Jindříškova maminka nám napsala svůj příběh:
Jindříšek se narodil ve 27. týdnu těhotenství, vážil 1020 g a měřil 38 cm.
Je mi 41 let a přítel je o čtyři roky mladší, mám osmnáctiletou dceru a miminko už jsme v podstatě neplánovali, proto bylo těhotenství velkým překvapením. Vzhledem k věku jsme pro jistotu absolvovali všechna genetická vyšetření včetně odběru plodové vody. Vše bylo v naprostém pořádku a paní doktorka nám oznámila, že čekáme chlapečka.
Tři týdny po odběru plodové vody jsem šla na kontrolní ultrazvuk a vše bylo v pořádku. Po návratu domů mi nebylo moc dobře, a tak jsem se šla natáhnout. Okolo desáté večer mi začaly bolesti, které se opakovaly v desetiminutových intervalech. Doufala jsem, že jsem jen unavená, že se vyspím a všechno zase bude v pořádku. To se bohužel nestalo a ráno okolo šesté jsem začala slabě krvácet a bolesti se stále opakovaly. Věděla jsem, že je zle a že musíme do nemocnice. Po prvním vyšetření mi paní doktorka sdělila, že se otevírám, a že už se nesmím zvedat z postele, že jde o infekci, která rozběhla porod a že se ho pokusí zastavit. Převezli mě na oddělení rizikového těhotenství, hned jsem dostala několik kapaček a bolesti ustoupily. V noci už se vracely tak jednou za hodinu a já doufala, že vše bude v pořádku.
Bohužel po ranní vizitě se bolesti znovu vrátily, ale už v tříminutových intervalech. Po vyšetření mi pan doktor sdělil, že už se nedá nic dělat a že musím na porodní sál. V tu chvíli jsem nevěděla, co mám dělat, měla jsem hrozný strach, že je miminko ještě malé. Přítel mi měl během dopoledne dovézt věci do nemocnice a já mu najednou volala, že musí přijet, že mě vezou na porodní sál. Během půl hodiny byl u mě a pak všechno probíhalo strašně rychle. Najednou byla na sále spousta lidí, vedle mě postavili inkubátor, praskla mi plodová voda a během pár minut byl Jindříšek na světě.
Malého mi ukázali, řekli, že je zatím vše v pořádku a odvezli ho na ARO. Během pár minut jsme zůstali na sále s přítelem úplně sami a vůbec jsme netušili, co nás dál čeká. Pak dorazila sestřička a řekla nám, že zhruba za dvě hodiny se můžeme jít na malého podívat.
Když jsem našeho broučka viděla poprvé, začala jsem plakat, malinký bezbranný drobeček a všude přístroje a hadičky. Sestřička nám dovolila otevřít inkubátor a já si mohla Jindříška poprvé pohladit. Byla jsem hrozně šťastná, ale zároveň jsem měla strašný strach, co bude dál. Jindříšek byl naštěstí od prvního dne moc šikovný. Ze začátku zhruba 14 dní mu museli pomáhat s dýcháním. Infekce, která rozjela porod, se k němu naštěstí nedostala, takže se měl do poslední chvíle v bříšku dobře a jiné komplikace naštěstí nepřišly.
Po týdnu nás přeložili z ARO na JIP a za dalších 17 dní na INTERMEDIAL, kde už byl náš brouček jen ve vyhřívané postýlce. Každý den jsem malému nosila odstříkané mléko a tři až šest hodin klokánkovala nebo malého chovala. 21.dubna jsem nastoupila za malým do porodnice a už jsme byli spolu na pokoji. Jindříšek jako by věděl, že mě má u sebe už napořád, začal hezky pít ode mě, a tak jsme se zbavili sondy na krmení. 2.května přesně po 61 dnech od porodu si nás tatínek odvážel domů z porodnice s váhou 2200 g a 45 cm. Jindříšek v září 2017 oslavil 6. měsíců, tedy 3 měsíce korigovaně. Vážil 6600 g a měřil 64 cm.
Je to náš šikulka a všechno krásně dohání. Všechna vyšetření jsou v pořádku a my jsme ti nejšťastnější rodiče.
Chceme moc poděkovat lékařům a hlavně sestřičkám na ARO, JIP a IMP oddělení VFN U Apolináře za to, jak se o našeho broučka celou dobu starali.
Fotografie pořídila paní fotografka Lenka Bartáková
