
Ale chyba lávky, ve čtvrtek, když jsem si myslela, že půjdu domů a stihnu první lekci předporodního kurzu, mi doktorka řekla, že jsem měla bílkovinu v moči, takže mi ještě změří tlak. Po změření tlaku začal šílený kolotoč. Všichni se na mě vrhli, dostala jsem kapačky na tlak, prášky na tlak a na uklidnění, protože mi naměřili tlak 220/120 a také mi píchli kortikoidy na plíce miminka (den předtím jsem prohlásila, že kdybych nemusela, že si ty kortikoidy nenechám nikdy píchnout). Pořád se mě ptali, jestli necítím tlak na prsou, bolest hlavy atd., ale já na sobě nic necítila. Když to hodnotím zpětně, tak jediné příznaky, které jsem měla, byly trochu nateklé nohy a mírná únava, ale to prostě v těhotenství bývá. Potom ještě přišla paní doktorka s primářem a řekli mi, že pokud se ten tlak nezlepší, tak se bude muset těhotenství ukončit. Nic jsem na to neřekla, ani se na nic neptala, protože jsem nevěděla, co znamená ukončit těhotenství – jako ukončit a porodit živé miminko, nebo konec. Tak jsem se pak odvážila zeptat trochu zkušenějších maminek, které také ležely na rizikovém oddělení, co znamená ukončení těhotenství, když jsem ve 29.tt. Maminky mě uklidnily, že to znamená porodit živé miminko, které se „dopeče“ v inkubátoru. To mě trochu uklidnilo, ale pořád jsem si říkala, že to bude dobré, i když ten tlak se moc nezlepšoval. Nakonec přišlo pondělí 11. 3. 2013 – ráno jsem šla na monitory a na ultrazvuk, poté mě poslali ještě na jeden monitor a že nemám nic jíst. Když jsem byla na monitoru, tak kolem 9 hod. přišla velká vizita s primářem, který mi řekl, že monitory jsou hrozné, ultrazvuk také a že by byl pro ukončení těhotenství. Eliška už prý chytřejší nebude, a když bychom čekali třeba i jen 2 dny, tak by pro miminko mohlo být pozdě. Ale rozhodnutí, že je samozřejmě jen a jen na mě. Samozřejmě jsem s ukončením/porodem souhlasila. Stačila jsem zavolat příteli, který okamžitě přijel a naše malinká Eliška se narodila 11.03.2013 v 11:02 císařským řezem. Měla 820 g a měřila 32 cm (velikostně odpovídala 26.tt). Bylo to fakt rychlé. Na JIPku mi přišla mamka a přítel na fotce ukázat Elišku, ale byla jsem po operaci dost mimo, tak jsem ji moc neviděla. Ještě na JIP za mnou přišel doktor z neonatologie a řekl mi, jak je na tom Eliška, a že až budu moci, tak se na ni můžu přijít kdykoliv podívat.
Druhý den jsem se cítila dobře, a protože tomu nic nebránilo a chtěla jsem, tak mě přeložili na pooperační. Kolem 17 hod. jsem se mohla jít podívat POPRVÉ za Eliškou na JIP na neonatologii. Vlastně moc nevím (kromě toho, že jsem byla ráda, že Eliška žije), jaké přesně jsem měla pocity, když jsem Elišku („našeho malého ufonka“) viděla v inkubátoru, malinkatou s velkou plínou pro děti do 2 kg :o), s nostrilkama, s hadičkama, s ponožkama a zabalenou v dece. Pamatuji si, že ještě na JIPce za mnou přišla sestřička a odstříkala mi trochu mleziva a vysvětlila mi, že pro miminko je to důležité. To samé mi řekly i sestřičky na JIP na neonatologii a domluvily jsme se, že budu každých 6 hodin nosit do zkumavky mléko pro Elišku. Elišce ze začátku stačilo něco kolem 6 ml mleziva, které pomalinku dostávala hadičkou rovnou do žaludku. Také mi sestřičky řekly, že se mám snažit být v klidu, že je Eliška šikovná, že ty nostrilky jsou jen podpora, že jinak dýchá sama (kortikoidy moc pomohly) a já si přála, abych měla mateřské mléko, abych ho Elišce mohla dávat. Sestřičky z JIP na neonatologii byly moc milé a poradily mi, jak mám odstříkávat. Tak jsem se snažila několikrát denně pro Elišku vytlačit pár kapek mleziva a poté mateřského mléka.
Třetí den jsem si mohla na Elišku sáhnout, ale měla jsem strach, protože byla tak malá. Po týdnu na pooperační mě propustili za Eliškou na neonatologii, abych mohla být Elišce blíž, ale pořád jsem bojovala s vysokým tlakem, takže mi musely sestřičky několikrát denně měřit tlak a brala jsem 3 druhy prášků na tlak. Každý den jsem několikrát denně nosila Elišce mateřské mléko a mohla jsem si ji téměř kdykoliv pohladit. Od 6. dne po narození jsem s ní mohla začít i klokánkovat, do té doby jsem netušila, co to klokánkování je:o). Nejprve jsme klokánkovaly 1x denně a poté 2x denně. Učila jsem se nové věci s tak maličkým človíčkem a hlavně se nebát ji držet na prsou a užívat si její přítomnost. Doktoři ji moc chválili, protože hned pár dní po narození jí vysazovali nostrilky a ubírali kyslík. Jsem ráda, že jsme stačili píchnout ty kortikoidy, protože díky tomu Eliška neměla problémy s dýcháním.
Po 14 dnech Elišce odstranili nostrilky úplně a začali jí do mateřského mléka přidávat tzv. fortifikaci, neboli jak tomu říkají setřičky a doktoři „kypřící prášek“. Je to směs proteinů, vitamínů a minerálů, které pomáhají miminkům rychleji přibývat na váze. Nejdéle Elišce trvalo, než dosáhla váhy 1 000 g. To byla taková malá oslava. Ještě na JIPce na neonatologii jsem se naučila Elišku přebalovat a učila jsem se, jak se jí dává vdechnout Ecobec, což je lék na podporu vývoje plic a dýchání. Protože v té době bylo na neonatologii hodně miminek, zůstala Eliška déle na JIPce, ale jak řekla sestřička, už tam byla jen na byt a na stravu. Také ještě na JIPce začala být Eliška krmena tzv. samospádem, to znamená, že se jí mateřské mléko dá do stříkačky a zavěsí se nad hlavičku a tím spádem jí to mléko steče rovnou do bříška, je to rychlejší a někdy miminka mohou blinkat, ale naše šikula to zvládla bez problémů. A když dosáhla váhy 1100 g, tak jsem ji dostala na pokoj a začala jsem se o ni sama starat. Ještě na JIPce mi sestřičky říkaly, že Eliška bude asi flegmatik, protože když s ní dělají všechny ty procedury, že je v klidu. Což byla i na pokoji, ať se s Eliškou dělo cokoliv, tak byla v klidu a statečná, i cvičení Vojtovky zvládala v klidu, brečela minimálně a to jí vydrželo dodnes. Podstoupila 3x vyšetření zraku a vždy to zvládla dobře. Kontroluje se oční pozadí, zda se dobře vyvíjí. Po 3. kontrole byla Eliška vyřazena, že je vše v pořádku. Dále Eliška podstoupila ultrazvuk kyčlí, hlavičky, ledvin, vyšetření sluchu, odběry krve a jednou musela dostat transfúzi, protože byla chudokrevná. Nejprve jsem z toho měla strach, ale transfúzi nakonec podstoupila všechna nedonošená miminka, která s námi na neonatologii ležela a hlavně je pravda, že to Elišce i ostatním miminkům moc pomohlo. Miminka byla po transfúzi většinou živější a měla lepší barvu. Když jsem byla s Eliškou v nemocnici, tak to nebylo lehké, ale snažila jsem se nepřipouštět si nic špatného a nebrečet, i když to často nebylo lehké – podávání léků, přebalování malého drobečka, cvičení Vojtovky, uzavřené oddělení atd. Ale jak řekly sestřičky, když je v pohodě maminka, tak je v pohodě i miminko. A je pravda, že Eliška se se vším poprala statečně a dnes je to veselé, spokojené miminko bez komplikací. Všechna vyšetření vyšla v pořádku a věřím tomu, že i všechna budoucí vyšetření budou v pořádku. V nemocnici jsem s Eliškou strávila 59 dní.
Za pár dní bude Elišce 6 měsíců, korig. 3 a půl měsíce. Na 3 měsíční kontrole měřila Eliška 57 cm a vážila 4 980 g. Dodnes je Eliška krmena odstříkaným mateřským mlékem. Eliška neměla dost síly, aby z prsu vypila celou svou dávku, proto jsem ji již v nemocnici začala krmit z lahvičky. Chtěla bych podpořit maminky nedonošených miminek, aby nevzdávaly kojení. I když nemáte miminko hned u prsu anebo miminku kojení nejde, neznamená to, že se musíte „kojení“ vzdát. Je důležité začít odsávat již v nemocnici, kde většinou budou mít kvalitní odsávačky. I když byste neodsála celou dávku miminka, nevzdávejte to a před příchodem domů z nemocnice zainvestujte do kvalitní nejlépe tvz. dvoufázové odsávačky. Z mého pohledu investice do kvalitní odsávačky, byla jednou z nejlepších investic.
Přeji všem, kterým se narodilo miminko předčasně, aby byli silní a věřili, že to dobře dopadne a nepřipouštěli si nic špatného. KDYŽ BUDOU RODIČE V POHODĚ, MIMINKO BUDE TAKY.
Touto cestou bych chtěla poděkovat personálu českobudějovického oddělení rizikového těhotenství, že se vše zjistilo včas a Eliška se mohla narodit a personálu českobudějovické neonatologie, že nám Elišku v inkubátoru pěkně dopekli a naučili mě, jak se o takhle malinkatého tvorečka starat.
Fotografie pořídila Eva Albrechtová.