Maminka Elišky nám napsala:
Jmenuji se Martina a je mi 43 let.Mám dceru Elišku , které bude 17.4. 2017 1 rok. Mám tedy ještě 24 letého syna Lukáše a 23 letou dceru Sabinku. Ale začněme od začátku.
S mým druhým partnerem, který je mladší, jsme vloni na jaře začali uvažovat o dítěti. Zodpovědně jsme zvážili všechna pro i proti, s ohledem i na můj věk. Ale ta touha , aby z našeho krásného vztahu vznikl malý zázrak prostě zvítězila.Samozřejmě jsem se nechala po všech stránkách vyšetřit,nic jsem neponechala náhodě. Nic ale nebránilo otěhotnění.Po necelém půl roce se zadařilo a my jsme byli ti nejšťastnější na světě.Samozřejmě to těšení bylo provázeno častějšími kontrolami a také amnioncentézou, ale vše dopadlo dobře a my se naplno mohli těšit na příchod naší malé princezny, který vycházel na 7.6. 2016. Pohlaví jsme si z odběru plodové vody nechali říci. Těhotenství probíhalo bez problému, i můj vysoký tlak byl pod kontrolou, lékař mi říkal, že to zvládám lépe než mladá holka. Protože mám klidné sedavé zaměstnání, chodila jsem do poslední chvíle i do práce a chodila pravidelně na těhotenské cvičení.
V 7 měsíci mi začalo trochu tvrdnout břicho, ale nebylo to nic drastického. Ve čtvrtek, 14. 4 .2016 mi bohužel večer ale praskla plodová voda. Byla jsem v 32 týdnu těhotenství. Hned jsme jeli do nejbližší porodnice v Jičíně. Zde mi po vyšetření potvrdili, že je to opravdu plodová voda a zajistili mi rychlý odvoz do Hradce Králové, kteří jsou příslušní k takovýmto porodům. Přítel jel autem za námi. Zde mě znovu vyšetřili a sdělili mi, že k porodu to zatím není a píchli mi první dávku kortikoidů pro rychlý vývin plic miminka. Dále mi sdělili, že bohužel nemají místo na novorozeneckém oddělení a zajistili mi převoz do Pardubic. Příteli oznámili, že porod ještě nebude, ať jede domů. Bylo mi hrozně, byla noc a já sama. Ještě že záchranář byl tak úžasný a celou dobu si se mnou povídal a konejšil mě. V Pardubicích se mému cestování dost divili, o to více se o mne postarali. Prostě tak úžasná péče, jakou jsem si jen mohla přát. Zavedli mi infuzi na zastavení porodních cest. Po 24 hodinách mi píchli další dávku a kortikoidů a zvýšili infuzi, abych ještě vydržela dalších 24 hodin, aby opravdu došlo k dovyvinutí plic.
V neděli 17. 4. 2016 zahájili porod. Protože porodní cesty byly opravdu zastaveny, píchli mi opačnou infuzi na vyvolání porodu. Bohužel moc velká činnost nenastala. Proto mi též napíchli epidurál, který rovněž pomáhá, i mimo jiné, k otevření děložního hrdla. Přítel byl od rána samozřejmě celou dobu se mnou a těšili jsme se na příchod naší Elišky a na emoce při porodu. Pro kontrolu jsem měla radši i pásy a sestřičky kontrolovaly ozvy srdíčka. Bohužel ale zjistily, že ozvy jsou nepravidelné. Při podrobnějším vyšetření bylo zjištěno, že Eliška má srdeční arytmii. Protože k porodu to bohužel stále nebylo, museli jsme přistoupit k sekci. Tolik moc nás to mrzelo, ale nešlo riskovat. Zdraví Elišky bylo na prvním místě. A nebylo nám ani přáno lokální umrtvení, prostě to na mě nezabíralo, museli mě uspat celou.
Eliška se tedy narodila 17. 4. 2016 v 32+5 týdnu, s váhou 2090 g a 43 cm.
Tatínek byl přítomen vážení a měření a mohl si ji na malou chvilku přitisknout na hruď. Srdeční arytmii měla už jen půl hodiny po porodu. Pak už bylo vše v pořádku. Po probuzení jsem se přítelem mohla rychle obejmout, ukázal mi alespoň pár fotek a pak už jsem frčela na JIPKU. Další den jsem bolest po sekci nevnímala, chtěla jsem hned po převozu na normální pokoj za Eliškou. Byla v inkubátoru napojená jen na infuzi, dýchala si krásně sama a byla nádherná, vlasatá. Lékaři i sestřičky mě neustále informovali o všem, starali se o Elišku i o mne, jak nejlépe mohli. Byla jsem naprosto spokojená. Eliška první dny byla jen v inkubátoru, já postupně odstříkávala mlíčko, aby ji mohli přidávat. Také šla, samozřejmě, jak to bývá, i dolů s vahou. Srdeční činnost byla také neustále kontrolována. Byly jen malé výkyvy. Asi po týdnu jsem si mohla Elišku poprvé pochovat a poprvé si ji přiložila. Hned se chytla a pomalinku sála. Asi nemusím popisovat ty emoce. Takto jsme strávila na oddělení pro nedonošené děti necelý měsíc. Když dosáhla potřebné váhy, měla dokončený 36 týden a sama pila, mohly jsme dne 10.5 s váhou 2500 g konečně domů. To bylo slávy.
Po té jsme dojížděli do rizikové poradny opět do Pardubic. Na 7 měsících měla kontrolu na kardiologii a vše v pořádku, jen malá mezírka na srdíčku, která zaroste. Další kontrola až na 2 letech. V rizikové poradně také vždy vše v pořádku, jen se postupně musí čekat na doplnění všech let. Pořád má málo železa, takže neustále užívá maltofer. Její motorický vývin odpovídal korigovanému věku. Ale byla čilá, takže Vojtova metoda nás minula. V současné době se myslím už skoro vyrovná normálně narozeným dětem. Na 10 měsících se postavila a od té doby se postupně zdokonaluje. Dne 17.4.2017 jí tedy bude rok a my s napětím čekáme, jestli tomu roku, jak se říká, uteče. Zatím je tedy zdravá krásná holčička, uvidíme, co bude dál. Čeká nás teď na roce už jen oční kontrola, která doufám také dopadne dobře a až začne sama chodit, tak ještě kontrola na neurologii.
Tak to je náš příběh, který bude pokračovat dál a my se budeme snažit, aby byl i nadále ten nejkrásnější.
Tímto bych znovu chtěla poděkovat celému personálu pardubické porodnice a sestřičkám a lékařům na oddělení pro předčasně narození dětí. Navždy nám zůstane ctí.
Fotografie Elišky a její rodinky pořídila paní fotografka Ludmila Orvošová.
