Jindříšek je aktuálně devítiměsíční klučina, který se narodil 26+3 tt s porodní váhou 630 g. Ačkoliv jeho start do života nebyl nejlehčí a má za sebou pořádně velký boj, je třeba říci, že je to strašně šikovný kluk, před kterým by se mohlo jen smeknout. Je to velký bojovník a nádherné sluníčko.
Jeho maminka nám napsala:
Jindříšek se narodil předčasně 7.8.2015 ve 26tt +3.
Otěhotnět se mi podařilo v podstatě okamžitě, když jsme s partnerem shodli na tom, že spolu chceme mít děťátko. Věděla jsem od svého gynekologa již dopředu, že těhotenství bude s nejvyšší pravděpodobností rizikové, protože jsem prodělala konizaci děložního čípku a také jsem se léčila na vysoký krevní tlak.
Začátek těhotenství se vyvíjel naprosto přirozeně, neměla jsem žádné komplikace ani nevolnosti. Nervozita se u mě objevila až po prvním screeningu, kdy se panu doktorovi nezdáli výsledky krevního testu a byla mi doporučená amniocentéza. Výsledky vyšetření byly v pořádku, nicméně panu doktorovi se pořád něco nezdálo, ale nebyl schopný mi říci, co přesně. Týden na to, v 18 tt jsem byla hospitalizovaná s vysokým krevním tlakem, který se mi během pár dnů podařilo stabilizovat, nicméně do práce jsem se již nevrátila a zůstala jsem doma. To bylo začátkem června.
V červenci jsem se ještě cítila velmi dobře, jen už mi začínaly otékat nohy, což jsem přičítala těm strašným vedrům, která panovala venku. Při kontrole ve 24 tt mi byla zjištěna bílkovina v moči a gynekolog mi napsal doporučení do rizikové poradny, že v kombinaci s vysokým krevním tlakem bych měla být více sledována. V nemocnici na Bulovce, kde jsem už v červnu ležela, si mě objednali na kontrolu za 14 dní.
V domnění, že je vše v pořádku jsem s partnerem a přáteli odjela na dovolenou do Jeseníků, s tím, že ve vyšší nadmořské výšce se mi udělá lépe, je tam přeci jen chladněji a také jsem doufala, že mi i otoky nohou ustoupí.
Na dovolenou jsme odjeli v sobotu, následující dny jsem absolvovala zdravotní procházky, chladila si nohy v ledové vodě, avšak otoky neustoupily. Ve středu už jsem se necítila vůbec dobře, měla jsem pocit, že miminko se v bříšku už vůbec nehýbe a tak jsem přemluvila partnera, abychom pro jistotu odjeli do Šumperka do nemocnice na kontrolu. Tam mi udělali krevní testy a změřili krevní tlak a než jsem se stihla rozkoukat, přišla mi paní doktorka říci, že mi píchnou kortikoidy pro dozrání plic a že v Olomouci už mají pro nás nachystaný inkubátor. Vůbec jsem nechápala, co mě čeká. Docházelo mi to cestou, kdy sanitka neustále houkala a paní doktorka říkala, že se mám uklidnit, protože krevní tlak už mám 200/110.
V Olomouci už nás čekali a také mi sdělili diagnózu – preeklampsie – HELLP syndrom. Doufali jsme, že se mi podaří snížit TK a oddálit porod. V pátek ráno jsem šla na kontrolní ultrazvuk a tam se bohužel ukázalo, že miminko už není šťastné, že málo prospívá a v podstatě není vyživované. Lékaři na nic nečekali a v 10 hodin jsem již byla na porodním sále, kde mi v celkové narkóze provedli císařský řez.
Už podle ultrazvuku jsme věděli, že Jindříšek je menší miminko, ale skutečná porodní váha 630 g ve 26tt+ 3 byla pod očekávání. Řekli mi, že měří 31 cm, ale až později jsem se dozvěděla, že to byla míra tabulková, nebyl vůbec čas Jindříška změřit, protože ho museli hned napojit na plicní ventilaci.
Prvních 14 dní bylo pro nás nejhorších. Pokaždé, když jsem se šli za Jindříškem podívat, tak nám byla řečena prognóza na další 3 hodiny, maximálně den. Já jsem v nemocnici strávila 16 dní, kdy jsem se trochu prala s tlakem, ale nakonec se mi podařilo TK srovnat a vyloučit všechny léky, které měli vliv na mateřské mléko. Jako bychom byli s Jindříškem na sebe napojení – jakmile mé mléko bylo v pořádku, i on mohl začít přijímat potravu a jeho stav se začal lepšit.
Protože jsem z Prahy, tak jsem také musela řešit ubytování v Olomouci. Vůbec jsem si nedokázala představit, že bych nebyla Jindříškovi na blízku a nedávala mu mateřské mléko. Za pomoci vrchní sestry jsem si našla výhodný dlouhodobý pronájem hotelového pokoje, kde jsem nakonec strávila 2 měsíce.
Po 78 dnech byl již Jindříšek schopen převozu do Prahy, po té co byl 27 dní na úplné plicní ventilaci, pak na CPAP a od 38. dne na Vapothermu. Na kontrolním rentgenu mu byly zjištěné buly na pravé plíci, které se zvětšovaly. Proto byl Jindříšek převezen k Apolináři, kde se na dýchací potíže nedonošeňátek specializují. Pan primář nám navrhl provést selektivní ventilaci, kdy se pravá plíce vyfoukne a pak řízeně nafoukne a efektem by mělo být zmenšení bul. To se naštěstí povedlo, ale radovali jsme se trochu předčasně. 104 den života byl Jindříšek přeložen na intermediární péči, kde se však jeho stav začal zhoršovat. Opět byl připojen na Vapotherm, pak na CPAP a 113 den byl opět na plicní ventilaci. Zjistilo se, že trpí sekundární tracheomalacií. 136 den byl Jindříšek převezen do FN Motol, kdy se uvažovalo o tracheostomii.
Od narození jsme slýchávali, že Jindříšek musí vyrůst a zesílit, aby mohl sám dýchat a aby i chrupavky v krku zpevnili dýchací cesty. Toto se naštěstí stalo během vánoc, kdy mohl být odpojen od plicní ventilace a všech ostatních přístrojů – u nás to tedy znamenalo 3690 g a konečně jsem mohla být hospitalizovaná spolu s Jindříškem a 5. ledna, po 155 dnech od narození jsme si odvezli Jindříška domů.
Byly to dny velkého psychického vypětí, beznaděj střídala naději a ač jsme s partnerem nevěřící, opravdu jsme se v tyto dny modlili a přáli si, aby Jindříšek byl co nejdříve zdravý. Celkem byl během svého života 7x intubován, dostal 6 transfuzí a prodělal 3x infekci. Dnes už má 57 cm a 5 kg a dobře prospívá.
Naše díky patří jak kolektivu JIRP FN Olomouc, tak JIP VFN.
Jak říká tatínek Jindříška, je to hezký román, ale dvakrát by ho číst nechtěl.
Fotografie pořídila Gabriela Kutalová.
