Mé těhotenství považuji za krásné období, neboť bylo absolutně bez komplikací. Stejně tak i všechna vyšetření, která byla po celou dobu mého těhotenství naprosto v pořádku. Snad až do 28. týdne těhotenství jsme nevěděli stoprocentně pohlaví našeho dětátka, protože se naše Natali pořád schovávala. Zřejmě proto, že věděla, že bude jiná. Podezření na Downův syndrom však nikdy žádný lékař nevyslovil a ani by nás to nikdy nenapadlo, a proto jsme byli přesvědčeni, že čekáme zdravou holčičku, na kterou jsme se moc těšili.
Při vyšetření ve 37. týdnu těhotenství bylo zjištěno, že mám úbytek velkého množství plodové vody, které bylo do tohoto vyšetření vždy dostatek. Byla jsem ihned poslána na vyšetření do porodnice, kde se toto podezření na malé množství plodové vody potvrdilo. Žádný lékař mi však nedokázal vysvětlit příčinu, neboť u mě k žádnému úniku plodové vody nedošlo. Nicméně lékaři z gynekologického oddělení přistoupili k preindukovanému porodu až ve 41. týdnu těhotenství i přesto, že miminko již celý měsíc neprospívalo.
Po protrhnutí plodové vody porodní asistentkou nevyteklo téměř nic, a především začaly klesat ozvy naší holčičky. Natali byla přidušena, pupeční šnůru měla omotanou kolem krku a po příchodu na svět nejevila známky života. Až po podání kyslíku se podařilo lékařům nastartovat její dýchání.
Byla jsem moc šťastná, že je naše holčička už na světě a čekala jsem, až mi ji lékař přinese. Kolem naší holčičky se však začalo během chvíle sbíhat několik zdravotních sester a lékařů, kteří si ji neustále prohlíželi a vyšetřovali ji. Byla jsem plná emocí, chtěla jsem si Natalinku hned přivinout a pohladit a stále jsem na ni čekala. Lékaři mi ji ale ani neukázali, odvezli ji na další vyšetření a mě nechali na porodním sále.
Za doprovodu mého manžela za mnou k porodnímu lůžku přišla dětská lékařka, která naši holčičku prohlédla, a sdělila nám: „Musím Vám to říct, je to moje povinnost. Vaše dcera má znaky Downova syndromu. Bude však ještě zapotřebí provést genetické vyšetření.“ V ten moment se mi zhroutil svět, byla to pro mě v tu chvíli nejhorší zpráva v mém životě. Lékařka ke mně dál hovořila, ale já jsem se na ni jen nechápavě dívala, nedokázala jsem takovou šokující informaci vstřebat a říkala jsem si, že to snad nemůže být pravda, vždyť nikoho takového v rodině přeci nemáme. Oči plné slz, zoufalství a beznaděje mi bránily v tom, abych se mohla radovat z příchodu naší dcery na svět. Na okamžik, kdy se člověk dozví, že jeho dítě nebude takové, jaké si ho člověk představoval, není nikdo nikdy dost připraven. Lékařka pokračovala: „Vaše dcera má problémy s adaptací, musíme ji odvést na specializované pracoviště, nemáme tady pro ni přístroje.“ Natali zaintubovali a čekalo se na lékařku z jednotky intenzivní péče z Fakultní nemocnice, která měla pro naši holčičku přijet. V rámci možností jsem za ní ještě utíkala, abych ji alespoň před převozem viděla. Naše holčička ležela v inkubátoru napojená na několik přístrojů, byla tak malá a bezbranná a já jsem si ji nemohla ani pochovat.
Zůstali jsme tak tyhle první dny s manželem sami, bez naší holčičky. Osud nám bez mrknutí oka klidně změnil naše největší štěstí v životě na naší největší bolest.
Ve Fakultní nemocnici provedli genetické vyšetření a my jsme další tři dny, kdy jsme čekali na výsledky, žili v nejistotě a stále ještě jakési naději. Do poslední chvíle jsme věřili, že to není pravda, že se lékařka musela mýlit. Lékařka se však bohužel nemýlila, genetické testy podezření na Downův syndrom potvrdily.
Po potvrzení této diagnózy jsem začala okamžitě přemýšlet, co vše bude teď jinak, měla jsem pocit, že náš dosavadní život končí. Myslela jsem si, že už nikdy nebudeme šťastní, že s takovým dítětem je konec mým snům a našim životním plánům. Tento jeden Natalinčin chromozom navíc mezi námi začal stavět jakousi bariéru. Uzavřeli jsme se a plakali a plakali, tak moc nás to bolelo. Náš sen o naší dokonalé holčičce se rozplynul. Byla jsem zvyklá, že jsem vždycky měla v životě všechno naplánované, všechno bylo dokonalé a najednou jsem dostala od života pěknou ránu a uvědomila jsem si, že život se vlastně nedá vymyslet ani naplánovat, je třeba ho žít takový, jaký je.
Natalinka byla propuštěna z Fakultní nemocnice až po třech týdnech. Na jednotce intenzivní péče jí byla aplikována antibiotika kvůli podezření na zápal plic a srdeční vadu, a byla také napojena na kyslík z důvodu špatné saturace. Po přeložení na neonatologické oddělení vyvstal ještě problém se špatným prospíváním. Z nemocnice jsme si s manželem odnášeli miminko s pořádným nákladem starostí a také strachu, že se budeme muset do nemocnice dřív nebo později vrátit kvůli případným možným přidruženým nemocem, které většinou bohužel jedince s Downovým syndromem provází.
Nyní je Natali v péči mnoha odborných lékařů, navštěvujeme orofaciální terapii, cvičíme Vojtovu metodu a jezdíme na hipoterapii.
Natali je narozena ve znamení berana, což se občas projevuje i na její povaze. Když něco chce, urputně si za tím jde. Je energická a snaživá, až je nám občas i líto, jak si musí vše tvrdě vydřít oproti zdravým dětem. Radujeme se však z každého jejího pokroku, protože když člověk věří a čeká na nějaký pokrok, tak právě ta naděje mu dává sílu do dalších dní a především také pohled na Natali, která nám očima říká, že spolu vždy vše prostě dokážeme.
I když se může zdát, že my s manželem jsme naši Natali celý rok učili nové věci, tak právě ona byla náš největší učitel. Ona s námi poznává svět, ale my s ní poznáváme sami sebe. Ona zjišťuje svoje JÁ a my díky ní naše JÁ překonáváme.
Najednou už nevidím všechno tak černě, Bůh by mě přeci nepostavil před něco, co nemůžu zvládnout. Vím, že s manželem uděláme vždycky všechno, co bude v našich silách, aby byla naše holčička v životě šťastná a spokojená. Je tady se mnou, s námi, napořád.
Nyní je Natali v péči mnoha odborných lékařů, navštěvujeme logopedii, orofaciální terapii, ergoterapii, cvičíme Vojtovu metodu, Bobath koncept a jezdíme na hipoterapii.
Fotografie pořídila paní fotografka Lada Dobiášová
